Lukáš Senft

A ve slanosti zvířecího potu konečně ochutnáš své lidství

tělo tře tělo / marně bys odděloval vzrušení / od modlitby

Beletrie – Poezie
Z čísla 13/2017

Sázava

ty domy počala
vylhaná normalizace
to město potratil
upřímný byznys

v sevření stehen
pohanských bučin
proťatých řekou
jak močovou trubicí starého Fernera

sklářské pece chladnou
lebky vydlabané narychlo
a bez dechu

milan z ostrova se drápe na komín
skláři nebudou dělat v brambůrkárně
sípá
vzduch tetují saze
havrani a vrtulník

sundají ho
vyfotí
popíšou v oběžníku

jen na chvíli
se proplešatělou šošolí dotkl
vyvržených nebes
ve stejné výši
jako věž rudého kláštera za řekou

vybudovali ho nad cévami jeskyň
zacpali je mrtvolami opatů

až na jedinou

v ní šílený mnich
vařil vývar z morku kančích kyčlí
mnich, co opustil ženu
a šest dětí,
aby v děloze lesů
obcoval s habří duší
zařezával pluh do žeber strání
vyrýval brázdy přiškrceným démonem

pak

zplodili tohle město
pak ho potratili
krev spolykala řeka

mnich zapomněl
jak orat s ďábly
z masarváčů zůstaly
jen vysušené hranice na kopcích
kostnice větví

otop pro milana
 

Sofie

lom v kopcích
je vyžraný zub dětské dásně
v něm rypadlo tančí
po obnaženém nervu

záhony zkrotili rýči
v sevření zelených plotů
kovových sítnic
vysvlečených očí

jen stráň
nad ohybem Jevanského potoka
obrostla hluchavkami
a její hlína dýchá

tu dívku
vyhrabali
v posledním okamžiku

kolem ramen deku
pod levým okem šmouhu
pije heřmánkový čaj

je trapné ticho
 

Vlci

jsme vlci
číhající ve zdech
střežíme strusky vyhřezlých citů
ženeme se
stěnami kancelářských budov
jako příliv šedavé srsti
zaplavujeme pilíře mramorových bank

jsme vrčení nefunkčních bankomatů
na telefonních displejích
čas od času pableskují
naše oči

na hřbetech ohříváme lidská mláďata
osiřelá u holých nároží
svými boky podpíráme zodpovědné
ztrhané dospělostí
tesáky z perleti pářeme bolest
bez milost a na kusy

přesouváme desetinné čárky bankovních kont
hranice nestačí překračovat
potřebují pokradmu mazat
jako když smýváš večerní líčidla
která se z masky rozdrolila
na mastixový prach

jsme kaligrafie baletních figur
brutálně rozlitá na výkazy exekucí
jsme vibrace potrubí
chvění katakomb
v žaludku města se převracíme
jako hlad

lovíme náhončí
a pronásledujeme lovce
jsme paměť galaxií
a metronom komet
štiplavá chuť morku
vycucaná ze žeber
žárlivě střežících
tvé srdce

když prochladneš
obnažený dotykem
když ustrneš při praskotu větví
uprostřed betonových skeletů
vždy
když tě osvobodí selhání –

to my se ženeme vzduchem
to my měníme melodii tvého dechu
to my tebou třeseme
my
tě zveme

s námi budeš běhat
úzkostně výt a prokusovat tepny dálnic
chlemtat jejich černou krev s pachutí vyhynulých tvorů
uvážlivě sledovat trasy planet
a bezuzdně chválit měsíční pulzaci

– letíme –

tempo trysk hořící plíce
jehlice v zátylku
mozek napadený vzduchem

pod očima bylinný mour
tváře provoněné mátou

jsme milosrdné šelmy
opojené bubny
          bubny
                    bubny

tělo tře tělo
marně bys odděloval vzrušení
od modlitby

zkornatělým lesem stříká šťavnatost
a ticho
je obdarováno významem

nozdry rozevřené
jako oči dítěte
nasávají vlhkost mechu
i dějiny
vysušené tak
že už zítra se mohou
zlomit v pase

střízlivé ráno
tě zarazí
jako střep na patře
a ve slanosti zvířecího potu
konečně ochutnáš
své lidství
 

* * *

ohmatávám sebe
zorničkami starce
ovinutého krabatou
zmijí kůží z Marks&Spencer
promoklý retrívr pod branou            revmatických kolen
nervní
v kožešinovém převleku
začíná bez varování
setřásat
mé mozkové synapse
pomuchlané vzpomínky
a těkavé liturgie neutronových dervišů
šupiny vědomí
prošívají nástupiště
jsou tetelavý popílek cigaret
smotaných v zatuchlišti
zšeřelých bazarů
břiše perských koček

zapálených ve výhni funících metalurgů
rozdmýchaných nádechem
v horoucí posteli propocené
mantrami, vlasy, dlaněmi
žhnoucím čelem
roztékajícím
po mrtvolné podlaze chrámu
mléko myšlenek nadějí chtíčů
prostrace rozsypaných dcer a vnuků

položené srdce
tvrdohlavě tlukoucí
do kamene pod sebou
rytmizace tepen a jílu
„probíhá synchronizace“ krve – úderu zvonu – Windows XP – návratu
     komet – odborové schůze
     rorýsů – pocení   11. dimenze, která si uhnala zápal plic na kluzišti
     a nestihla dopít
     pampeliškový čaj
„Černé díry nejsou než povidla
vyvařená recepturou heretiků
fyzikové jim jen neumí
přijít na chuť“
hřímá domovník z kazatelny
roztoužené vulvy
která jej za okamžik pozře
dle plánu
a on začne zpívat Svatý Václave
a poprvé v životě zazpívá
všechny tóny
čistě

její okraje zdobně protepe
kadidlo třesoucí
lodí zevnitř
ohně na planinách
čadící komíny v přístavištích
dýmající prsty
hrozící nebi
škemrající lechtající třesoucí
když uklidňují retrívra
sypajícího popel na hlavy
cestujících
do jejich vlasů
na telegrafní drátoviště řas
trčící do prázdna

v tu chvíli
vzduch rozevře póry
a konečně porodí svět
polije jím peron, dálnici, rumiště       za svodidly
mléko vteřin
lízající rohovku před procitnutím
tep obraznosti

porod proběhl
jako vždy
bez problémů
bez povšimnutí
 

* * *

prsty rozemnu hlínu
upraženou sluncem

ať si odpočine

můžeš mluvit
kopec se drolí
a naslouchá
jen kvůli tobě
přemáhá třas na plicích

šeptej palcem a patou
každý krok je slovo
nepřeložitelný
jako každá báseň

na víčka ti právě tady kladli
kůrové šupiny
na prsou peří, pěna a vědomí dědičnosti
kdysi tu někdo bydlel

to byl kopec ještě duhovka
nakřáplá
s tikem v oku

teplé vnitřnosti
kouřily jak bramboračka v pět ráno
a gramatické příručky mokvaly
z horoucích snů

byly to tvé vnitřnosti
a cizí sen
jen tu řeč rozfoukali po kraji
jako klevety

teď

vdechuj čas (je ho příliš)
a vydechuj propast
budeš vonět po kopřivách
přitom našlapuj křehce
jako provinění
našlapuj jemně
ať nevyplašíš
nebesa

mohla by se rozletět

Chviličku.
Načítá se.
  • Lukáš Senft

    (1990), básník, esejista a religionista. Věnuje se politické filosofii a ontologii přírody. Za svou publicistickou činnost obdržel v roce 2017 cenu Novinářská křepelka.
    Profil

Souvisí

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.