Hodnocení je akt, při kterém je hodnotícím subjektem aktivně přiřazována hodnocenému objektu určitá hodnota; žádný text nemá hodnotu (nebo ji nepostrádá) sám o sobě. Hodnota ale nevyplývá ani z dostačivosti plnění zodpovědnosti. Záleží na kritériích, která k textu přiložíme.

Nic z toho, co nám nabízejí spisovatelé, není cosi, co si jenom sami vytvořili, ve skutečnosti to jen nalézají, protože my všichni jsme literatura, totiž její živá materie, ať už jsme, či nejsme si toho vědomi. Ale jestliže je to tak, že příběhy jsou všudypřítomné a že stačí jen sáhnout do nedozírného celku, jaký je pak rozdíl mezi Balzaky a těmi, co ve velkém vyrábějí čtivo?

Čím je v tomto světle dnes literatura? Krmivem pro technologie, hadrem vylisovaným výrobní linkou, produktem laboratoří, abstraktní mlhou, fašírkou, dekorací debilizované masy. Pokud by tímto literatura a kultura vůbec měla být v budoucnu, pak je cenná a úctyhodná každá destrukce všeho, co k takové budoucnosti vede.

Umění a literatura, dokáží-li se transformovat, mohou být skutečně předobrazem nové skutečnosti, nové úrovně společenského bytí a umělci a básníci spolu s teoretiky mohou být avantgardou onoho světotvorně transformačního procesu.

Filozofická fakulta není obrazem své společnosti, ale jejím předobrazem. Uskutečňuje ve svých každodenních krocích, spolupráci, a umím si představit, že i v celkem vážných sporech, něco svébytného a suverénního, k čemu se bude moci česká společnost dlouho odkazovat.

Pak by možná ubylo pojmů jako „teror empatie“ či „permanentní krize“. Jsou-li totiž tyto pojmy vyhraněné tak, že diskusi nepřipouštějí, ačkoli k ní doslova vyzývají, těžko se dá navázat nějaký dialog.

Dočasná prázdnota prázdných domů je jejich posláním. Je prázdné i to, co se ve městě odehrává v nedohlédnutelnosti nočních klubů? Vyšlapuji do svahů nad hlavní promenádu a pozoruji vrstvení střech, stříšek, vjezdů a holých zad hotelů. Nejsou to záda, ale zadek – tvarovaný náhodami života.

Meteorologické mapy k tomu poskytly dobrý předobraz, jenže Košek si zdaleka nemohl vystačit jen s křivkami vyznačujícími teplé nebo studené atmosférické fronty. Potřeboval postihnout mnohem víc než jen hustotu oblačnosti, proměny tlaků, srážky a teploty: stejně důležité jako směry proudění vzduchu pro něj byly směry proudění myšlenek.

Vedle toho, že Rudolf Červenka zcela zkresluje situaci, přinesl do debaty zvláštní étos devadesátých let, kdy se marně čekalo na „velký román“, a urazil všechny velké básníky, kteří tu nejenže jsou, ale tvoří v podstatě páteř české literatury.

V textu Libora Staňka se nachází jedna myšlenka, která evokuje, že důraz na empatii možná mohl mít nějaký důvod: „Nejde o to do literárněkritického úzu navrátit narcistní egomaniaky, jejichž jediným úkolem je text instinktivně rozcupovat.“