Po dlouhé době má Itálie velkou literární událost, ale to není nejdůležitější. Rozhodující je, že všechno tu šlo úplně jinak, jiným směrem, jinými cestami, jinými hodnotami než stále únavnější knižní velkokšeft.

Racionální, suverénní a silní se nesnižují k tomu, aby reduktivně dělili svět na dobro a zlo, zajímá je kritická debata, takže dělí svět na normální lidi a úchyly.

Často v rozhovorech mluvil o velkých plánech na novou sérii z období vlády Přemyslovců nebo o svém srdcovém projektu, nedopsaném historickém románu s příměsí hororu Pod úplňkem Hada. Nakonec se ale vrátil opět ke svým oblíbeným Keltům a vikingům v Bretani devátého století.

Vše je otázka míry, proto i mezi lidmi bude dost těch, kteří dočasně v klidu spočinou, ale nakonec při tom správném podnětu se i v nich probudí jejich spící Antiteze.

Ve fyzické realitě lépe zakotvená čísla, jako jsou počty mizejících druhů, stoupající množství skleníkových plynů v atmosféře, stoupající teplota Země nebo hladina moří, jsou coby dluh určený k zeštíhlení odsunuty mimo zorné pole.

V době pozdního reálného socialismu směřoval Vyskočil se svým principem svobody proti institucionalizaci, svým praxím říkal zkoušení a pokoušení, nikdy ne „metoda“; místo divadla provozoval „Ne-divadlo“, ne-předvádění se, ne-reprezentaci, ne-spektákl; místo herectví podporoval autentické jednání.

A i kdyby měla jednoho dne UI dosáhnout dokonalosti a nerozeznatelnosti od lidí, ráda bych si myslela, že k její nadvládě nedojde. Žádný represivní systém v nás nikdy nedokázal zastavit touhu tvořit a lidé jsou stvoření vysoce nostalgická. I kdyby vyšli spisovatelé z módy, určitě se zase najde retroproud toužící po dílech psaných starým dobrým člověkem.

Co když ale není Bůh něco v minulosti nebo nad světem? Co když je naší budoucností, co když teprve přijde na svět skrze nás?

V tomto takzvaném pracovním ideálu, protože skutečným ideálem je absence nutnosti pracovat, nám postupně koroduje celý fyzický aparát a pomalu se sune do propasti úpadku.

Je potřeba poznamenat, že i v současné době vánoční atmosféra generuje temné pověsti, i když v podobě městských legend.

Nicméně Lévyho kritika slábne, pokud čtenář zná zdroje jeho rozhořčení – kupříkladu sociolog Bruno Latour ve svých textech neoslavuje pandemii.

SPD je banda neschopných fašounků, ANO představuje takzvanou „catch-all-party“, protože ve vztahu k voličským hlasům se řídí stejným pravidlem, jaké zastává herec Charlie Sheen vůči pohlavním chorobám: „Chyť je všechny.“

Jenže v roce 2018 vyslala NASA dvě výzkumné družice do vesmíru a ty zachytily slyšitelné rádiové vlny, které vydávají energetické částice v magnetosféře Země, a vědci spojili pět nahrávek z družic do jedné melodie a každý si teď může poslechnout zpěv planety, po které chodí.

Ruku na srdce, kdo by vymyslel originálnější označení pro pracovníky dezinsekční firmy?

Jen jedno stále nevím: jak respektovat genderovou normu, která mi přikazuje, abych genderové rozdíly a) bral vždy v úvahu a plně respektoval, a současně b) nevnímal nebo alespoň ignoroval.

Cítím se tedy oprávněn napsat: Lukáš Senft uvádí lživé informace, kterými znevažuje autorovu práci…

Prózy Oty Hofmana jsou aktuální a čtivé i půl století od svého vydání díky nadčasovosti témat a působivému vypravěčskému stylu. Je škoda, že s výjimkou fantaskních a pohádkově laděných děl nejsou
čtenářsky znovu zpřístupněny v reedicích.

Specifickou modifikaci evropských avantgardních tendencí, konkrétně dada a surrealismu, nalezla Věra Linhartová v japonském umění.

S Bohumilem Hrabalem podnikl Böll procházku Václavským náměstím plným sovětských tanků až k budově rozhlasu a zakončili ji – jak jinak – u piva, pravděpodobně v hospodě U tygra.

V Patočkově pojetí se filosofie mohla stát předmětem vzdoru, vstoupit do komunikace s undergroundem, být součástí rezistence vůči normalizačnímu režimu.

Emil Hakl vydává novou prózu Umina verze. Fotograficky ji ilustrovala Zuzana Lazarová. Jednou z ilustrací je i tento snímek.

V rámci Festivalu spisovatelů Praha navštívil naše hlavní město světoznámý prozaik Chuck Palahniuk, autor kultovního románu Klub rváčů, aby pokřtil Klub rváčů 2 a zaškrtil několik desítek svých českých fanoušků.

V promoklých šatech přicházeli lidé úzkým vchodem na staroškolní dvůr, bez zeleni, plný expresivních graffiti a betonu. Ten den však zasmušilé místo nepůsobilo jak chcíplý pes.

Jak chápe Kunderovo slovo „úděl“, se pokusil vysvětlit Jiří Pehe: nejen v prvém plánu jako danost malého národa mezi národy velkými, které mu čas od času překazí jakoukoliv jeho snahu, ale v plánu druhém jako intelektuální schopnost se proti tomu postavit. Jinými slovy: naším údělem je intelektuálně ovlivňovat zbytek světa.

To může platit pro dnešního diváka, ale Bruegelův současník se na obraz díval v jiném kontextu. Pozitivní vyznění vnímal za obrazem. Hrůzy vymalované umělcem bral jako varování a jako pozvaní ke Kristu, vítězi nad smrti.