Lidový rasista Jaromír Nohavica
Po písni Dežo přichází Jaromír Nohavica s další porcí rasismu z pohledu »selského rozumu«.
Po písni Dežo přichází Jaromír Nohavica s další porcí rasismu z pohledu »selského rozumu«.
Jestliže shlédnete záznam z koncertu Jaromíra Nohavici, seznáte, že perex tohoto článku není úplně přesný. Jakýkoli odkaz na „selský rozum“ zde, v tomto případě, nemá co dělat. Zatímco v písni Dežo (Tak mě tu máš, 2014) do sebe vstřebává všeliké stesky frustrovaného obyvatelstva České republiky, jež eskalují do verše „proč jsem se nenarodil radši černý“, v případě nové písně Barabu mi šahá na babu se jedná o primitivní hlásání nenávisti, směřované na podobně zaměřené publikum, které si pravděpodobně notuje u písní Olivie Žižkové a Dominiky Myslivcové.
Tomáš Klus přejímá krylovské motivy – antiruské a primitivně antikomunistické, přičemž se vrací k několik desetiletí staré rétorice zmiňovaného písničkáře, mezi tím se ho snaží vytahovat z hrobu prvoplánovými průpovídkami o „zemi, čo zabudla, že mala Kryla“. Xindl X rezignuje na společenskou kritiku a poplatně trhu útočí na tatáž místa historie jako Klus, jenomže s hřebejkovsky labužnickým převalováním minulosti na jazyce („ó, za komančů prej bylo líp“). A Nohavica? Ten jde poptávce napřed mílovými kroky.
Tolikrát omílané „svědomí národa“ namísto mementa hodnot, jež by přestály xenofobní antiislamistické trendy, se v tomto případě stává spíše hrou na jistou (a nepřímo tak ziskovou) notu posluchačské základny, která se – dle potlesku ze záznamu – nasvětluje nápadně hnědě. Jaromír Nohavica zaujímá místo v čelní linii hrdinných obránců a obránkyň národa z řad „obyčejných lidí“. Po pravici Tomáš Hnídek-Ortel, Olivie Žižková, Dominika Myslivcová.
Líčit kariéru a rozsah tvorby tohoto písnčkáře je zbytečné. Za zmínku ovšem stojí tvorba takříkajíc lidově angažovaná, jež počíná Virtuálkami, tj. pseudovtipnými odrhovačkami na aktuální témata, jejichž životnost je jepičí stejně tak jako u zmiňovaných písní z Virtuálek, pokračuje deskou z roku 2012 s názvem Tak mě tu máš, na níž se autor vyjadřuje k (podle něj) sílícímu vlivu KSČM, směšuje ji s KSČ, načež nezapomene odsoudit Internacionálu, aby se následně o vlastní zamlžené minulosti (resp. minulosti lyrického subjektu) vyjadřoval blahosklonně a smířlivě. Na desce se nachází i v úvodu citovaná esence latentního rasismu s názvem Dežo. Co Nohavica dělá teď? Baví posluchačstvo izerovským humorem. Arabovi „oči vydlabe“, protože „mu sahá na babu“.
Těší mě, že ostravský bard ani po letech (ageismus nechme stranou a berme v potaz úctyhodný rozsah jeho tvorby) neztrácí smysl pro vtip a kontakt s veřejností. Hurónský smích z hlediště je jen důkazem, že to, co dělá, dělá dobře. Respektive. Respektive se chová jako rasista, ale zjevně má úspěch.
Dílo Vladimíra Holana, dnes už vydané v souhrnné celistvosti, výmluvně dokládá, že se totalitnímu režimu bylo možno vzepřít neprostupnou duchovní fortifikací, kterou nemohl žádný z jeho ideologů prolomit ani lstivě posunout.
Dne 18.6. 2016 zemřel Dr. František Kautman.
Uplynulo 400 let od okamžiku, kdy svou pozemskou pouť završili William Shakespeare a Miguel de Cervantes. Toto dvojí jubileum připomínáme dvěma otázkami: první Jiřímu Joskovi, druhá Ivanu Matouškovi.