Poznatek všech, kdo se této minoritní zkušenosti extrémní intenzity v roli svědků a přátel vystavili, aniž by si předem vytvořili neproniknutelné hradby obrany, je, že stačí neutéct. Nést to, co člověk od pozůstalých dostane k nesení.

Člověk se z homo computatus promění v nový druh, v homo startupus, a spolu pak – evolvováni z živých bytostí v chodící firmičky – „Hodně někde budem“.

Když sprejuju, vypadám jako mimozemšťan. Jsem nasoukaná do rukavic, 3m masky a lyžařských brýlí, protože i sliznice očí ten sajrajt ze sprejů dokáže hodně rychle vstřebat. Jediné místo, které si zapomenu zakrýt, je zápěstí. Když pak další den sedím v rádiovém studiu, kde nahráváme podcast Doba složitá, dívám se mapu bílých teček, které mi na ruce zanechal sprej.

Naše kulturní války mají však opačný efekt. Z pozoruhodné schopnosti kouzlit v běžném životě udělají nárok, a co víc, nárok na měřitelný výkon. Kouzlo se stává příkazem, soutěžním zadáním, a kdo si postěžuje, že věci nezvládá, otravuje nás terorem empatie. Aby toto bezhraniční siláctví druhá strana kulturní války zastavila, zdůrazní primát traumatu.

Že lidé v druhých vidí především jejich identity, zejména ty, jimiž se odlišují, není nic nového. Je to pochopitelné, případně alespoň lze vystopovat důvody, proč se tak děje. Člověk, který se zabývá literární kritikou, by měl moc dobře vědět, jak se svými vlastními předsudky zacházet, reflektovat je, pracovat s nimi.

Terčiny postřehy vycházející z krizových intervencí jsme zajedli nakládaným hermelínem a utopencem. Nic jiného už v Liberálu nezbylo. Vlastně kromě klobásy, kterou si dal Petr Šesták. Zrovna ve chvíli, kdy jsem mu vyprávěla, že po dopsání své novely o malířce jsem začala malovat a teď že píšu román o prostitutce, se začal červenat a dusit.

Aby se člověk mohl vrátit sestrojen znovu, naplněný, obklopený obrazy možného, nezbytně musí za prahem zůstat dlouho v tichu. Zůstat v tichu a najít jednoho člověka, který neodejde.

Jsem pokaždé vděčný, že moje nesmělé pokusy o sport jsou z metrové vzdálenosti zhodnoceny přísným okem komentátorů a vyloženy nastupující generaci jako ukázka marné snahy lidstva o zdravou páteř.

Pán zná vše o tajných stezkách i o tom, jak zapadnout mezi ostatní, kteří znají tajné stezky.

Ve stejný den jsem četl komentář jakéhosi mudrlanta – tvrdil, že zrušení slevy na jízdné pro studenty a důchodce je potřebný krok. Koukám, že pisatel je mladý PR odborník, ať už to znamená cokoli, a člen ODS.

U Chandlera se tak nejedná o spisovatelskou lenost, ale o filosofickou pozici. Logikou života a smrti je nahodilost.

Řadě z nás, kterým bylo všechno jedno během komunistického režimu, je všechno je jedno i teď.

Plavbě zdar! Ahoj!

Aktuálne číslo Ravtu prináša len malú ukážku tvorby desiatich ocenených básnikov a poetiek.

Začnu jednat a zveřejním veškerá dosud utajovaná fakta. Už 8. dubna jsem jí také sdělil, že uveřejním pravdu o jejím duševním stavu, o nezadržitelných záchvatech pláče, který neutichá ani po koňských dávkách antidepresiv. Souhlasila.

Svět nemá žádnou definici či odpověď, ale tato ne-odpověď je zázračná. Je to tekoucí bystřina. Je to blesk, který rozřízne nebe. Je to bujení listoví. Jsou to uhlíky krásy.

(28. ledna 1937 v Jilemnici – 13. února 2021 v Praze)

Později, když vypito jisté množství vína – stojíme na cimbuří nějaké hlásky nad Vranovskou přehradou, kdosi nám jmenuje vulgární maďarská slova, a my všichni sborem, Petr pak nejvíce, voláme do údolí: „Lobogóóó…!“

Tam jsem Zenona potkal, a za tou hradbou mlčení a bafání z dýmky jsem najednou v básních nacházel člověka veselého až k rozjařilosti, vtipného, ohromně sečtělého, se zálibou ve zkratce a paradoxu, s viděním ostrým až k neomalenosti.

Památce Petra Hrbáče.

Poesie pro Tebe byla a pořád je nejvyšší hodnotou. Už proto, že vše, čemu poesie chybí, je mrtvé.

Podle textu Ondřeje Škrabala s názvem Zjevení pudla vznikne pod hlavičkou Studia Rote inscenace s Martinem Pechlátem v ústřední roli. Fotografie z první čtené zkoušky. Premiéra je naplánována na září 2018

Ukázky ilustrací z knihy memoárů českého interbrigadisty, jenž se účastnil občanské války ve Španělsku, malíře Zdeňka Přibyla La Corrida (Naše vojsko, 1960).

Pomalu všechny už myšlenky vaše sdružují se samy sebou s hovnem, každé druhé přirovnání vaše čerpáno je ze záchodu, jakoby záchod byl polovinou světa; a tak pomalu všechny už věci ve vás zhovnatěly, svět je vám hovno, boha samého dovedete si představit jen v podobě hovna.

Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.

S odstupem osmdesáti let od vydání románu Odkaz jsem si jistá, že v ní česká literatura měla svou Virginii Woolfovou – včetně intelektuálního zázemí minervistky a přírodovědkyně, přítelkyně Pražského lingvistického kroužku.

V rámci haitského vúdú jsou duchové rozdělováni do takzvaných národů, které částečně vycházejí z původní etnické příslušnosti afrických otroků.

Mám dojem, že kniha Melancholie může být nejen inspirativním čtením a podívanou, ale i jakousi nadějnou zprávou právě v této době.

Vidíme to v úvodní básni sbírky „Stahování mraků“, ve které protagonista sní o ženách s dlouhými bidly, jimiž stahují mraky, stejně jako o’odhamské ženy tradičně stahují ovoce z vrcholu osmimetrových kaktusů saguaro.

Spor o institucionální záruky nezávislosti soudů (především v Polsku, ale i v Maďarsku) je dnes sporem o smysluplnost Visegrádu. Ale také o smysluplnost Evropské unie. Kdo ustoupí? Zvítězí právo, nebo moc?

Limonov byl přesvědčen o tom, že přízemní šosák nerad cestuje. Cožpak ale nejsou mezi námi i pijavčí „šosáci“, kteří obletěli celou zeměkouli, toto své světáctví zvěčňují na síti, a ještě to stihnou dobře prodat korporacím?

Život na vysokoškolské koleji autorku konfrontuje především s volným sexuálním životem, který zde panuje, jejími vlastními citovými zmatky a probouzející se erotikou.

Namísto kulturních elit, ve svém společenském významu decimovaných normalizací, tvořili ale její vůdčí sílu ekonomové, kteří východisko, lépe řečeno „vykoupení“ z normalizačního marasmu našli v neoliberální ekonomii jako novém světovém názoru, v němž se společnost stala trhem a její řídící silou a morálkou konkurence.

Šesté číslo magazínu Ravt je čistě básnické.

Ze všedních prostor osamělého stavení se stávají kulisy lidského dramatu, individuálního mýtu, v němž i prostý hrneček může získat fatalitu rajského jablka nebo prométheovského plamene.

Parazit je v každém případě zručně natočená satirická komedie, která buduje komično kolem stýkání a potýkání dvou rodin z protilehlých společenských tříd v jednom luxusním domě.

Je pozoruhodné, jak hluboce mylný je tento Žižekův závěr, stejně jako je pozoruhodně mylný závěr levicového aktivisty a dokumentaristy Michaela Moorea, který chce pro změnu v Jokerovi vidět výmluvnou sociální kritiku a oslavu lidové schopnosti boje za lepší svět.

Zábavná a ironická spása filmem, již nám Tarantino předkládá, v jistém smyslu vrací smysl základnímu ideovému schématu hollywoodských filmů, které pracuje s motivem spásy z rukou (super)hrdinů a bezohledně ji vykořisťuje do podoby schematického kýče.

Druhá část recenzní reportáže Jana Černého z letošního festivalu v Karlových Varech.

První část recenzní reportáže Jana Černého z letošního festivalu v Karlových Varech.

Filmům Pedra Almodovara je vlastní jistý vitalismus: hypersexualita, sentimentální emoce a oslnivá barevnost v nich figuruji jako gesta intenzifikace života.

Pokud je ale hlavní architekt metafyzického Zla, chystající věčnou noc a konec všeho života, odpraven jen na základě čisté nahodilosti, za níž se neskrývá vůbec žádná logika, nejenže se jedná o nesmysl, ale především jde o opuštění všeho, čím si Hra o trůny vydobyla své právoplatné místo na slunci.

A navíc: v Jodorowského perspektivě jsou svět a jeho obyvatelé propojená entita – když člověk poznává sám sebe, poznává lidstvo a kosmos.

Nejcennějšími místy celého filmu zůstávají – vedle archivních materiálů – promluvy básníkova syna Jakuba, líčícího s uvolněnou a exhibicionismu prostou otevřeností své vzpomínky na dominantního otce.

V té zemi Macron u Arnaulta obědvá, Sarkozymu šel za svědka na svatbu, Hollande otevíral jeho Nadaci Louise Vuittona. Kde jsou v ní zastoupeni pracující, řečeno postaru?

Jeremy Corbyn se pokusil obnovit právě spojenectví z filmu Pride, tedy práce a „fragmentů“, a nejen to, pokusil se přidat k němu i mírové hnutí proti válkám od Iráku po Sýrii a klimatické hnutí.

Warková si znovu připomíná „dřívější chůzi“. Proto nemluví jen o vektoralistech a hackerech, ale o třídě vektoralistů, tedy majitelů klíčových současných výrobních prostředků: zdrojů, nosičů, uchovávání, vyhodnocování a dalšího používání informací, a o třídě hackerů, kteří tyto informace pro ně vyrábějí.

Oba populismy, pravicový i levicový, chtějí odstranit zamřelý smrádek konsensu tam nahoře. Ten pravicový za své MY považuje ovšem národ a ONI jsou pro něj odnárodněné elity a všichni, které jménem národa z národa vyloučí.

Prvním druhem „bullshit“ práce jsou v autorově typologii „flunkies“, poskoci. Jsou tam, aby ti nad nimi měli pocit, že jsou výš. Krále hrají dvořané.

Greta říká: Jestliže je naše společnost rozumná, základem jejího rozhodování je vědecké poznání a drtivá většina vědců říká, že klimatická krize je největší hrozbou, které kdy lidstvo čelilo, je třeba to okamžitě řešit.

Nechce se věřit, že by se nakladatelství spadající pod Albatros Media chtělo na něčem takovém podílet. Nechce se věřit, že by něco takového byl snad záměr. Nechce se věřit, že by společnost Albatros Media chtěla mít vlastní Naše vojsko v trendy podobě. A dle reakcí na sociálních sítích byla dokonce řada lidí, kteří v různých divizích Albatrosu pracují, poměrně překvapena, až znepokojena: „Co se to sakra děje?“

Vina samozřejmě neleží na bedrech oné hrstky současných členů týmu ČLC, kteří dle mého soudu opravdu dělají pro propagaci české literatury vše, co je v jejich silách. Příčina
tkví hlouběji, podkopává úsilí ČLC od samého začátku a není žádným tajemstvím.