Zprvu svérázná opoziční činnost Baltského svazu podnítila vydávání knih překládaných z estonštiny, lotyštiny a litevštiny a zájem o bližší seznámení s těmito národy v Československu. Vladimír Macura (zemřel 17. dubna 1999) byl opravdovým estonským nadšencem, zasvětil velkou část své energie estonštině a všemu dalšímu, co se k Estonsku váže.

Počátek a konec psaní, zdá se, nespočívá v pravdivosti, autenticitě, vlastním pronikavém pohledu na realitu, ale v rekonstrukci podmínek možnosti našeho života. Uvidí nás člověk, který nám svým vstřícným pohledem vytvoří prostor pro život. V okamžiku mezi minulostí a budoucností nás uvidí – a my obživneme. Pokud již psaním nemůžeme aktivovat tento pohled, vyjdou všechny naše texty nastejno.

Sdílený život a sdělovaná zkušenost jsou přesně ty aspekty demokracie, ke kterým se opravdu musíme odvážit. Není to tak snadný úkol, protože sdílení sebou samozřejmě nese nebezpečí spojené s mocí a závislostí na druhém. Paradoxem je, že ze strachu, abychom nebyli na někom závislí, se stáváme závislí na manipulacích těch, kteří náš strach využívají. Jedinou cestou je zradit vlastní strach z toho, že druhé potřebujeme.

Můžeme napsat a vydat mnohé knihy, ale jimi se k podstatě vnitřní bolesti nikdy nedostaneme. Ostatně knihy čtou jen určité vrstvy obyvatel a jejich poselství pomalu slábne. Naproti tomu účinná láska a vděčnost jsou těmi pravými léky. Trochu donkichotské úsilí Karin Lednické je mi na první pohled sympatické, ale jedinec nemůže zmoci kolektivní trauma v jakékoli době i prostoru. Může jen přispět k úlevným chvilkám, ale i za to poděkujme.

Zastavení šesté. Sedíme na špalcích ve tmě. Posloucháme operní zpěvačku, která je schovaná za rohem. Pozoruju stíny. Naše stíny. I my za chvíli nebudeme. Nevadí mi to.

V Gospodinově románu se však Evropané nespojí v globální veřejnost a nezačnou vynalézat nepředstavitelnou budoucnost. Volí rozklad na národní státy a hromadný návrat do minulosti. Pomocí referend v jednotlivých zemích si demokraticky zvolí, kam utéct. Scénování minulosti funguje, nostalgie hladí, mohou znovu poslouchat walkmany, jezdit v embéčkách, jíst na stojáka v nádražním bufíku, nedělat nic než věrně opakovat a tak postupovat vpřed.

Míra, s jakou se aféry s tématem sexuálního zneužívání v církvi skrývaly a skrývají, je děsivá. Mocenská struktura církve se v tomto neliší od žádné jiné mocenské struktury, jen s tím rozdílem, že struktura podsvětí nepředstírá, že je svatá.

Je potřeba poznamenat, že i v současné době vánoční atmosféra generuje temné pověsti, i když v podobě městských legend.

Nicméně Lévyho kritika slábne, pokud čtenář zná zdroje jeho rozhořčení – kupříkladu sociolog Bruno Latour ve svých textech neoslavuje pandemii.

SPD je banda neschopných fašounků, ANO představuje takzvanou „catch-all-party“, protože ve vztahu k voličským hlasům se řídí stejným pravidlem, jaké zastává herec Charlie Sheen vůči pohlavním chorobám: „Chyť je všechny.“

Jenže v roce 2018 vyslala NASA dvě výzkumné družice do vesmíru a ty zachytily slyšitelné rádiové vlny, které vydávají energetické částice v magnetosféře Země, a vědci spojili pět nahrávek z družic do jedné melodie a každý si teď může poslechnout zpěv planety, po které chodí.

Začnu jednat a zveřejním veškerá dosud utajovaná fakta. Už 8. dubna jsem jí také sdělil, že uveřejním pravdu o jejím duševním stavu, o nezadržitelných záchvatech pláče, který neutichá ani po koňských dávkách antidepresiv. Souhlasila.

Ruku na srdce, kdo by vymyslel originálnější označení pro pracovníky dezinsekční firmy?

Cítím se tedy oprávněn napsat: Lukáš Senft uvádí lživé informace, kterými znevažuje autorovu práci…

Prózy Oty Hofmana jsou aktuální a čtivé i půl století od svého vydání díky nadčasovosti témat a působivému vypravěčskému stylu. Je škoda, že s výjimkou fantaskních a pohádkově laděných děl nejsou
čtenářsky znovu zpřístupněny v reedicích.

Specifickou modifikaci evropských avantgardních tendencí, konkrétně dada a surrealismu, nalezla Věra Linhartová v japonském umění.

S Bohumilem Hrabalem podnikl Böll procházku Václavským náměstím plným sovětských tanků až k budově rozhlasu a zakončili ji – jak jinak – u piva, pravděpodobně v hospodě U tygra.

Emil Hakl vydává novou prózu Umina verze. Fotograficky ji ilustrovala Zuzana Lazarová. Jednou z ilustrací je i tento snímek.

V rámci Festivalu spisovatelů Praha navštívil naše hlavní město světoznámý prozaik Chuck Palahniuk, autor kultovního románu Klub rváčů, aby pokřtil Klub rváčů 2 a zaškrtil několik desítek svých českých fanoušků.

V promoklých šatech přicházeli lidé úzkým vchodem na staroškolní dvůr, bez zeleni, plný expresivních graffiti a betonu. Ten den však zasmušilé místo nepůsobilo jak chcíplý pes.

Jak chápe Kunderovo slovo „úděl“, se pokusil vysvětlit Jiří Pehe: nejen v prvém plánu jako danost malého národa mezi národy velkými, které mu čas od času překazí jakoukoliv jeho snahu, ale v plánu druhém jako intelektuální schopnost se proti tomu postavit. Jinými slovy: naším údělem je intelektuálně ovlivňovat zbytek světa.

To může platit pro dnešního diváka, ale Bruegelův současník se na obraz díval v jiném kontextu. Pozitivní vyznění vnímal za obrazem. Hrůzy vymalované umělcem bral jako varování a jako pozvaní ke Kristu, vítězi nad smrti.