Kate Tempest
Kate Tempestová, Propaganda a poezie
Lukáš Senft

Soucitná bouře nad Londýnem

Jejím cílem není revoluce ani dokonalý trh. Její cestou je soucit.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 19/2017

Jakým způsobem se mohou verše vyjadřovat k aktuální politické situaci? Jak do poezie promítnout dnešek a zároveň ji nezredukovat na estetizovanou publicistiku? Jaký je rozdíl mezi angažovanou básní a prostoduchou agitkou? Podobné otázky vzbuzuje svou tvorbou křehká a drzá Kate Tempestová. Narodila se v roce 1985 v dělnické rodině, v šestnácti letech zkoušela rapovat v malých hiphopových klubech a vystupovat na večerech poetry slam. Později začala psát divadelní hry, vydávat básnické sbírky a hudební alba, na nichž rapuje své vlastní texty. Téměř v každé oblasti vynikla a získala řadu cen. Za svou divadelní hru Brand New Ancients obdržela Off West End Award a Ted Hughes Award. Album Everybody Down získalo Soundcheck Award a bylo nominováno na prestižní Mercury Prize, nominaci získala také její následující deska Let Them Eat Chaos z minulého léta. V roce 2014 ji Poetry Society zařadila na seznam nadějných básnířek a básníků nastupující generace. V roce 2017 byla kurátorkou festivalu v Brightonu a ve stejném roce vystupovala na olbřímím festivalu Glastonbury.

Tempestová je v současné době zřejmě nejvýraznější britskou postavou spojující umění a politickou angažovanost. Umělecké formy přitom živelně kombinuje, poezii propůjčuje rapovou dynamiku a texty na svá hudební alba píše poctivě, jako by se jednalo o samostatnou sbírku básní. Dorian Lynskey z deníku The Guardian o ní napsal, že je

„básnířkou pro ty, kteří nečtou poezii, raperkou pro lidi, kteří neposlouchají hih hop“.

Její výjimečný styl se zřetelně projevuje v jejím nejnovějším albu, zmíněném Let Them Eat Chaos. Tempestová v něm nabízí příběhy sedmi postav, které zastihuje těsně před úsvitem, ve 4:18, v době ranního šírání, v hodině mezi psem a vlkem. Všichni bdí, uvězněni nespavostí a vystaveni bolestem, do nichž je přicházející den znovu uvrhne. Mladá Gemma uzavřená samotou, pinožící se na společenské periferii ve skladbě „Ketamin k snídani“, udřená sociální pracovnice Esther, která se právě vrátila z noční směny, zchudlá Alisha, opilý Pete, který vyrostl na ulici a po ulicích se potlouká, vyhořelý píárista Bradley, potulná Zoe, které se odcizilo město, v jehož squatech vyrůstala, Pius, jenž dokáže emocionálně komunikovat pouze s cizími lidmi, milenkami z baru.

Sedm zkřehlých, jedna bouře

Tito osamělci ovšem nežijí v jakémsi ahistorickém vakuu, na žánrovém pódiu jménem sociální drama. Obývají konkrétní čas a prostor – potácejí se v neklidné Británii na prahu brexitu, jsou obyvateli Evropy otřásané sociálním a politickým napětím. Také proto tuhle městskou ságu protíná skladba „Evropa je ztracená“. Sociální pracovnice Esther, což je druhé jméno samotné Kate Tempestové, komentuje v zoufalém monologu společenskou situaci. Nejedná se ale o analytické hodnocení, Esther popisuje žitou realitu vídanou na ulicích, v obyčejných domovech, v živoření běžných občanů. V eklektickém sledu postřehů a odposlechnutých rozhovorů zároveň zachycuje „aktuální makrokosmos“, rámec jednotlivých mikropříběhů:

Evropa je ztracená
Amerika – ztracená
Londýn – ztracený
Přesto
stále ohlašujeme vítězství
Všechna ta pravidla
bez významu
Z historie jsme nezachránili
žádné poznání
Kolemjdoucí
mrtví vevnitř, okouzlení leskem ulic
Ale podívej! Auta jezdí dál
Systém běží příliš hladce, než aby přestal fungovat
Byznys šlape a v klubech
hraje každou noc nová kapela
A drinky! Dva za cenu jednoho
[…]
A co s těmi migranty? Nemůžu je vystát
Většinou si hledím svého
jenže oni sem lezou, aby zbohatli
Anglie! Anglie! Patrioti!
A ty se divíš, proč nějaký děcka
touží zemřít ve jménu svého náboženství
Přežívat, makat celý život za almužnu
Možná to dotáhneš na manažera
Modli se za povýšení

(„Evropa je ztracená“)

Ve stejné chvíli, ve 4:18, ovšem nepromlouvají jenom křehcí vyděděnci. Bolestné, ale jemné tóny sedmihlasé introspekce protíná burácivý zvuk blížící se bouře („Pohleď! Mračna jako zuřivý inkoust“). Z mraků promlouvá vodní element, živel vypráví o svých podobách, přichází z řek a tůní, lidé jej znají ze svých čajových šálků a z předpovědí meteorologů, vedrem se měnil na páru, v horských potocích sílil, hromadil se v barokních obrysech mraků – a nyní pluje vzduchem, směřuje k lidským obydlím a přináší memento.

Nejsme strašlivou bouří,
kterou končí svět
Ne, jsme jen hravý, burácivý známý
Přítel v pochmurných časech
Jsme upomínka,
že nejsi osamělý ostrov
Život je širší nežli hranice
Ale kdo si může dovolit přemýšlet?
Dosáhnout v myšlenkách až za zdi
této pevnosti?
Jistě, potřebuješ střechu nad hlavou
pro sebe a své blízké
Musíš zajistit bezpečnou budoucnost
Ale přece jen – jsi víc než rodina,
kvůli které chceš táhnout do války
Jsi součástí lidstva, všech lidí, kteří potřebují podporu
Koneckonců – komu patří svět, když tuhle zemi
stejně vlastní korporátní úmluvy?
Lidé osiřeli na prahu dveří, dveře zavřené
Zemdlení lidé, mučení vším, co ztratili

(„Nespadni!“)

Bouře vchází do ulic města. Blesk osvětluje krajinu. Sedm opuštěných vychází ze svých setmělých bytů a poprvé se střetnou. V závěrečné skladbě Tempestová přednáší emotivní apel, vzkaz, který vzniká při setkání zraněných jedinců:

Důvěru,
důvěru nepoznáme,
dokud láska bude podmíněná
Mýtus individuálních osudů
zanechal nás oddělené
ztracené
žalostné
Stojím venku
Stojím v dešti
V Londýně je mrazivá noc
a já křičím na své milované
Ať se vzbudí
Ať milují víc
Vyzývám po boku svých milovaných
Vzbuďte se a milujte víc

(„Tunelové vidění“)

Plameny hněvu, soucitný žár

Tempestová projevuje horlivou péči o nitro svých protagonistů, o jejich citový život, takže se její tvorba vzpouzí přímočarému užití v politických debatách. Nepíše agitky. Zároveň si je velmi dobře vědoma sociálních konfliktů, z nichž mnohé bolesti pochází, a její verše nelze číst ryze apoliticky. Nehodí se do pravo-levé interpretace světa, nehodí se ani do výkladu reality, který chce naopak politickou dimenzi úplně vytěsnit. Pohybuje se v těžko zařaditelném meziprostoru. Angažovaná, ale nikoli ideologická, zapálená pro příběhy jednotlivců, ovšem nikoli bez vědomí širších společenských souvislostí.

Domnívám se, že právě tento pohyb ve skulinách mezi zaběhnutými kategoriemi ji činí natolik jasnozřivou pozorovatelkou dnešní situace. Jeden z fanoušků o ní na internetovém fóru poznamenal, že se jedná o „prorokyni, která se časem přenesla do současnosti“. Ať už to pisatel myslel jakkoli, poznámka o prorokyni – jakkoli zní přehnaně – může zajímavě osvětlit pozici Tempestové na evropské umělecké scéně. Postavu proroka totiž nemusíme vnímat jakožto věštce, který předvídá budoucnost, ale ani jako urputného moralistu dštícího rétorický oheň na zkažené plémě vlastní generace. Prorok je spíše figurou s ambivalentním postojem ke světu: na jednu stranu jej vedou ideály, což mnohdy ústí do nesmiřitelné kritiky všeho a všech, na stranu druhou je se světem svázán silným poutem, které mu nedovolí odejít do ústraní a konečně si s tím čurbesem nelámat hlavu. Toto pouto vzniká kvůli nadměrnému soucitu se světem a lidmi, kteří tohle nešťastné místo obývají. A právě empatie je možná tím hlavním pramenem, z něhož vychází tvorba Kate Tempestové.

Soucit je zdrojem křehké něhy, s níž píše o zkroušených protagonistech, soucit je příčinou její zlosti nad společenskými křivdami. Ona sama vnímá umělce jako někoho, kdo „kultivuje soucit“. V jednom z rozhovorů poznamenala:

„Myslím, že je důležité více si všímat ostatních, dívat se pečlivě, rozpoznat, že jste součástí něčeho většího, než jste vy samotní. Je to povzbudivé. Vždycky když vás přehluší vlastní názor, zastavte se a rozhlédněte. Zaručuju, že vás ohromní to, co uvidíte. Kolem nás je tolik lidí a tolik životů!“

Dokonce i vlastní tvůrčí proces popisuje stydlivá Tempestová jako téměř mystickou transformaci, kdy z palčivých popudů vzniká láskyplný čin:

„Všechny ty věci, které se vám honí hlavou, mohou být bolestné, jenže v okamžiku, kdy se mění v tvůrčí čin, stává se to celé záležitostí lásky. Je to vlastně velmi krásná a velkorysá činnost, když můžete psát a vystupovat před lidmi. Je to čirá láska.“

Tempestová sdílí s diváky své vlastní písně, s mnoha dalšími sdílí prostor rozpolcené Británie, s dalšími sdílí také nervózní Evropu a se všemi sdílí nemocnou Zemi („Zíráme na obrazovku, abychom nemuseli sledovat / jak planeta umírá“). V jejím případě to znamená, že s ostatními sdílí také úzkosti, strach, naději a touhu po domově, po citu. Žije odcizení Britů a vnímá ztrátu domova, kterou s sebou nesou jedinci migrující z válečných zón.

Politika něhy

Mám podezření, že tenhle obyčejný soucit je radikálnějším aktem, než se může na první pohled zdát. Stává se totiž ozdravným lékem proti přemrštěnému racionalismu, proti představě, že realita je problém, který nelze žít, ale pouze systematicky řešit. Jistě, každý si „zdravý rozum“ představuje jinak. Levice prosazuje ekologická opatření, která nás spasí před pádem do propasti. Pravicoví liberálové bojují proti fake news, horují za mediální gramotnost a sofistikovanější zacházení s informacemi. Všichni hledají řešení, odstraňují závady, montují inovace. Mnohé z těchto hlasů mají pravdu, ale stále se pohybují v jedné rovině, ve sféře racionálních řešení. Redukují žitý svět na vadný mechanismus a člověka umenšují – slovy Henryho Millera – na stroj k přemýšlení. Politika se poté zužuje na hledání efektivních manuálů. Jako by lidská bytost byla buď materiálem k revoluci, nebo kolečkem v tržním systému.

Není divu, že se ke slovu dostávají sekáči, kteří místo politiky nabízejí manažerské poučky, společnost mění ve firmu a místo státníků usedají do křesel expertní mudrlanti. Potížemi je v posledku vše: život, společenství, chudí, cizinci, matky s dětmi. Oproti tomu Tempestová ukazuje zdánlivě banální, ale stále vzácnější postoj: lidé nejsou problémem, lidé jsou ti, s nimiž žijeme. Tempestová nehledá postavy zapadající do politické teze, figury, které by ilustrovaly její názor. Naopak – její postoj ke světu se odvíjí od soucitu s lidmi. Skrze neviditelné, slabé a zraněné interpretuje svět. Nečeká přitom na plameny revoluce nebo na to, až si neviditelná ruka trhu pořádně prokřupne klouby. Čeká, až si sociální pracovnice Esther konečně odpočine, nají se, až zaplatí nájem. Jejím jazykem není jazyk moci, ale pomoci. Ne po volbách, po úspěšných demonstracích nebo konferencích. Něha chybí teď. Právě v tuto chvíli přichází chladná noc, nyní se stahují žaludky hladem, dnes opět vzrostly lichvářské dluhy. Jejím cílem není revoluce ani dokonalý trh. Její cestou je soucit.

Chviličku.
Načítá se.
  • Lukáš Senft

    (1990), básník, esejista a religionista. Věnuje se politické filosofii a ontologii přírody. Za svou publicistickou činnost obdržel v roce 2017 cenu Novinářská křepelka.
    Profil

Souvisí