I can only repeat, but with the urgency of 50 years ago: READ HIM.
Ezra Pound

Výše uvedený citát z Ezry Pounda je výmluvný: ČTĚTE HO. Ano. Eliota se snažím číst zhruba od patnácti let, kdy se mi poprvé dostal do ruky soubor překladů Jiřího Valji, který vyšel pod názvem Pustina a jiné básně. Kromě samotné poezie pro mě byly rovněž zásadní Eliotovy eseje ze svazku O básnictví a básnících v překladech Martina Hilského. Rád bych nyní napsal alespoň poznámku k Eliotově poezii. Je to paradox. Na první pohled se zdá, že v tuto chvíli o ní vlastně není mnoho co říct. Už téměř celé století je dokonale usazena na literárně historickém trůnu, podepřena obrovským množstvím sekundární literatury. Má smysl se snažit ještě něco dodávat? Poundova výzva mi nicméně dovoluje se osmělit a napsat alespoň několik svých dojmů o jednotlivých básních. To, co z Eliota čtu nejraději, lze spočítat na prstech jedné ruky. Kromě vybraných částí z Pusté země je to především několik básní ze sbírky Prufrock a jiná pozorování. To je v kostce Eliot, kterého mám nejraději a ke kterému se opakovaně vracím. Tyto básně obsahují ostrou městskou obraznost, kterou v poezii vyhledávám, ale od které se sám Eliot později posunul jinam. Pro mne ale tyto texty neztrácejí půvab.

Myslím si, že v tomto období je T. S. Eliot velmi imaginativní a své básně skládá z ostrých a expresivních vjemů i obrazů. Třeba právě jako v básni „Ráno u okna“: „Ve sklepních kuchyních zní řinkot ranních talířů / a při okrajích prochozené ulice / tuším už i ty vlhké duše služek, / jak otupěle klíčí u domovních vrat.“ Obraz se napájí z reálného vjemu, ale vytváří novou kvalitu vnímání skutečnosti. Při čtení mám pocit, že služky jsou podivné bytosti, démonická, zapomenutá božstva nižší kategorie, která přežívají mezi zdmi starých domů. Verš ale obsahuje i kus výmluvnosti a poctivosti. Básník nic nepřikrášluje, ale snaží se do sebe sloučit dva různé prvky skutečnosti skrz básnický obraz. Co pokládám za básnický obraz? Existují různé definice, ale tentokrát si vymyslím jednu vlastní: Básnický obraz je veršový konstrukt, snažící se skrze popis i básnické stylotvorné prostředky ukázat děj zahrnující různé skutečnosti. Básníci, kteří kladou na obraz i samotnou obraznost důraz, chtějí ukázat realitu, která promlouvá silněji než realita zahlédnutelná běžným okem. Výše uvedené čtyřverší je přesným pozorováním obohaceným o mentální páteř. Moderní poezie rozkládá jevy skutečnosti na prvočinitele a prosévá je skrze prizma, jímž je v tomto případě básníkovo vědomí.

Eliotovo básnické gesto z tohoto období v sobě ale krom jiného nese i jistou emoci, kterou nelze zcela přesně definovat a která většinou není explicitně vyslovena. Sám Eliot k tomuto problému poznamenal:

Myslící básník je prostě básník schopný vyjádřit emocionální ekvivalent myšlenky. […] Vyjádření přesné emoce vyžaduje stejnou sílu intelektu jako vyjádření přesné myšlenky.

Takovou emoci čtu v básni „Teta Helena“, která pojednává o úmrtí jisté staré panny „Miss Helen Slingsby“. Báseň mne ohromila nenápadnou, jímavou ironií, s níž jsou líčeny okamžiky po smrti „neprovdané tety“ a následném pohřbu:

O psy pěkně postaráno bylo,
však krátce nato, papoušek zemřel též.

Dnes se s oblibou vyhlašuje válka ironii, která je údajně necitelná, ale ti, kdo tento názor zastávají, jako by si neuvědomili, že v ironii se často skrývá zamlčená nebo zraněná láska. Papoušek zemřel „též“, protože to tak koneckonců bývá. Člověk zemře, věci se vyhodí a ztratí smysl, domácí mazlíčci pojdou. Co ale činí báseň výjimečnou, je následující scéna:

Na římse krbu drážďanské hodiny tikaly dále svou
a v jídelně si sedl sluha na stůl,
na klíně drže druhou komornou –
on, jenž za života panina býval vždy tak opatrný.

Báseň poodkrývá okamžik, kdy je po smrti člověka porušen řád, který byl předtím samozřejmý. Propuká anarchie, byť pouze v intimním gestu – sluha si posadí ženu na klín a společně hledí na prázdné místnosti, v nichž už žádná paní nepřebývá. Za života by podobné gesto nejspíš vedlo k vyhazovu. Tuto působivou scénu maličko narušuje skutečnost, že překladatel si v posledních verších nejspíš zaměnil zájmeno. Opatrný totiž nebyl sluha, nýbrž komorná:

And the footman sat upon the dinig-table
Holding the second housemaid on his knees –
Who had always been so careful while her mistress lived.

Škoda – vždy se mi líbila představa trochu prkenného a distingovaného sluhy, který „byl vždy“ tak opatrný a po smrti zaměstnavatelky udělá gesto, které by jeho domácí paní jistě považovala za obscénní. Tento druh civilismu s ironizujícím odstupem je jednou z poloh Eliotovy básnické obraznosti.

V jeho tvorbě se ale také nachází poloha, která obsahuje žhnoucí a horečné jádro, vyzařující k čtenářovým očím paprsky nesmírné intenzity. Jednou z nejpůsobivějších básní T. S. Eliota z této doby je bezpochyby „Rapsódie na větrnou noc“:

Ve dvanáct hodin
po délce ulice, tonoucí
v lunární syntéze,
luna ta tichá zaklínačka,
rozpouští vrstvy paměti
i všechny jasné souvislosti,
odlišnosti a podrobnosti.

Luna rozpouští vrstvy paměti a tím je osvobozuje od složek konvenčního, „racionálního“ vnímání, které se uplatňuje během dne. Eliot vyjevuje skutečnost v její divoké a dvojdomé povaze:

Viděl jsem oči, které na ulici
nakukovaly do zářících okenic.

Mozek během noci vyplavuje na povrch zjitřené obrazy. Luna

osaměla se všemi
starými pachy noci,
které jí stále víří hlavou.

Luna je činitelem i hlavní hrdinkou této básně, ale lze ji pokládat spíš za symbol zastupující samotnou mysl. Není to totiž „jen“ luna, ale rovněž lidská mysl, která se během nočních hodin proměňuje. Akt transformace noční mysli rovněž vyjadřují verše z básně „Preludia“:

Hlavou mi táhnou představy,
kolem těch jevů nakupeny:
o nekonečné jemnosti
a nekonečném utrpení.

Zdá se mi, že v tomto případě poezie Eliotovi slouží jako rezonanční deska, na níž se odráží nervový život doby. Rané texty jsou plné stavů, kdy mysl osciluje mezi bděním a usínáním, a Eliotovi tyto okamžiky umožňují tkát jemné pletivo vjemů a obrazů. Tímto gestem vyjadřuje básník napjaté mentální klima, v němž brzy propukne psychická bouře:

Odhodila jsi přikrývku,
na zádech ležíc čekala jsi;
noc zjevila ti v dřímotách
na tisíc představ špinavých,
ze kterých tvoje duše kvasí […]
„Preludia“

Pocit „kvasu duše“ je pro Eliotovu obraznost charakteristický. Sám v jednom ze svých esejů podal velice výstižný popis básnické metody, která se myslím týkala i jeho samotného:

Jestliže je básníkův duch dokonale vybaven pro psaní poezie, neustále slučuje disparátní zkušenost. Zkušenost obyčejného člověka je chaotická, neuspořádaná a fragmentární. Takový člověk čte Spinozu či se zamiluje a tyto dvě zkušenosti spolu nijak nesouvisejí, stejně jako nesouvisejí s klapáním psacího stroje nebo s vůní připravovaného jídla. V básníkově mysli vytvářejí tyto zkušenosti nové celky.

I Eliot ve své poezii ze sbírky Prufrock a jiná pozorování postupuje velmi podobně. Jeho gesto se odehrává ve znamení „lunární syntézy“, o které se mluví na začátku „Rapsódie na větrnou noc“, kdy luna-mysl rozpouští hmotné věci, proniká k jejich podstatě a vydává o ní zprávu:

Přichází vzpomínka
na suché pelargonie bez slunce,
prach v puklinách,
vonící kaštany na ulicích,
vůně žen za staženou okenicí,
výčepy s vůní koktailů
a cigarety na chodbách.

Je to touha překonat dualitu skutečnosti a scelit ji skrz básnickou obraznost. Tato touha překonat „fragmentární lidskou zkušenost“ skrze dialektiku obraznosti je vlastní všem básníkům nultých až dvacátých let minulého století. Zdá se mi, že právě epocha začátku minulého století a let meziválečných byla posedlá zjištěním, že lidská duše je velkým zrcadlovým bludištěm, stvořeným z mnoha odlesků a variací různých já. Poundovo převtělování do masek (personae) historických epoch, automatické psaní surrealistů, heteronymní dvojníci Fernanda Pessoy, jejichž smyšlené životy se autor dokonce mentálně snažil žít, Reverdyho pojetí poezie jakožto zprávy o nestálém obsahu lidského vědomí. To všechno jsou projevy jedné a téže tendence: Zbavit duši jednotícího hlasu, ukázat, že člověka netvoří pouze jedna osoba, ale hned několik dalších bytostí, které si v jeho psychice neustále mění místo.

Možná s tímto vědomím psal Eliot verše z básně „Milostná píseň Afréda J. Prufrocka“:

Vždyť já je přece znám, já už je všecky znám,
znám už ty večery, rána a odpoledne –
měřil jsem život lžičkami od kávy den ze dne –
znám už ty hlasy hynoucí v hynoucích odmlkách
za hudby, která zní ze sousedních dveří […].

Ano, básník ty hlasy zná, protože všechny pocházejí z něj samotného. Mysl syntetizuje hlasy světa a snaží se uchopit jeho kaleidoskopickou mnohost, která se neprojevuje ani tak v pestrosti městských scenérií a dekorací, nýbrž v defilé různých já, které v básníkovi přebývají. Je to vědomí psychologické rozmanitosti, která křtí počáteční Eliotovu poezii. Následující verš je možné téměř číst jako svého druhu programové prohlášení:

Mám snad říct, že jsem šel za šera uličkami
a pozoroval kouř, jenž stoupá z dýmek
mužů, co sedí sami v košilích u oken?

Ne. Nic takového Eliot nechce. Nechce hovořit za sebe, nechce být svědkem či chodcem, naopak, tato městská dobrodružství pojímá jako mentální projekci různých já. Nenechme se zmást tím, že tato já hovoří někdy v první osobě.

Tím ale nechci říct, že by v Eliotově poezii nebyla obsažena bezprostřední zkušenost. Myslím si však, že s touto zkušeností básník nakládá dost volně. Není důležité, co básník viděl sám, co si přečetl nebo co mu vyprávěl někdo jiný, je to až hlas básně, která tyto rozdílné atributy spojí v jeden celek:

Když večer mátožně okřeje v ulici
a v jedněch probudí chuť k životu,
kdežto těm druhým podá Boston Evening Transcript,
já stoupám po schodech, zvoním a unaveně se otočím, jak by se asi člověk otočil a kývnutím dal sbohem Rochefoucaudovi,
kdyby ulice byla čas a on na konci té ulice stál,
a říkám: ‚Sestřenko Harriet, nesu vám Boston Evening Transcript.‘ 

Báseň sice mluví v první osobě, ale zároveň je hlas této osoby různými odbočkami neustále rozrušován. Eliot situaci nazírá z pozice mluvčího, který kromě své osoby vnímá i svět v jeho úplnosti, a svoji osobu, své já do něj přirozeně vřazuje.

Jak básník říká v už citované „Milostné písni Alfreda J. Prufrocka“:

protože to co chci, se nedá povědět…
[…] jako kdyby laterna vrhala vzorce nervů na svou zeď.

Zkušenost nelze jen tak jednoduše „povědět“, protože je nepřenosná, ale právě skrz dialektickou syntézu různých protikladných obrazů i „lidských já“ ji přeci jen lze lépe uchopit. Možná v tom vězí kouzlo neuvadající přitažlivosti a tajemnosti Eliotovy rané poezie. Naše já v ní nikdy není samo, ale setkává se s myriádou dalších já, ve kterých se můžeme během četby rozpustit. Občas se mi totiž zdá – a je to jen povšechný dojem bez konkrétních důkazů –, že současná poezie se naopak snaží ustanovit jakési „jednotné já“ a ztrácí tím potřebné napětí, které si Eliotova poezie i po sto letech uchovává.