Kniha Byt Jany Šrámkové a Jana Němce má nezvyklý koncept a většina komentářů se na něm zadrhne. Dva autoři píší ze dvou stran knihy, dokonale graficky zpracované tak, že nedává návod, odkud začít. Píší dva příběhy dvou postav, Daniela a Zuzany. Oba příběhy začínají jaksi zepředu a končí regulérně na konci knihy. Během svého odvíjení na stránkách v protisměru začnou oba příběhy sem tam se sebou korespondovat, následně se na sebe v klíčových místech malou přísavkou napojí, až se nakonec propletou, možná až i proti vlastní vůli, přes sekundární postavy, nedávno narozeného syna a umírajícího otce, šťastné vlastníky jedné vily.

Knihu jsem nečetla literárněkriticky, zaujala mě jinak. Pro mou imaginaci byl vlastně víc než koncept, než celá ta existující dvojkniha, kterou mohl úplně klidně napsat jeden šikovný spisovatel dvěma hlasy, podnětný fakt, že tento experiment podnikli dva svébytní tvůrci společně. Ačkoli je každý z nich schopný psát výjimečná literární díla samostatně, museli mít, říkám si, konkrétní potřebu napsat něco v takové vzájemné blízkosti, která jim spíš věci komplikovala. Museli se slaďovat, čekat na sebe, dohánět se, domlouvat, přepisovat místa tak, aby se správně přisála. Vynaložit prostě energii navíc. Proč to dělali? Proč si každý z nich umístil do prostoru svojí tvorby dalšího literáta? Navíc s rizikem (které se naplnilo), že je budou jiní lidi rozebírat takto: který z těch dvou píše líp? Kdo z nich je stylisticky lepší? Který z nich se přizpůsobil komu? S kým jsem víc souzněl? Jsou příběhy dostatečně do sebe prorostlé? Nejsou příběhy příliš od sebe oddělené? Chceme více přísavek. Nechceme více přísavek. Ježišmarjá. Se vším tímhle museli oba autoři počítat, a stejně jim setkání v psaní, které je jinak hluboce samotářskou aktivitou, stálo za to. Je zajímavé, že mě nezajímá, proč jim to za to stálo, stačí mi tato zpráva – chtěli to a uskutečnili to společně. Zvláštně intimně politické gesto, které mě něčím uklidňuje. Jednota vztahového palindromu jako jedinečná a zároveň absolutní struktura. Neodkazuje mimo sebe, ale vytváří ekvilibrium dvou stran. Ontologicky originální pozice oproti rozdrolenému společenství atomizovaných jednotek lidí i homogennímu davu replikací jednoho.

A navíc píšou ve dvou o samotě. O dvou různých samotách.

Daniel je osamocen ironicky, odtažitě. Trousí filosofické repliky bez výrazné obličejové mimiky. Dělá ho to čtenářsky méně atraktivním, navíc nabízí větší část svého světa k záboru. Jenže za sebou má několik ostrejch zákroků, jak říkají fotbalisti – před třemi lety od něj odešla Hanina, před rokem zemřela maminka. Otec, který ostatní lidi rozlítostňuje svým dojemným fyzickým chátráním, ho systematicky a do posledního dechu týrá. Chlapče předposraný, můžeš za všechno, co je v mým životě špatně. Mou lásku sis nedokázal zasloužit, sebral jsi mi manželku, můžeš za její smrt a taky za všechno to strašný, co žiješ, protože nedokážeš to, co já: vzít si prostě, co si vzít chceš. Expandovat nezávisle na tom, kolik v tý expanzi zkolabuje jinejch, ale to je jejich problém, jejich problém střetu se samcem s kapitálem. Ty máš bejt svobodnej, ale nejsi, a to je tvůj problém, Danieli. Buď jako otec.

Buď jako Alžběta, Zuzano. Zuzano, řekni si, jsem Alžběta, a přerámuj to. Miluj výzvy a doprdele buď trochu výkonná a rozhodná. Buď trochu zajímavá. Překonej to, Zuzano, komunita ženský solidarity je tady a ty vaříš, nevař už. Hlavně žádná oběť, tohle neukazovat, padlo by na tebe to o tý toxický empatii nebo o vydírání chudobou. Nedělej to, Zuzano. No tak dobře, tak nejsi do hajzlu Alžběta, ale i tak to nedělej. Pokud trauma, tak potichu a bojovnost do toho, trochu falše, výkonný trauma prostě. Telefonovat, i když ti to nejde, telefonovat. Jde to. A lhát.

Jsou možná osamělí proto, že pro sílu, kterou mají a která byla původně závislá na předpokladu, že je na světě ještě někdo další, kdo nesleduje princip „kdo s koho“, nemají uplatnění. Tuhle sílu, kterou párkrát bez úspěchu nabídli, jaksi nelze zajistit hesly a hacky. Jsi-li mimo manosféru a bojovný feminismus, nejsi, hochu, nejsi, děvče. Žádnej jinej prostor není, chlapče, není, děvče. Všechno se rozsypalo, někde to leží. Dodržuj respektující komunikaci a tyvole neser. Tady tyvole neni prostor pro druhý, který by nebylo nutný porazit. Jsou tu ale k dispozici různé díry. Kam je libo spadnout? Budeme se dívat, jaký jsi tam dole arogantně ironický, chlapče, jaká jsi tam dole étericky unikavá, děvče. Tam dole si klidně říkejte, že deprese je projev hluboký citlivosti, a klidně si tomu věřte.

A kdyby to nestačilo, přihodíme covid. Přihoďte ho rovnou. Ne jako nemoc, ale jako společensko-politické kladivo na čarodějnice. Přičemž ty jsi ta čarodějnice, chlapče, protože jsi zabil maminku, i kdyby to nebyla pravda. Ty jsi ta čarodějnice, ovečko Zuzanko, protože jsi věřila systému, béé. Takto jste si to oba pokazili. Definitivně jste přišli o poslední místo míru. O nikom jiném kromě maminky jsi za celou dobu nepronesl, že by byl hodný. Nikde jinde ses necítila v nádechu než v tom velkým domě před covidem. No tak to je taky uzavřeno. A teď se vzájemně poperte. Když to nevyšlo jinak, v posteli, v cukrárně. Poperte se, děti. Nevěřte si, bude to v souladu s ideologií. Vilu na vás, vilu proti vám, vy sígři, dědka s miminkem, kdybyste se třeba náhodou nadechli.

Dvojromán Byt čtu jako neromantický intimně politický text, ve kterém spíše než Daniel proti Zuzaně bojují oba proti výkladu světa, do kterého se nevejdou. Palindrom je pevné pravidlo, struktura, kterou si spolu vymysleli. Struktura, od které se dá aspoň ve dvou odrazit. Vztek na něj, na svět. Vztek a zuřivost.