Chodba

(Jakubu Řehákovi)

Vyrazil jsem ze svého pražského dětského pokoje, ano, bydlel jsem v dětském pokoji, ostatně bylo to celkem přirozené v mém osmém roce života zde na Zemi, šel jsem chodbou celou noc, jen s jedním malým zastavením v Brně, v nádražním koutu pro matky s dětmi, má matka tam byla se mnou, tvářila se přesně jako v Brně v nádražním koutu pro matky s dětmi, chvíli jsem způsobně poseděl, napil se, a hned pokračoval v cestě chodbou dál, do cizího města, kde už jsem byl ohlášen, ba co víc – kde už se na mě čekalo jako na dílek do skládanky. Jak si každý lehce domyslí, dřív než jsem se nadál, stál jsem v cizím městě. V chodbě se začaly rojit cizí osmileté děti, příšerně bzučely, podobné formujícímu se včelstvu, já jediný jsem zůstal zticha, ne snad že bych byl tak statečný, spíš z vrozeného odporu ke sborovému dětskému křiku, byl čas snídaně, a tak se chodba stočila do jídelny, bzučení ustávalo, jak se tlamičky plnily sousty, pak jsme šli do tělocvičny, zahrát si na hadrové panáky. „Levá ruka je úplně uvolněná, bezvládná a těžká…“ (pauza na umrtvení levé ruky) „… a teď přesuňte střed svého vědomí do pravé ruky. Pravá ruka je úplně uvolněná, bezvládná a těžká…“ Když jsme byli celí úplně jako mrtví, bezvládní a těžcí, třídili nás do pokojů, mým spolubydlícím se stal hoch jménem Tomáš Lehký, což mně přišlo ohromně vtipné, tedy později, tenkrát ještě ne, šlo se na vycházku mezi hrázděné domy, město muselo přistát odjinud, a vskutku – oslavují zde jakéhosi astronauta jménem Jurkovič, cestou k pramenu doktora Šťastného mi spolupacient Jan Kilián vyprávěl o svých sebevražedných pokusech, před večeří mi cikán Hanus ulomil kus zubu, po večeři mě krásná Liba Matušková pozvala pod peřinu, kde jsem byl následně líbezně zlíbán, později jsme chtěli vyvolávat duchy, byl to skvělý hrdinský záměr, vyvolat se nám podařilo svůj vlastní strach, druhý den ráno nás všechny odvedli a zamkli do malé vykachlíkované místnosti s tryskou uprostřed, z ní začal proudit plyn, špehýrkou ve dveřích nás kontrolovalo oko, všichni kromě mě začali zpívat koledy, mlha houstla a houstla, a když se rozplynula, všichni spali ve svých pokojích, jen já nespal a pozoroval krávy, mnoho mnoho zatoulaných krav, kráčejících po stráni za okny, poslouchal jsem zvonění zvonců, tak dlouho, až jsem usnul i já, probudil jsem se ve vycházkové formaci, pochodující s ostatními po kolonádě, všude to kvetlo, květiny rostly jako z vody a zaujímaly přesné formace, pochodovaly městem v opačných směrech než my, u Slovácké budy jsme na chvíli splynuli v jediný tvar, než jsme odpochodovali každý svým směrem – květiny zpátky na kolonádu, my k ústí chodby, všude okolo stály lesy, které nás z uctivé vzdálenosti pozorovaly, spousta spousta stromů, stromů nehybně a tiše hledících, Jakub Řehák ve věku sedmi let prošel kolem nás, bez formace, jen tak, sám. Vypadali jsme jako divné procesí, on vypadal jako dítě ve věku sedmi let, po dvou měsících jsem se probudil zase doma, v dětském pokoji na Ořechovce.

(Vinohrady, 3. listopadu 2019)

Ital a Čas

Šel Čas po ulici a potkal Itala.
Ital se na něj podíval, a rozzářily se mu oči.
„Ach, rozkošná Hodinko, jak vám to dnes s tatínkem ale opravdu moc sluší!“
Čas měl Itala rád, a tak se všichni tři spolu hodinku procházeli.

Druhý den Čas potkal Itala znova.
„Ach, líbezná Minutko, dnes jste překonala samotnou Krásu – chci vám za to vzdát hold, mamma mia! Pan otec jistě promine.“
Čas nic nenamítal, a tak spolu všichni tři na minutku postáli v srdečném a zpěvném hovoru.

Třetí den Čas potkal Itala potřetí.
To už byla opravdu náhoda.
„Ach, půvabná Vteřinko, toť osud! Má bohyně!“
Ital chtěl v oslavné řeči pokračovat, ale Vteřinka už byla dávno ta tam.

O vráně a lišce

Hladová liška se potulovala po kraji. Nikde nebylo nic k snědku.
„Kdybych někde sehnala kousek sýrie,“ řekla si.
A kupodivu, zrovna v té chvíli nad ní zakroužila vrána, a v zobáku měla pěkný kus sýrie, který právě ukradla z okna v jednom domě. Sedla si na větev a začala si na sýrii pochutnávat.
Hladová liška přemýšlela, jak se dostat k chutnému soustu vysoko nad ní. To by ale nebyla mazaná liška, aby si nedovedla poradit. Začala vráně lichotit:
„Jaký jsi to krásný pták! Tvé peří se leskne jako stříbro, je hebké jako hedvábí! Tvůj postoj je vskutku královský. Měla bys být králem všech zvířat. Jistě i tvůj hlas je překrásný, umíš zpívat, taváryšč?“

Z palubního deníku

53.16.364 31:82 večer. Propast není propast, ale nepatrná dírka ve skále. Ta skála ale není skála, ale kousek slídy na poušti. Ta poušť ale není poušť, ale jemný prach v hrsti dítěte na neznámé planetě. Ta neznámá planeta ale není neznámá planeta, ale míč v ruce jiného dítěte na jiné neznámé planetě. Ta jiná neznámá planeta ale není jiná neznámá planeta, ale kus uhlí v Pittsburghu. Pittsburgh ale není Pittsburgh, ale maketa Pittsburghu v muzeu planety Nutron. Planeta Nutron ale není planeta Nutron. 54.16.364 19:66 ráno. Světla. Temně modré. Nachové. Vrak stroje. Chlad. Zem podobná chlebu. Malé drolivé póry. Vodní tanec par. Zvuky. Nepochopitelné rezonance. Ozvuky vzdálených míst. Dírami v chlebu vane. Oteplení. Mráz za krkem. Psychóza z osamění. Hvězdy. Štěstí. 54.16.364 28:63 dopoledne. Rintwor brenwer ardo rorwobrur. Twer ardar a nerwenter. 54.16.364 21:92 dopoledne. Nová světla. Stříbrné. Oranžové. Vzrušení. Bolest za krkem. Stále větší bolest za krkem. Moje smrt. Úleva. Pohyby bez těla. Tma. Tlumené záblesky. Šum. Lupnutí a ticho. Ticho. Lůno ženy. Měkké. Vlhké. První doteky bez citu. Chemie. Magie. Symfonie vývoje. Trup. Hlava. Poupata údů. Poupě tváře. Moje dětská tvář. Nádech. Můj nádech.

Králík je zcela v pytli, iluzionista Sigi ho z něj dostává

„Jsem zcela v pytli,“ zanaříkal Králík a ulehl na pohovku. Sigi dopsal odstavec své připravované knihy o utkvělých představách obratlovců a pravil: „Pytel, pane Králíku, existuje pouze jako vaše představa.“ Králík chvíli nechápavě ležel, potom se zaradoval a zcela zdráv odhopkal z ordinace do Modřanské rokle.

Sigi spokojeně zamručel a pokračoval ve psaní.

O kočičce a pejskovi

(Petru Borkovcovi a Vojtěchu Vackovi)

Elfindela Miau, nejkrásnější kočička v kraji, dvojnásobná krajská Miss, úchvatná chat-fatale, z níž všechna zvířátka slintala, žila s pejskem, přesněji řečeno s jemnostpejskem, ctihodným potomkem váženého šlechtického rodu von Tchihuahua. Jednou si Elfindela vyšla s pejskem na procházku, a co se nestalo: jak si tak elegantně vykračuje, pejska v podpaží, do cesty se jí nenápadně přikradla jáma Chorchonzola. Jáma Chorchonzola měla pověst prachškodolibé jámy, jámy překračující všechny krajské společenské meze. Navíc byla velmi vysoká a korpulentní, takže pád do ní byl vždy velkou komplikací. Pejsek Chorchonzolu zpozoroval, stačil ale jen z plných plic slabě kníknout, neboť Elfindela, zahleděná do slunného počasí kdesi neurčitě nad úrovní hlavy, už udělala krok do prázdna, při vší úctě ke Chorchonzole. Padala s pejskem dolů, padala a padala, a vůbec se jí nedařilo dopadnout – Chorchonzola byla opravdu vysoká, vyšší, než bys řekl švec a slyšel ozvěnu, jak je den dlouhý. Večer Chorchonzola odešla a nechala Elfindelu s pejskem v podpaží hluboko v zemi, bez pomoci – tak byla škodolibá, pan Bů jí to oplať fackami, kdyby šlo dát jámě facku. Elfindela se uchýlila k útěku do bezvědomí. Pejsek se cítil podveden, žehral na krutý osud všech příručních psíků, ryl zoufalstvím čumákem v zemi. Vtom uviděl žížalu, jak se souká kousek od jeho tlamy – jen tak tak se zarazil, aby ji zoufalstvím nepřekousl. „Promiň, žížalo, samým zoufalstvím jsem tě přehlédl, jsi celá?“ Žížala se zatvářila blahosklonně. „Ano, jsem. A ty – co tady děláš? Ty jsi zakopaný pes? No to je vzrušující setkání, jsem poctěna, že jsem tě potkala. Proč jsi ale zoufalý? Proč?“ „Protože jsem zakopaný, proto!“ odvětil pejsek. Žížala zůstala nehybně ležet, zdála se být velmi překvapená. Pak se někam odsoukala. Pejsek čekal, věřil v žížalin soucit. A věřil správně – žížala nelenila a během krátké doby roztroubila novinu po celém kraji: „Nalezen zakopaný pes!“ Zpráva se šířila jako mor: „Nalezen zakopaný pes!“ Každý toužil vykopat ho jako první, ale podařilo se to pouze jednomu. Krtečkovi. Na místě nálezu pak později vykvetla květina, a ta květina – světe div se – měla drápky. Pejsek žil šťastně až do smrti, a když umřel, zakopán byl na stejném místě, aby tam už navěky spočinul, s kočičkou, v podpaží Země. A Chorchonzola? Škoda mluvit. Rostla a sílila. Až nakonec, na samotném konci posledního věku, vše pohltila a zbyla jen ona. Později samozřejmě povstaly nové věky, vznikla nová podpaží. Jak? Odkud? Odnikud jinud než ze zakopaného psa v Chorchonzole. Ale to už je jiný příběh. Jiný, a přesto úplně stejný.

(Vinohrady, 12. října 2019)