Koblížek se staví do role muže, jenž by neblížil mouše, a na svých anti-hate speech misiích vychovává k vyjadřovací zdrženlivosti. Mám z něj podobný pocit jako z krišňáků nebo z mormonů, kteří k vám přijdou na ulici a vypálí na vás, jestli věříte v Boha. Co je ti po tom?

Přesně v tomto bodě jako by se ale otevírala oblast myšlení plná závrati. Kam vstupuje politický teoretik, vyznává-li apolitické prostory smyslu a štěstí? Přece to nemůže skončit další dichotomií, politika–nepolitika?

Teď je nejvyšší čas, aby se tahle geopolitická danost začala říkat také v českých školách a aby ji vzali za svou i domácí politici a přestali populisticky blouznit o nějaké suverenitě proti všem.

Dostát znamená se proměnit. Musíme se proměnit. Jinak nás to promění samo a taková proměna se nám fakt nebude líbit. S událostmi takových rozměrů, jako je nedaleká válka ve vysoce propojeném světě, znamená si připustit riziko smrti uvnitř našeho světa.

Je to daleko lidštější způsob, francouzské rodiny neznají naši horečku dubnové noci. Na české děti klade systém nároky, jako by to byli dospělí, kteří se hlásí někam do korporátu. A je jim třeba jen deset let a ke zkoušce si pomalu přinesou ještě medvídka. Je to tvrdá selekce.

Jak tedy celou věc shrnout? Mohli bychom říct, že moc demokracie spočívá v rezistenci vůči násilí plus ve sdíleném štěstí. Propojení trojice rovnosti, svobody a sounáležitosti má schopnost odolat různým formám brutální vnější nebo sofistikované hybridní agresi víc než jakákoli jiná síla.

Je třeba říci, že současná česká poezie není žádné limitované pole, kde by bylo nutné vyznačit si pozice na jakýchsi osách a tím se ocitnout ve většině, či menšině, v centru, či na periferii. Pokud něco dává smysl, pak je to co nejotevřenější čtení.

Originalita, obzvláště v současné situaci žánrového paradigmatu, nemusí být nakonec jediným kritériem pro nominaci, ať už po formální stránce, nebo po té obsahové, ideové. Hračičky a finesy už nikoho neoslní, jsme uprostřed post-postmodernismu, který nic nedává zadarmo.

Ten hlad po něčem novém, trochu méně okoukaném než stále stejný Karlův most, je vidět na obří Kafkově hlavě, jež se jednou za hodinu otočí před objektivy smartphonů. Davy turistů k ní vzhlížejí stejně zbožně jako k apoštolům na středověkém orloji. Nic dalšího současného jim ale Praha nenabídne, jemná elegance lávky spojující Holešovice s Karlínem i kolos nové Národní technické knihovny jsou stranou jejich tras.

Francouzský fenomenolog Paul Ricoeur v tomto smyslu rozlišuje hermeneutiku podezření a hermeneutiku důvěry. Hermeneutiku podezření spojuje s postoji Marxe, Freuda a Nietzscheho, kteří svým myšlením odkrývají za veškerou zkušeností utajené síly třídních zájmů, libida nebo vůle ovládat druhé.