V poloprázdné hospodě chytlas mě za ptáka,
z rámu obrazu vykvetla květina,
na stolku lampička a její svit pro hloupé.
Byli jsme v nízké čtvrti s vysokým nebem,
v tom nejluxusnějším pro vykořeněné a chudé.

K čemu poezie, má nějaký
smysl psát ji, když ji nikdo
nečte. Ani nejbližší doma
se tě nezeptají, co vlastně děláš,
proč přemýšlíš nad dvěma řádky
celý den, zdá se jim to
pošetilé. Modli se a pracuj?

Naše lodě tíží
titěrné kuličky pepře,
dělostřelecké koule,
co se za bouřek samy
vydávají na cestu podpalubím,
hedvábí na ženské šaty
už teď nasáklé představami mužů,
láhve brandy
svítící budoucím horkem.

Jsem tenká rýha světla za nehybnou čarou prasklých tabulek. Jsem ten, který ti studem píše slova mezi stehna a na schodišti odemyká v přímkách kruh, kde svlékáš mne k útesům svaté Terezie, kde krmíš kočky za svítání a krájíš cibuli před obědem.