Zlý chodec a Le petit bouton

odjela jste do Ameriky
a byla zcela nedostupná
můj stín poskakoval po rezavých brankách požárních schodišť
medové světlo vrzajícího kovu
rozlévalo se do cihlových baráků

a potom v Yellowstonu
viděla jste sopku do jejíhož kráteru
kdysi shazovali kacíře
navštívila továrnu lesklých automobilů
na starém kontinentu probíhala nová stoletá válka

později jste se provdala do sekty Mennonitů
manžel vám u košile rozepnul knoflíček
váš drobný nos – le petit bouton
spočinuli jste v divokém sexuálním ritu
své těžké světlo očistili jste

Zlý chodec a chemický Volodia

chemický Volodia a jeho stříbřitá rána
když metalízu potěžká a rozjede se tma na favelách
zlehka mu mává
a holka z Východu
byla jak písčitá duna
miluje všechno co teče a ještě po letech si na to vzpomíná
skrze průzračný destilát mění se politický systém
chemický Volodia na večerních hradbách potkává úzkostného ministra
nechá si vyčítat všechna rozmařilá rána plná
sexuálního potahu na zadním sedadle cadillacu
blues to je cadillac modrý kouř plyn se rozplývá
Volodia narozen ve žluté čtvrti poblíž kuchyňského odpadu
Volodia a jeho studia Gramsciho
k tomu doktrína
béžových kartonů s cigaretou

Zlý chodec a obchodník s plynovou maskou

nasazuješ si plynovou masku
jedině tak vydýcháš hustotu v místnosti
kde prší prach
kde řetízkuje prach
pod vlivem toxoplazmózy
se odhodláváš k činům
vymýšlíš křišťálové intriky
červené alibi
bílé lži
hmyz je tvá řeč
saranče místnosti
hovoříš plynně
a hlas se ti rozpouští
do štiplavého skupenství

jako by tvůj život
měl pokračovat pouze pod maskou
skrz kterou hledíš
na své nejbližší
v kovovém přítmí
půlí tě uvnitř kostry
obchodník který
chce skrz tebe
hovořit k ženě
v pokoji se sedačkami
olověný idiote který rozprávíš
dny nazýváš verandami
a od úst ti jde kouř
který zakrývá tvé skutky

Zlý chodec a pan Effa

rozžhavené léto v ulici Zborovská
pan Effa usedá
horko mu roztéká papíry v psacím stroji
podkládá je medem únavy

vidí jak zatáčka v horkém létě
je plná černého kovového tvora
který požírá těla důchodců
nad ulicemi se vznáší temný mrak anebo bublina
píše se rok 1973

pan Effa slyší zprávy
ve 13:30 vjela nákladním vozem na refýž u Strossmayerova náměstí
nepravděpodobné souvislosti a prázdné ulice
milion let před koncem světa
ve vedlejším bytě byl zavražděn milicionář

pan Effa vkládá papíry do psacího stroje
obtěžuje ho moucha
horké léto 1973

Zlý chodec a záplavy v Mumbai

pánové na motorkách pili černou vodu
mosazné trikoty
mosazné světlomety
černá voda z nebe
kameny a břišní tanečnice z baru
vydala se s bělostnou patou tančit po horkých ulicích
ve městě se objevily neznámé ryby
sledovaly pohyb bankéřů
chtěl jsi rozluštit léto
chtěl jsi hovořit k sobě
chceš hovořit k ní
otvírat sešit se zakroucenými písmeny
vařit žlutou kávu
dokud Mumbai bude naplněna černou hmotou
dokud tramvaje budou obsypány lidskými mravenci a stonožkami
je třeba přeložit vlajku a vsunout jazyk do úst
položit do přítmí zelenou diodu
myšlení černé mihotavé body
nikdo nevěděl kdo je Mumbai Deluge ale prý má krásný autobus
barevné světlo hořící v nedalekých houštinách a loukách pod mrakodrapy
v nichž ti právě mění mozek na modrý
Mumbai Deluge otvírá ústa a polyká tě a ty sestupuješ dvacet tisíc mil pod moře v jejím břiše
ve skutečnosti ale žila s předměstským karavanem
ve skutečnosti se mazlila s červotočem
ve skutečnosti se její prsty dotýkaly dřeva
a člunku šicího stroje který jí prošil bolestivě
nehet a prst

Zlý chodec a klobouk

kam pláž
tam klobouk
kam poušť tam suchá bílá smrt a zvednuté ruce
zvířata plná krve obývající noční stromy
a ty sama stáváš se potravou obřího zadku

Zlý chodec a báseň o soumraku

v oknech se odrážely kaluže a v nich boty kolemjdoucích
kteří nerozuměli tomuto domu s obnaženou izolací
spolu se spletí magických hieroglyfů
čísel uřknutí
co měly začarovat betonové zdi u zvonků
co vím o soumraku když se vznáší jako nahá čarodějnice
kolem trupu výškové budovy

podívej sedí tam přátelé tak trochu zmoklí a plní ironie
pod třaskajícím světlem magnesia
jako kdyby je snímal starý fotograf
kterému žhavé žárovky padají k nohám

čteš nesouhlas ve tvářích kamarádů
právě proběhlo tajné hlasování
předmětem byl soumrak
který tě nedávno nezastihl
zbyla po něm drobná a úhledná obálka
a v ní fotka na které jsi ty jak plnými hrstmi nabíráš sníh
a házíš ho na protější stranu chodníku

Zlý chodec: smrt básnickým povidlům

(poetika)

uhlí Stromovky spalovalo prsty
dnes večer
dnes v noci
za úsvitu
během všech časových pásem
stříhala mi vlasy
za okny se zjevila bouřková města
větrací šachta hltanu
jazyk zasypaný sněhem

mé oči slané panoramatické čáry
mé oči apokalyptický prostředník
každé ráno k nesnesení
každé ráno chlapská pomazánka
každé ráno s pocitem plísně v předsálí
každé ráno blíž samozřejmému konci

básně ke mně přicházejí když mám hlad a klid
hlava sepne v ubíhající fázi
smrt básnickým povidlům
nebude láska
jen opuštěná koupelna
v potrubích hučící vši
a dohoda mezi věcmi
co zůstanou mrtvé
jako hřebeny

přísahal jsem na podrápané rty
ze kterých tekla šťáva
ale velmi jsem se mýlil
podstata stylu je
uspořádat své myšlenky
blyštivý disk vysokého stylu
smíří mne s životem

ale velmi jsem se mýlil?

Zlý chodec a vyhořelý byt

proč nám chtějí pronajmout vyhořelý byt
není kdo by v něm bydlel

zůstatky které nepostihují oblasti drnčícího světla
nic
hrst štěrku v dlaních
probudil jsem se a bydlel jsem s tebou v básni

slyším hudbu vychází skrz pootevřené dveře z vedlejšího pokoje
ale postupně zalévá celou místnost
všechny věci se proměňují v pulsující hudbu
myslím přitom na tebe
na tvou páteř

vlhké odpoledne kterým prorůstala hudba
a je to oranžové slovo
které zůstalo v tvých ústech
za měchem tváře
je šlo spíš tušit
zvednutý prst zapíchnutý do vzduchu
ale nedoprovázel tuto situaci

v zapomenutých dislokacích

svět patří hubeným
tlustí vymírají
přesto však právě oni
mají tolik co říct
o tajemství

Zlý chodec má vizi Brazílie

před mýma očima rostly paneláky
šplhaly výš k zakouřenému nebi
které mi propůjčilo hlas

roztékající se pneumatiky a jejich pach
autobusová točna a noc plná lesklých asfaltů
ropných odrazů z kaluží
v ten okamžik byl černý vzduch
dálka vydávala državy plné ledu

městské keře skropené studeným deštěm
v opuštěných čekárnách a nástupištích
ztrácela se sama tma
průchody tmou do které spadla lehkomyslná děvčata
průchody skrz které se valily proudy ranních pracovníků
nikdo neviděl když bolestí žvýkala šťovík

prázdné budovy nemocnic
rudé autobusy od kterých bolí kosti
a pod kůží probouzejí se mravenci
toto je studený a hladový svět
přetažený hustou černou oponou

dveře se otvíraly ale uvnitř byly jen prázdné sedačky plné oddychujících mrtvých
anebo byly prázdné úplně
nebylo odpoledne jen zimní noc vysílající rudé palivo
směrem k nebi plnému satelitů

nikdo nevěděl o druhém
z předměstí se stávala narýsovaná Brazílie
lidé se přesto dokázali ztratit
a já to sledoval
okamžik vzrůstu panelových čtvrtí které mi pěnily nad hlavou
začátek světa který se nazývá smetí
muži v dlouhých kabátech čekají před chladnou budovou
která do tebe obtiskne svá trhající se líčka

Zlý chodec a nespatřená Cordoba

řekni mi kolik váží písek rozemletý mezi prsty
jak dlouho může trvat
hláska M o něco milostnější nežli klouzavé L?
a kdo z tebe mačká život jako z tuby?

je pondělí zásahových jednotek s modrými majáčky na přilbách
zrovna když se chceme milovat za špinavou stěnou
dívat se na televizi
jíst
vařit
balit se do utěrek
věšet prádlo do vlhkého větru
sledovat ožralé hlavy v kravatách a saku
blábolit o deštivém počasí
a o hracích kartách které jim sviští v mozku

protože takto vypadá život
žlutý jako věčnost sama
karta se obrací v očích
drátěnka vlasů škrábe na kůži

řekni mi jak chutná den
běžný den
stižený obrnou a stěnou
žluť ve stropech Mezquity
holka telefonovala před nemocnicí:
řez povedou od spánku k uchu
v tu chvíli jsem ji miloval
řekni mi že ranní hodina čaje je to co nás spojuje
blyštivá sklenice těla
průsvitná vydávající se v chladu
sluneční hlava nepadne
myslel jsem že jsi sklenice piva

ruka češe olistěný plot
navečer prosévá dřevěná prkna
budeme se milovat nad hlínou necháme stékat všechno co se rodí z tebe
zářivý kal z tvého spodního místa
zůstáváš v trávě ostražitá
ale bylo už dost zlatě tekoucího slunce

nikdo z vás cestující básníci se jej nedotkne bříškem zpoceného upraženého prstu
nikdo z vás nebude moci zažít hustou zvířecí krev
proudit na listí v deštivém dubnu

řekni mi cos dělal celý den a kde jsi byl
obrazovkou počítače vymýval jsem oči
a nebyl jsem
na Puente Romano drobný štěrk rozprášený po zábradlí
blíží se smršť
slunce bičuje denní chůzi podél nábřeží
žár bílých zídek propadlý kotník
pouliční stín s protaženými stehny
zvolna zhasíná

jaký písek drhne a sype se z tvých zubů
růžice větru antény v povětří
hlídají modř
tvá puberta je plná písku

Zlý chodec a noční vesnice

možná se objevíš ty s půlkruhovitýma očima
tvůj příběh nebyl o nic méně lepkavý než jiný
šla jsi po obrubníku
jaký paradox skrývá se v letním vzduchu
který se tě místo mne dotýká přes šaty

nebyli jsme spojeni telepaticky
v oddělených kójích a pokojích
řeka do které ústí noc
proudí vzdáleným sídlištěm
mezi popelnicemi to zvolna odkapává
město jen usínající noční vesnice

vrátili jsme se
černoši ve zlatých ornátech ověšení diamanty a úsměvy
byli z Angoly nebo z Mosambiku
viděli jsme je
na ramenou jim přistávala hejna bílých holubů
z nedalekého trhu nám na prsty
kapal doškvařený olej

prolézali jsme odstavená auta a uvnitř čichali zvláštní zatuchlou vůni
která mi připomněla čas pod tvými šaty
tenký proces tvé kundy
prolézali jsme a slepice hřadovaly v motorech
o kus dál kdosi rozbil stan s keramikou

bílé slovníky se rozpouštěly na jazyku jako hostie
požil jsem drogu a pak viděl celé okolí skrze med

aleje

městské stromy

parkující motorky

zdvořilé policisty