Po začátku války na Ukrajině, kdy se režim změnil v otevřenou represivní diktaturu, dostala i média novou možnost participovat na tomto organizovaném násilí jak v sousední zemi, tak i v té své. Pro mediální motor, stejně jako pro Kreml, se válka stala jedinou možností, jediným modem, ve kterém může existovat. Skutečný, bezpodmínečný konec války je možný, jen pokud bude skoncováno s tímto režimem, který se také stane koncem totalitární moci medií nad společností.

Změny v myšlení se netýkají jen institucí a politiků, část řešení je i v malých měřítkách. V zahrádce jedné kavárny na jihu Francie naměřili v poledne pod klasickým slunečníkem 56 stupňů, zatímco pod rostlinným loubím jen 29. A řešení bylo nasnadě.

Psaním bych nechtěl být živ, ani kdyby sypalo. Psát moc je na palici a nemyslím, že mít za to moc by znamenalo psát míň nebo líp. Psaní je rituál, posedlost, která musí být posedlostí, obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti. Spisovatel nikdy nebude profese snů.

Dvojromán Byt čtu jako neromantický intimně politický text, ve kterém spíše než Daniel proti Zuzaně bojují oba proti výkladu světa, do kterého se nevejdou. Palindrom je pevné pravidlo, struktura, kterou si spolu vymysleli. Struktura, od které se dá aspoň ve dvou odrazit. Vztek na něj, na svět. Vztek a zuřivost.

Opravdu nevím, zda je literatura dnes udržitelná. Nicméně fakt, že slovní projevy jejích příznivců jsou schopny ji kdykoli přivést k sebevraždě, je patrný.

Opravdu jsme populací, která si nechá všechno líbit? Nechceme mít, aspoň ve středoevropském provedení, co se nám tak líbí v Itálii nebo Francii? Je fakt, že Poláci mají za sebou několik povstání, že si vybojovali Solidaritu, která zatřásla v celé Evropě komunismem, kdežto my vysoké stovky podpisů pod tzv. antichartou a Listopad až po pádu berlínské zdi. Opravdu si všichni myslí, že se s předraženými potravinami nedá nic dělat? A co si takhle vydupat nějakého obránce konzumentů?

Koblížek se staví do role muže, jenž by neblížil mouše, a na svých anti-hate speech misiích vychovává k vyjadřovací zdrženlivosti. Mám z něj podobný pocit jako z krišňáků nebo z mormonů, kteří k vám přijdou na ulici a vypálí na vás, jestli věříte v Boha. Co je ti po tom?

Přesně v tomto bodě jako by se ale otevírala oblast myšlení plná závrati. Kam vstupuje politický teoretik, vyznává-li apolitické prostory smyslu a štěstí? Přece to nemůže skončit další dichotomií, politika–nepolitika?

Teď je nejvyšší čas, aby se tahle geopolitická danost začala říkat také v českých školách a aby ji vzali za svou i domácí politici a přestali populisticky blouznit o nějaké suverenitě proti všem.

Dostát znamená se proměnit. Musíme se proměnit. Jinak nás to promění samo a taková proměna se nám fakt nebude líbit. S událostmi takových rozměrů, jako je nedaleká válka ve vysoce propojeném světě, znamená si připustit riziko smrti uvnitř našeho světa.

Jsem pokaždé vděčný, že moje nesmělé pokusy o sport jsou z metrové vzdálenosti zhodnoceny přísným okem komentátorů a vyloženy nastupující generaci jako ukázka marné snahy lidstva o zdravou páteř.

Pán zná vše o tajných stezkách i o tom, jak zapadnout mezi ostatní, kteří znají tajné stezky.

Ve stejný den jsem četl komentář jakéhosi mudrlanta – tvrdil, že zrušení slevy na jízdné pro studenty a důchodce je potřebný krok. Koukám, že pisatel je mladý PR odborník, ať už to znamená cokoli, a člen ODS.

U Chandlera se tak nejedná o spisovatelskou lenost, ale o filosofickou pozici. Logikou života a smrti je nahodilost.

Kromě celé řady socioekonomických, geopolitických a dalších důsledků pandemie koronaviru radikálně proměňuje lidské chápání času.

Monstrum české nakladatelské produkce raději sežere stovku podprůměrných, ale nových básnických knih, než by vyvrhl dílo, jehož kvalitu ověřil čas a kterého by stačilo jen ve správnou dobu připomenout…

Glosa k anketní otázce z Ravtu 19/2019.

V posledních letech se v tvorbě stále více autorů objevuje environmentální tematika. Napadá vás důvod? A podotázka: je nezbytné, aby zrovna spisovatelé tematizovali ve své tvorbě aktuální problémy dneška?

Řadě z nás, kterým bylo všechno jedno během komunistického režimu, je všechno je jedno i teď.

Plavbě zdar! Ahoj!

Aktuálne číslo Ravtu prináša len malú ukážku tvorby desiatich ocenených básnikov a poetiek.

Nápady, obrazy, fragmenty příběhů přicházejí ze snů, z četby, z dětství, z dospělého vnímání světa, z Čech či z Ameriky, ale na tom úplně nesejde; i reálie se Schneedorferovi stávají rekvizitami v nové skutečnosti, kterou staví.

Pamatuji se živě, jak při Králově replice Zagajewskému zablesklo v obličeji a jeho tvář se proměnila z naučené klidné uvážlivosti do šťavnaté a rošťácky úsměvné grimasy reagujícího debatéra.

Nestačilo ale číst si Ferlinghettiho básně někde o samotě nebo večer před spaním, ne, scházeli jsme se kvůli nim, předčítali si, je nahlas a učili se je nazpaměť, deklamovali je.

Svět nemá žádnou definici či odpověď, ale tato ne-odpověď je zázračná. Je to tekoucí bystřina. Je to blesk, který rozřízne nebe. Je to bujení listoví. Jsou to uhlíky krásy.

(28. ledna 1937 v Jilemnici – 13. února 2021 v Praze)

Později, když vypito jisté množství vína – stojíme na cimbuří nějaké hlásky nad Vranovskou přehradou, kdosi nám jmenuje vulgární maďarská slova, a my všichni sborem, Petr pak nejvíce, voláme do údolí: „Lobogóóó…!“

Tam jsem Zenona potkal, a za tou hradbou mlčení a bafání z dýmky jsem najednou v básních nacházel člověka veselého až k rozjařilosti, vtipného, ohromně sečtělého, se zálibou ve zkratce a paradoxu, s viděním ostrým až k neomalenosti.

Podle textu Ondřeje Škrabala s názvem Zjevení pudla vznikne pod hlavičkou Studia Rote inscenace s Martinem Pechlátem v ústřední roli. Fotografie z první čtené zkoušky. Premiéra je naplánována na září 2018

Ukázky ilustrací z knihy memoárů českého interbrigadisty, jenž se účastnil občanské války ve Španělsku, malíře Zdeňka Přibyla La Corrida (Naše vojsko, 1960).

Pomalu všechny už myšlenky vaše sdružují se samy sebou s hovnem, každé druhé přirovnání vaše čerpáno je ze záchodu, jakoby záchod byl polovinou světa; a tak pomalu všechny už věci ve vás zhovnatěly, svět je vám hovno, boha samého dovedete si představit jen v podobě hovna.

Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.

S odstupem osmdesáti let od vydání románu Odkaz jsem si jistá, že v ní česká literatura měla svou Virginii Woolfovou – včetně intelektuálního zázemí minervistky a přírodovědkyně, přítelkyně Pražského lingvistického kroužku.

V rámci haitského vúdú jsou duchové rozdělováni do takzvaných národů, které částečně vycházejí z původní etnické příslušnosti afrických otroků.

Mám dojem, že kniha Melancholie může být nejen inspirativním čtením a podívanou, ale i jakousi nadějnou zprávou právě v této době.

Vidíme to v úvodní básni sbírky „Stahování mraků“, ve které protagonista sní o ženách s dlouhými bidly, jimiž stahují mraky, stejně jako o’odhamské ženy tradičně stahují ovoce z vrcholu osmimetrových kaktusů saguaro.

Spor o institucionální záruky nezávislosti soudů (především v Polsku, ale i v Maďarsku) je dnes sporem o smysluplnost Visegrádu. Ale také o smysluplnost Evropské unie. Kdo ustoupí? Zvítězí právo, nebo moc?

Limonov byl přesvědčen o tom, že přízemní šosák nerad cestuje. Cožpak ale nejsou mezi námi i pijavčí „šosáci“, kteří obletěli celou zeměkouli, toto své světáctví zvěčňují na síti, a ještě to stihnou dobře prodat korporacím?

Život na vysokoškolské koleji autorku konfrontuje především s volným sexuálním životem, který zde panuje, jejími vlastními citovými zmatky a probouzející se erotikou.

Namísto kulturních elit, ve svém společenském významu decimovaných normalizací, tvořili ale její vůdčí sílu ekonomové, kteří východisko, lépe řečeno „vykoupení“ z normalizačního marasmu našli v neoliberální ekonomii jako novém světovém názoru, v němž se společnost stala trhem a její řídící silou a morálkou konkurence.

Šesté číslo magazínu Ravt je čistě básnické.

Ze všedních prostor osamělého stavení se stávají kulisy lidského dramatu, individuálního mýtu, v němž i prostý hrneček může získat fatalitu rajského jablka nebo prométheovského plamene.

Parazit je v každém případě zručně natočená satirická komedie, která buduje komično kolem stýkání a potýkání dvou rodin z protilehlých společenských tříd v jednom luxusním domě.

Je pozoruhodné, jak hluboce mylný je tento Žižekův závěr, stejně jako je pozoruhodně mylný závěr levicového aktivisty a dokumentaristy Michaela Moorea, který chce pro změnu v Jokerovi vidět výmluvnou sociální kritiku a oslavu lidové schopnosti boje za lepší svět.

Zábavná a ironická spása filmem, již nám Tarantino předkládá, v jistém smyslu vrací smysl základnímu ideovému schématu hollywoodských filmů, které pracuje s motivem spásy z rukou (super)hrdinů a bezohledně ji vykořisťuje do podoby schematického kýče.

Druhá část recenzní reportáže Jana Černého z letošního festivalu v Karlových Varech.

První část recenzní reportáže Jana Černého z letošního festivalu v Karlových Varech.

Filmům Pedra Almodovara je vlastní jistý vitalismus: hypersexualita, sentimentální emoce a oslnivá barevnost v nich figuruji jako gesta intenzifikace života.

Pokud je ale hlavní architekt metafyzického Zla, chystající věčnou noc a konec všeho života, odpraven jen na základě čisté nahodilosti, za níž se neskrývá vůbec žádná logika, nejenže se jedná o nesmysl, ale především jde o opuštění všeho, čím si Hra o trůny vydobyla své právoplatné místo na slunci.

A navíc: v Jodorowského perspektivě jsou svět a jeho obyvatelé propojená entita – když člověk poznává sám sebe, poznává lidstvo a kosmos.

Nejcennějšími místy celého filmu zůstávají – vedle archivních materiálů – promluvy básníkova syna Jakuba, líčícího s uvolněnou a exhibicionismu prostou otevřeností své vzpomínky na dominantního otce.

Mám tento autofikční deníček opravdu poslat do světa? Chci na sebe vzít risk, že se někoho dotkne? Nebude čtený jako osobní útok na Organizátora? Jak ale jinak začít měnit fungování nejviditelnější literární ceny v Česku? Mnoho lidí z literárního provozu si o tom šušká, ale ve veřejné debatě spíš mlčí.

I Štěpán Šafránek postupně zjišťuje, že už je dávno po všem – a celý ten jeho zápas se světem je tragikomický a marný. Tisková zpráva v němčině vyšla už 14. 2., na českou verzi jsme si počkali na konec března – a v době, kdy tento článek vyjde, bude, inu, taky úplně po všem. Rozhodnutí DCL je samozřejmě třeba respektovat: stalo se. Stalo se tak za doprovodu absurdních floskulí a nějakého toho brblání na sociálních sítích. Brblání dopadne na porotu, na nominované.

A jaké změny by nejpopulárnějším českým literárním cenám slušely do budoucna? Určitě by mohly zapracovat na větší transparentnosti, co se týče procesu výběru nominovaných titulů, po čemž volá část literární obce už drahnou dobu.

Nechce se věřit, že by se nakladatelství spadající pod Albatros Media chtělo na něčem takovém podílet. Nechce se věřit, že by něco takového byl snad záměr. Nechce se věřit, že by společnost Albatros Media chtěla mít vlastní Naše vojsko v trendy podobě. A dle reakcí na sociálních sítích byla dokonce řada lidí, kteří v různých divizích Albatrosu pracují, poměrně překvapena, až znepokojena: „Co se to sakra děje?“

Vina samozřejmě neleží na bedrech oné hrstky současných členů týmu ČLC, kteří dle mého soudu opravdu dělají pro propagaci české literatury vše, co je v jejich silách. Příčina
tkví hlouběji, podkopává úsilí ČLC od samého začátku a není žádným tajemstvím.

V té zemi Macron u Arnaulta obědvá, Sarkozymu šel za svědka na svatbu, Hollande otevíral jeho Nadaci Louise Vuittona. Kde jsou v ní zastoupeni pracující, řečeno postaru?

Jeremy Corbyn se pokusil obnovit právě spojenectví z filmu Pride, tedy práce a „fragmentů“, a nejen to, pokusil se přidat k němu i mírové hnutí proti válkám od Iráku po Sýrii a klimatické hnutí.

Warková si znovu připomíná „dřívější chůzi“. Proto nemluví jen o vektoralistech a hackerech, ale o třídě vektoralistů, tedy majitelů klíčových současných výrobních prostředků: zdrojů, nosičů, uchovávání, vyhodnocování a dalšího používání informací, a o třídě hackerů, kteří tyto informace pro ně vyrábějí.

Oba populismy, pravicový i levicový, chtějí odstranit zamřelý smrádek konsensu tam nahoře. Ten pravicový za své MY považuje ovšem národ a ONI jsou pro něj odnárodněné elity a všichni, které jménem národa z národa vyloučí.

Prvním druhem „bullshit“ práce jsou v autorově typologii „flunkies“, poskoci. Jsou tam, aby ti nad nimi měli pocit, že jsou výš. Krále hrají dvořané.

Greta říká: Jestliže je naše společnost rozumná, základem jejího rozhodování je vědecké poznání a drtivá většina vědců říká, že klimatická krize je největší hrozbou, které kdy lidstvo čelilo, je třeba to okamžitě řešit.

Někteří anglosaští dramatikové používají scénickou poznámku beat ve významu, jenž se nejčastěji překládá jako (krátká) pauza, ale také to může znamenat třeba situační předěl – záleží trochu na kontextu a na tom, jak s tím pracuje ten který autor.

Kromě všeho zmíněného dojde dále ke snížení počtu vydávaných titulů ročně (dosavadních přibližně patnáct tisíc bude minulostí), grafomanů (samonáklad se už nevyplatí a zavedení nakladatelé si budou vybírat ještě pečlivěji) a překladatelů (jen některým se nadále vyplatí překládat z cizích jazyků, ostatní najdou uplatnění v jiných oblastech), ale pravděpodobně i k poklesu čtenářství jistých žánrů.

Systém, který uměle formuje naše děti, na které si pak pohoršení občané ukazují prstem. Systematické vyčleňování. Počítala jsem s tím, že svého syna na to vše budu muset připravit, že to bude ale takovej mazec, jsem nečekala. Vedeme věčný boj s větrnými mlýny.