Snad nikdy v dějinách nebylo tolik poražených a tak málo vítězů jako v naší době, která se zrychlující se vyhrocenou konkurencí a napodobováním, a to i ve vědě, vytváří exponenciálně rostoucí dav těch prvních – a všem hrozí, že zítra k nim budou patřit také –, a zmenšuje stále vzácnější a uzavřenější klub, skoro bych řekl pantheon, těch druhých,

říká francouzský filosof Michel Serres v roce 2022 v rozhovoru s Brunem Latourem. Svět se od té doby vyvíjí po stejné trajektorii dál. Objektivně a statisticky tak je možné člověka popsat spíše jako bytost, která něco ztrácí, která je chudá, křehká a hladová, než jako suveréna rozhodujícího o sobě i druhých. Čím úporněji se chceme vyhnout tomu, aby zítra nepřišla řada na nás, čím zoufaleji být mezi těmi, kdo jsou svrchovaně šťastní a v bezpečí, tím více jsme ochotni sáhnout ke zlu (a to i ve vědě). V Rozpravě o dobrovolném otroctví z roku 1548 popisuje Étienne de La Boétie, že člověk se tyranskému režimu nepodřizuje nutně z donucení, ale velmi často dobrovolně, z vlastního rozhodnutí. Být otrokem tyrana znamená být vystaven jeho zvůli, zároveň však dostat prostor k uplatnění zvůle vůči těm, kteří jsou v kaskádě moci ještě níže. Tyran mi ubližoval. Nemohl jsem jinak. Touha po tom, aby člověk nepřišel zítra na řadu, touha po nezpochybnitelném štěstí, je základem neštěstí.

Dalo by se říci, že subjekt se ztrácí v této objektivní kruhovosti, kde štěstí vede k neštěstí a poznání rodí neznalost, s níž však zároveň bojuje,

říká znovu Michel Serres. V této zvláštní cirkularitě pokořování a vítězení se navíc vystřídali napříč historií již úplně všichni. Muži, otcové, obchodníci, běloši, lidé Západu, logocentristé, stát, církev, rozum, věda, bývalé oběti vykořisťovatelů, bojovníci za identitu, proroci, umělci, ženy, děti, a dokonce i státy, které původně vznikly jako útočiště pro ty nejohroženější ze všech. Nemůžeme pracovat s myšlenkou, že jenom díky tomu, že je někdo tyranizován, se bude chovat moudře ve chvíli, kdy sám nabyde moci. Často je nezpochybnitelný pocit oběti i kontraindikací takové zralosti. Na ničivých projevech zla se při proměně aktérů často nic nemění. Jako by platil nějaký zákon zachování zla: „Zlo jako by zůstávalo, jen mění masku a vlastnosti, ale vždy si zachovává stejnou sílu a produkuje v součtu stejný objem či sumu cítění,“ popisuje Serres. Ecce homo: ze všeho nejčastěji ubohý, zraněný a plachý, zlý a zlomyslný.

Michel Serres však pokračuje: tato lidská ubohost, zlo a zlomyslnost nejsou důvodem k morálnímu odsouzení, k propagování ideje posledního soudu. Jsou důvodem k tomu, abychom pociťovali nad člověkem, nad opakující se lidskou bídností lítost. Lítost. Nikoli opovržení a nikoli tichou rezignaci. Otázka zla je otázkou k řešení a to podle Serrese spočívá v tomto: zastavovat zlo v růstu a koncentrování jeho síly na jednom místě. Zlo se musíme naučit zchlazovat, přesouvat, drolit, vydržet jeho malé dávky rozeseté po prostoru, a tak s ním jakž takž žít, koexistovat, snášet jeho nezrušitelnost. Nikoli vést svatou válku za eliminaci zla.

Sigmund Freud v knize Nespokojenost v kultuře (1929) popisuje podobný princip, ale z druhé strany, ze strany našeho osobního zla. Kultura omezuje lidskou svobodu, a proto je zdrojem jeho pocitu neštěstí, příkoří, násilí. Člověka omezování neurotizuje, nesnese, aby mu bylo něco odepíráno. Věří, že zrušení či snížení těchto nároků znamená návrat k možnosti štěstí. Jakmile ale proti tomuto neštěstí vystoupí a rozbije kulturu jako nástroj společenského sebeovládání, šťastnějším se nestane. Uvolní emancipační touhy, které dosud kulturně ovládal. Uvolní pud smrti, touhu být krutý, dopouštět se zvůle, vraždit a vládnout. Zemře, někdo ho zabije, on někomu ublíží.

Spekuluji: zlo a dobro nejsou komplementární veličiny. Nevyskytují se v rámci nějakého kontinua, kde se navzájem přetlačují. Není to tak, že mezi nimi probíhá newtonovský zápas a že zlo jednou přetlačí dobro a dobro zase jindy nedá zlu šanci. Myslím si, že zlo i dobro se vynořují se jako náhlé vpády do statu quo. Zlo překračuje naše možnosti dobra – nikdy ho nedokážeme eliminovat, ani maximální vůlí k dobru, ani snahou o dohodu a lásku, natož válkou. A stejně tak nejsou žádné mechanismy zla schopny zničit dobro, protože dobro vyvěrá prostě z míst, které zlo nemůže pokrýt dohledem. Například z přátelství, ze vztahu dvou, jak ukazuje La Boétie s Montaignem. Náš problém tedy spočívá v tomto: místo abychom se učili, jak reagovat na vpády zla v nás a v okolí, stále se snažíme zvýšit nad ním kontrolu kontrolovaným dobrem. Jenže když věnujeme veškerou energii na záměrné obklíčení toho, co nechceme, vytvoříme zlu důvod pro explozi. Vybuchne natolik zuřivě, že s ním pak už nejde udělat nic.

Musíme mít odvahu opustit pozici absolutní morální elity a absolutní oběti. Musíme si umět přiznat, že jsme všichni zlí lidé. A rozptýlit zlo po prostoru, rozhazovat ho do různých stran. Musíme zároveň přijmout, že jsme stejně tak i velice dobří, že jsme, my lidé, schopni dobra i v nejtemnější chvíli. A sesbírat jeho projevy, kdykoli se objeví, shrabávat ho do viditelna. Zlo a dobro se nedějí jedno proti druhému, nelze je numericky sčítat a odčítat od sebe, objevují se v našich životech často nečekaně. Tato složitost jejich vystávání nám dává možnost podílet se na nich vždy především zpětně. Život nám nabízí druhé místo. Nikoli místo triumfální porážky, hanebného ponížení, hříšné místo před Největším Světlem, ani místo centrální a vyvolené, Největším Světlem, spasené. Stojíme až na druhém místě. Už na druhém místě stojíme. Myslíme přesně z druhého místa v kosmologické hře světa.

Chceme-li být tedy šťastní, musíme umět přebývat nešťastní v civilizaci. Musíme umět uznat, že potřebujeme být disciplinovaní a cítit svou disciplínu jako formu demokratického štěstí v neštěstí. Chceme-li žít šťastně, bude to nutně šťastně nešťastný život se zlem a dobrem, protože druhou variantou je život osvobozený, život zbavený zábran, život autokratické zvůle a násilí.