Luboš Antonín se narodil 22. 6. 1952 v Praze a toto město ho nikdy nepřestalo fascinovat ani inspirovat. Jeho životní cesty nebyly rozhodně přímočaré. V roce 1967 nastoupil v Novom Mestě nad Váhom na Vojenskou střední odbornou školu sdělovací techniky, „kadetku“, jak s oblibou říkával, ale události roku 1968 ho přiměly k tomu, že toto rozhodnutí radikálně přehodnotil. Opustit dráhu profesionálního vojáka nebylo snadné, ale Luboš to dokázal. Pak ovšem následovaly další dva roky na vojně. Vrátil se do Prahy a s nedokončeným středoškolským vzděláním pracoval v 70. letech jako dělník v ČKD a jeřábník v podniku Prefa. Na toto období se později díval s nadhledem a byl si vědom, že mu přineslo řadu neocenitelných zkušeností. V té době se sblížil s pražským undergroundem a zároveň si začal prohlubovat své vzdělání. Dálkově vystudoval gymnázium a v letech 1979–1985 úspěšně absolvoval studium filosofie a historie na FF UK. V době studií pracoval v antikvariátu, ale také jako topič v několika institucích.

Počátkem roku 1989 nastoupil do Národního muzea, kde zprvu působil v Ústředním muzeologickém kabinetu, od roku 1991 až do smrti v oddělení zámeckých knihoven. Zde mohl konečně využít své znalosti z vystudovaných oborů. Za čtvrtstoletí života v tomto oddělení se Luboš účastnil bezpočtu stěhování knihoven po republice, jejich reinstalací a revizí, přičemž poznávání zámeckých knihovních fondů bohatě využíval. V těchto sbírkách ho nejprve zaujaly poměrně četné knihy z oboru alchymie a dalších esoterických věd a uspořádal na toto téma několik výstav, např. Regnum alchymiae (1994), Novum lumen chymicum (1998), podílel se na monumentálních výstavách Opus magnum (1997) a František Antonín hrabě Spork (1999), v Německu pak na obnovení výstavy Regnum alchymiae (1995) nebo na výstavě Magia naturalis (2000). Dalším tématem se mu stala díla cestopisná a jejich studium přineslo opět několik výstav, např. S mapou a puškou (2001), Menschen unterwegs… (2001) a řadu odborných článků. Luboš psal a publikoval jak odborné studie o zámeckých knihovnách (namátkou Rájec nad Svitavou, Mikulov či Černá Hora…), tak i popularizační texty. V časopisu Tvar vycházel celý cyklus příspěvků s názvem „Z přítmí zámeckých knihoven“. Jeho záliba v dějinách architektury se obrátila na zámecké parky a zahrady. Výsledkem této práce byla opět, vedle odborných článků, také výstava Z knihovny do zahrady a zpět (2006). Třetí oblastí jeho výzkumů byly dějiny svobodného zednářství; výstupem pak byla opět rozsáhlá výstava v Českých Budějovicích (2002), velmi cenná bibliografie zednářských tisků publikovaná pod názvem Moudrost – síla – krása (2003) a zejména Zlatý věk svobodného zednářství v Čechách (2010). Za zmínku stojí také jeho samostatně publikované knihy jako Bestiář (2003), ve které opět využil znalostí načerpaných při péči o zámecké knihovny, stejně jako Hermetici a šarlatáni evropského rokoka (2003) nebo Bílé zlato. Historie cukru v kostce (2006).

Luboš byl oblíbeným společníkem, měl rád inteligentní humor. Studium filosofie ho naučilo promýšlet problémy v jejich podstatě a díky tomu často dospíval k jejich neobvyklým řešením.

Jeho nečekané, těžké a osudové onemocnění ho zastihlo na služební cestě v zámku v Klášterci nad Ohří. On sám by to označil za signifikantní.