Brzy se sám podobáš hmyzu, vrávorajícímu po nekonečných schodištích, balancujícímu po zábradlích. Co na těchto rytinách vidíš, je jiný svět, a co znamená, to nevíme.

U Ohniska cítím nucené vybočení z pohodlí, smích přes vlastní prokousnutý jazyk a někde vzadu v hlavě nepříjemnou bolest.

Konečně, ano: konečně to není zase mužský hlas, který tu mluví o ženském těle, ale ženský – ba víc: Jsou to ženská těla, která spolu mluví.