Klasy se zase zhoupnou. Jsou jako ona, věčně se ohýbají podle toho, kterým směrem je pošle vítr.

Tyvole proboha proč. Proč je to tak nesnesitelný. Takovýhle ženský přeci neexistujou, nedojde to s nimi takhle daleko.

Jenže to je právěže ten omyl. Což ty víš moc dobře. Je to nesnesitelný, protože tyhle ženy existujou, takhle daleko dojdou a klidně i dál. A je jedno, jestli pokoření za to, že žena toužila po něčem hezkým s lidma kolem sebe, vypadá tak, že stojí pod billboardem, kde jí chlap trhá vlasy, zatímco mu ona kouří ptáka, nebo tak, že zruší večer s kamarádkou, když manžel houkne a nedovolí (potřebuje ji víc, je dnes bez nálady), nebo tak, že za její profesionální výkony mají body nadřízení (a z ní bude fakt vynikající asistentka). Je to všechno stejný šukání.

Ester v nejnovějším románu Anny Beaty Háblové Víry patří mezi tyto ženy a forma jejího pokoření spočívá shodou okolností v té reálné fyzické prostituci. Objíždí lokace, nastavuje se plivání chrchlů, chcaní do obličeje, bití v předklonu, vyhrůžkám smrtí, to vše za peníze. Za peníze, za které si pak pořídí klidné chvíle se synem, tiché vaření v rozpadlém domě po babičce, vzpomínky na laskavost a splátku bance, neb se nechala napálit.

Ester je literárně amplifikovaný případ, ale když se rozhlížím trochu pokradmu v autobuse, na třídních schůzkách nebo na rodinných oslavách, potkávám je tam taky. Mají takové ty pohledy, co uhnou dřív, než by mohly cokoli sdělit, ale vydrží déle, než aby vyvolaly dojem podezřelé nervozity. Tělem dělají takové ty spíše všeobecné pohyby. Mluví ve větách, které už člověk hodněkrát slyšel. Sdružují se kolem nekonfliktních témat, děti, jídlo, „Vaření má ráda. A hlavně – má ráda Vojtu“, rozvrh práce. Víme, že lidi běžně oslavují, když někdo vypadá mladě, ale tyto ženy jsou spíš dětské a zároveň do toho i dost staré. Čas v nich pořád pokračuje, ale něco zásadního zůstalo kdysi stát. Dětskost se zadrženým dechem. Když se Ester tenkrát chtěla trochu odvážit, třeba navázat veselý kontakt s mamkou, dostala ostrou slovní nakládačku a odmlčela se strachy. Pak to zkusila ještě jednou, jak se otřepala, manžela, chvíli fajn a pak bodování za úklid a úzkost, když mluvil jedy. Její finální pokus mít to hezký s lidma skončil podvodem profesionálního gangu okrádajícího na sociálních sítích oběti bez digitální gramotnosti. Spirála víry v lidi nevíry v sebe v nevíru v lidi v ponížení sebe v nevíru v nic má epicentrum ve víře. Držet se malého pouta absolutní oddanosti jediné lásce navždy: „Ne pro sebe, ale pro Vojtu.“ Myslet ji však opravdu upřímně.

Takže od nějaké doby jsou ty ženy zmrzačenou infantilitou ve stárnoucím těle, kompulzivním dětstvím, strachem strachů, únikem ze zla, upřímnou snahou neztratit zbytky lásky a ochotou za zbytky obětovat všecko svoje. Strach, který se vylhává. „Jsme totiž bohyně. Věř tomu. Jsme bohyně lásky. Je to poslání. Jsme vyvolené.“ Jako takový ty panenky, vyvolené, co mají baculatá těla a na jejich dně závaží, ve kterých se komíhá životní elán ze strany na stranu. Není to špatnej příměr celkově s těma panenkama. Člověk bez zábran má chuť si ihned bouchnout.

I ve mně osobně vzbuzují vítězné bohyně baculaté panenky instinktivní agresivitu. Útočíc na ně, neútočím na ně, ale na svůj až takřka zvířecí strach z toho, že tahle možnost veřejného pokoření je tak nějak defaultně i mojí možností. Pořád na to někde nevysloveně myslím. Proto ta chuť ji zbít ve chvíli, kdy je zbitá a komíhá se ze strany na stranu, jakože žije, ale vlastně nežije. Ester ustupuje před násilím, a jak ustupuje, ono narůstá. Tohle se mi nesmí stát, o tom si musím vždycky jenom číst. Tohle nesmí být můj příběh.

Je fakt jedno, ženy, kde to pokoření zakoření. Důležitá je jedna jediná věc. Cesta ven nevede směrem dozadu, ale směrem proti strachu dopředu. Člověk musí připustit, že to nebude s lidma hezký. Čím víc ustoupíš, tím strašnější bude konfrontace, ale jestli nechceš být zabitá pedofilem, upít se k smrti, cupitat, kdykoli zavelí, stáhnout prohlášení, když se ozve telefon, být směšná ve vědě, budeš muset dozrát přes strach.

Naber si na to lidi, spolupracovnice, pohled na syna přes sklenici, nějakýho novináře, úsloví od babičky, otce, když má čas, náhodnou osobu s odvahou, ber všechno. Pomůže možná i nějaký šok, autonehoda s klinickou smrtí, nebo omyl s identitou klimaaktivistky, útok nožem, šoky někdy proberou, ber všechno. To, že tě všechny možnosti poškoděj, ještě neznamená, že je situace bezvýchodná. Otevřeš strach, tím se otevřou dveře a teprve pak to konečně bude strašný. A ty budeš taky strašná. Budeš to strašný cítit a s tím přijde i východisko. Tím projdeš a pak to začneš učit i muže.

Lidi, čtěte Víry, je to román pro nás všechny.