Počátkem roku bývá dobrým zvykem nakreslit si nějaký nadějný výhled na příštích dvanáct měsíců. Rád bych nabídl něco optimistického, ale nějak to nejde. Spíš to vypadá, že to bude těžký rok.

Válka na Ukrajině, což je pro nás prakticky za humny, trvá už čtvrtý rok a nevypadá, že by hned tak skončila. Mnoho aspektů dnešního světa nemůže nepřipomínat 30. léta. A kam se člověk podívá, ze všech médií se valí spousta jobovek, a to nemluvím o sociálních sítích.

Po listopadu 1989 to vypadalo, jako by skončilo několikadesetileté bezčasí a my vkročili do éry nějak zázračně bezkonfliktního světa. Vážně se uvažovalo o zrušení NATO, přišel Fukuyama se svým koncem dějin.

Nesměju se té době, nebylo na ní nic dětinsky naivního. Po konci každé velké tragédie, po první i po druhé válce si lidé říkali, že už nikdy víc, že teď bude všechno jinak a líp, když si předtím sáhli až na dno. V těch prvních letech se na viditelná místa společnosti dostali slušní lidé, kteří to ve své většině mysleli se službou společnosti a s veřejným prospěchem vážně. Snažili se tu vybudovat slušné zdravotnictví, slušné školy, montovali na komíny lapače popílku a podporovali ekology. Temné tváře a různí šizuňkové se drželi ve stínu a tam si budovali majetky. Ta doba samozřejmě nemohla mít věčné trvání.

Zajímavé je, že podobný duch tehdy ovládl celou Evropu a v podstatě celý svět. Byl to duch naděje. Střední Evropa se zbavila komunismu, klížilo se sovětské impérium a Evropa žila sňatkem svého Východu se Západem. Myšlenka sjednocené, integrované Evropy se na čas stala velkou ideou kontinentu, s níž se ztotožnila mladá generace. Pamatuji se, jak ji ve Francii i jinde brala mládež vážně, jak se tam všichni učili o „budování Evropy“. V plných sálech pro pět set, šest set lidí jsem tam na debatách se studenty vysvětloval, že Unie se musí rozšířit, že české země byly vždycky součástí Evropy. Rozšířená, nová, nadějeplná Evropa byla tenkrát myšlenka, která dávala smysl života spoustě lidem po celém kontinentu.

A my jsme měli jednu světoznámou ikonu, Václava Havla, díky němuž se Česká republika dostala přes svých nepatrných deset milionů obyvatel do světového povědomí. Jako diplomata se mě na něj každý, s kým jsem se ve světě setkal, vyptával, a každý obdivně. Do Prahy tenkrát jezdil kdekdo, každý si chtěl na toho Havla sáhnout, udělat si s ním fotku, ale taky slyšet jeho názor. Americký prezident, dalajláma, papež, britský následník trůnu, Rolling Stones, snad všichni prezidenti světa, nemluvě o lidech z kultury. Měli jsme svých pár minut světové slávy.

Dnes ty časy zní jako pohádka a pámbu díky za ně, že trvaly docela dlouho. Žijeme teď v jiném světě. Přestalo se o nás psát ve světových médiích, leda tu a tam v souvislosti s nějakým průšvihem. V Praze nemá svého stálého dopisovatele skoro žádné zahraniční médium a ani česká média, kromě veřejnoprávních, nemají své korespondenty v zahraničí.

Všude po světě dostávají stále víc hlasů demagogičtí populisté, většinou tíhnoucí ke krajní pravici. Někteří už jsou u moci, jiní už po ní vztahují ruce: Trump, Orbán, Le Penová. Nemluvě o Putinovi, který nejen že zaútočil na svého souseda, ale celý svůj stát militarizuje a fašizuje, zlikvidoval jakoukoli opozici a nezávislá média. Tím vytvořil pro celou Evropu velké ohrožení na léta dopředu, a ať po něm přijde kdokoli, tenhle trend hned tak nezvrátí.

V těch turbulentních časech, které otřásají celým kontinentem a kdy stále víc politiků po Trumpově vzoru mluví o tom, že budou kopat jen za své vlastní zájmy, totiž za vlastní byznys, že solidarita a vzájemná pomoc patří do koše – v tom kontextu potřebujeme být součástí většího celku, který bude držet pohromadě. Jeho jméno je Evropská unie, a jestli ji někdo v konkurenci s Čínou, Spojenými státy a dalšími obry životně potřebuje, jsou to malé země jako ta naše. Jinak nemáme šanci. Dnešní český kontext ovšem myšlence integrované Evropy není příznivě nakloněn, což není dobrá zpráva.

Na druhou stranu není třeba zoufat. Žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí, nezaměstnanost tu téměř neexistuje, spousta slušných lidí se různým způsobem veřejně angažuje, nezávislá a veřejnoprávní média mají pevný kořínek. Krajní pravice u moci se bude nejspíš snažit je zlikvidovat, nikde ale není řečeno, že se jí to povede.

Vstupujeme do období, kdy bude třeba, aby se slušní lidé víc ozývali, víc se angažovali, nedali si různé věci líbit. V Polsku Kaczyński po dvou mandátech prohrál volby, v Maďarsku to zatím vypadá tak, že Orbán ty příští prohraje také. Chce to jen neházet flintu do žita a připomenout si, co všechno museli naši předci vybojovat, co dnes považujeme za hotovou věc.