To vše, co mé je, v dálkách zřím jak v snění,
a zmizelé se ve skutečnost mění.
Faust

I.

Jakkoliv se maturitě přezdívá „zkouška dospělosti“, byl po ní ještě větší hovno než kdy předtím. Floutek z maloměsta, který se dostal na vysokou do Brna. Samozřejmě na tu, kterou mu předvybrali rodiče (studium teologie) s příslibem, že mu první roky budou hradit náklady. A na byt hezky pěkně v centru se nakvartýroval k partičce šprtů z gymplu, hlavně aby nemusel nic řešit.

Jeho hlavním rysem byl přitom pocit vlastní výjimečnosti, která jednou bude jistě uznána i navenek, zatím se však projevovala pouze zdrcujícím pohrdáním vším a všemi. Věřil, že je předurčený k tomu stát se básníkem. Že dějiny jsou zhruba: Homér, Shakespeare, Goethe a pak on; ostatní bude víceméně zapomenuto. Jenže realita mu byla v tomhle směru překážkou; narodil se v bezvýznamné zemi jakoby ve špatném století, kdy jeho ambicím už nikdo nerozuměl, a tak pohrdal.

Pohrdal spolubydlícími, když koukali na seriál nebo hráli hry. Pohrdal omezeností svých přítelkyň, kterou jim ostatně dal většinou po třetím rande najevo, načež ho opouštěly (místo aby uznaly jeho výjimečnost). Pohrdal básnickou scénou, již se snažil oslnit přes soutěže či literární časopisy, nanejvýš mu ale udělili čestné uznání nebo ho otiskli na předposlední stránce s překlepem ve jméně, a někdy ani to ne. Pohrdal slam poetry, v níž se mu vedlo o poznání líp, nicméně byl přesvědčen, že v ní zrazuje svůj talent, jenom aby zabavil na jeden večer přiopilý dav, častěji hlouček. A hrozně trpěl, ó kdybyste věděli, jak trpěl! Žádné jiné utrpení neprožíval tak jako své vlastní, kdy reálně hrozilo, že z domýšlivého hovínka vyroste leda v zahořklého blba.

Pak jednou zpřístupnili záznam jeho vydařenější večerní show na YouTube, a jako by odkudsi zaštěkal pudl – na jistém pofidérním webu se objevila noticka od neznámého pána k jeho výkonu. Bylo to jak úder na solar:

„Z čiré zvědavosti jsem si pustil video slamera, jehož jméno jsem viděl poprvé v životě. Ačkoliv jsem k tomuto jarmarečnímu žánru podezřívavý, jeho výstup mě velmi zaujal. Dogooglil jsem si proto i jeho další texty, které mě oslovily duchaplnou svěžestí, netriviálními rýmy, melodičností a vůbec – tohle psal básník. 

Stalo se mi nicméně už tolikrát na různých literárních serverech, že jsem byl uchvácen neznámou tvorbou a chtělo se mi zvolat: zde je básník! Básnířka! Pak jsem si ale vždy uvědomil, že básníka utváří až kontext jeho života, jeho ‚odněkud někam‘. Básník je součástí kulturního prostoru – a my dnes čelíme krizi kultury, odsekáváme se od minulosti a propadáme barbarství.

Kulturní prostor má dvě osy: jednak osu géniů, kteří jej udržují nad časem (viz Goethova vize světové literatury), a jednak osu dobového, regionálního podhoubí – osvícených učitelek, vzdělanců, kulturních institucí…, bez níž by zrod génia byl nemyslitelný. Goethova doba je toho nejlepším příkladem. Jak vidíme v jeho vlastním svědectví, teprve kultivované podhoubí mu umožnilo přesah z dobového k univerzálnímu.

Potřebujeme proto, aby talentovaní lidé jako tento slamer z Brna začali sami hodně číst a hledat své místo v kontextu kulturních dějin, i když jsou poměrně mladí. Aby se vymkli své době a našli odvahu ji prokvasit a vzdělat. Aby se pokusili obnovovat sítě potrhané pyšnou malostí a cynismem současných kulturních pseudo-elit, které se za svou vlastní neschopnost mstí dějinám tím, že ohlašují jejich konec a bezvýchodnost.“

A mladý slamer se rozplakal dojetím do klávesnice – nejenže se mu dostalo básnického uznání, ale navíc poprvé narazil na spřízněnou duši.

Já vzduch jen rozžhavím – to hračkou je mi –
už vzeplujeme nad tu těžkou zemi
a lehcí budem kroužit jako ptáci.
K novému životu mou vřelou gratulaci!
Mefistofeles

II.

„Vážený pane,

Váš článek mě velmi zaujal! Slibuji, že se budu věnovat poezii i nadále (mj. skládám vlastní šansony), souběžně se vzdělávat a duchovně růst, abych mohl své okolí jaksi obdarovávat skrze ‚nadání‘.

Vězte, že ke slamu jsem rovněž podezřívavý, rozhodně jsem se nenarodil proto, abych psal veršíky typu ‚máte Gotta místo Goetha‘. Mé básně, které jste vygooglil, jsou skoro dva roky staré a už jsem na ně jaksi pozapomněl. Snad Vás neurazí ukázka mé nejnovější tvorby, kterou jsem dosud četl pouze babičce.

Vám věrně oddaný…“

A k tomu přiložil věnec sladkobolných sonetů o rozchodu se středoškolskou láskou. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat:

„Jsem moc rád, že jste se ozval! 🙂 Právě jsem se vrátil z potulky nočním lesem, otevřel láhev vína a dumám nad Vaším talentem. Psával jsem podobně ve Vašem věku. Verše jako ‚vazby mizí / v životech i televizích‘ nemůžu dostat z hlavy. Někdy si ale jen hrajete, spíše deklamujete než ladíte melodii a vážná témata řešíte na způsob kalendářních rýmovánek pro hospodyňky, viz například: ‚Já Ona První rande Ach.‘

Moje rada: Pište hodně, a ještě více čtěte. A taky hodně prožívejte, trpte, milujte (což úplně stačí niterně, protože navenek a šťastně znamená téměř vždy pád do banality :D).

Mimochodem Goethe je jedním z mých nejoblíbenějších géniů, jeho dílo, rozhled, šíře i způsob života, to vše mě velmi poznamenalo…“

„Děkuji za Váš čas! Mohl byste mi konkrétněji rozepsat ty slabiny? Rád bych se je pokusil reflektovat a příště obstál s větší ctí. 🙂 Přesně po tomhle typu zájmu jsem prahnul jak volající na poušti… Mám doma po tátovi obří knihovnu a Goetha jsem četl už ve třinácti, stejně jako Seiferta, Puškina, Huga, později Baudelaira, Ortena, Demla, Werfela, Bukowského atd. atd. Naopak ve své generaci nemám jediného vrstevníka, s nímž bych mohl prožívat své nitro. Sice jsem býval i atraktivní mladík, co hodně kouřil, pil, měl spousty dívek, přátel a skoro mu to bylo příjemné… Děsím se toho, jak se mě duch banality zmocňuje – a Vy máte moc ho zastavit!“

„Připadá mi kouzelné, s jakým odstupem hodnotíte ve dvaceti vlastní dospívání… 🙂 Hlavně se nezapomeňte vracet ke klasice i po letech, panuje bludná představa, že si to s ní vyřídíme ve škole a pak už stačí číst jen současnou produkci.

Víte, já si nemyslím, že se díla dají zlepšit upravením špatných míst, není to lego. Raději bych Vaši trajektorii komentoval až v širším vývoji, po několika sbírkách. Součástí tvorby je i umění opouštět starší pokusy.

Na pozemských rozkoších nevidím nic
špatného, sám jsem trochu bohém… Viděl
jste film Total Eclipse o Rimbaudovi s Verlainem?“

„Ano, ten film znám. Bohémský život svádí, ale sváří se ve mně s životem skromným a jaksi ukázněným. Myslím, že kult prokletého umělce napáchal mnoho škod, jako by k dobré tvorbě stačila sebedestrukce. Ani omylem.“

„To opravdu nestačí, ale ty autory je zapotřebí nahlížet poctivěji, v příloze najdete mou esej k tomu. Pro mě jsou i američtí beatnici pokračováním Goetha ve 20. století – tedy pohořím (s kořeny až v antice), které bude viditelné i roku 2200. 🙂 On i ten zdánlivě apollinský dvorní rada Goethe žil na dřeň, vzpomeňte na Werthera. A někdy měl ze společnosti takové záchvaty depresí a hnusu, že se na několik měsíců izoloval. Slovy Romaina Rollanda: ‚V Goethově duši byly krutou bolestí vytesány schody do nebe.‘ “

„A já byl včera v nebi… Pošlu Vám úryvek z deníku:

Dělám si na čarodějku zálusk od té doby, co jsem ji poznal mezi desítkami ohňů u rybníku Biřička. Poslala mi pak své básně, trochu dětinské, ale ona přemýšlí! To stačí, abych se zamiloval… 🙂 Když jsme se potkali včera u katedrály, už tolik přitažlivá nebyla (rande za denního světla…), naštěstí se to měnilo s její duchaplnou řečí a sklenkami portugalu. Seděli jsme v baru kina Centrál, kde zrovna promítali metropolitní operu (její, odpusťte, mekot doléhal až k pisoárům). Překvapila mě zálibou v duchovních či vědeckých alternativách, od Grofa a reinkarnace po telepatické schopnosti koček. Pak jsme se přesunuli do putyky kapitána Morgana, kde nám trhala uši hlasitá duc duc hudba. Přeli jsme se o to, jestli je člověk v jádru dobrý, nebo zlý. Se zavíračkou, hluboko po půlnoci, jsme zamířili k areálu aquacentra a vylezli na střechu s lehátky. Zde jsme tančili do zpěvu poblázněných ptáků a jiskřilo to mezi námi polibky. Když jsem se konečně dokodrcal na vlastní lehátko, po noci opojné jak sen… tápal jsem: Je ona, kterou hledám? Proč se mi nelíbí? Jsem deformován pornem? Lze se smířit s krásou intelektu? A současně jsem se začínal těšit na pozítřejší rande s jinou fanynkou, která je podle fotky na FB krásná jak Miss World.“ 

Já nejsem slečna. A krásná k tomu!
Já bez průvodce trefím domů.
Markéta

III.

Z nebe se spustil déšť a šlehaly blesky…

„Asi jsem si Vás líčil mnohem duchaplněji, než jaký skutečně jste. Takhle to působí, jako by si Vás uklofla tuctová ‚modrá punčocha‘ – jimž se poštěstí jen málokdy, že by svedly tak hezkého kluka. 🙂 A Vy jste z toho hlavou v oblacích? Když jste pak dodal to o té Miss World, myslel jsem, že se pozvracím. Chtěl jste prožívat nitro, něco Vám hluboce chybělo, a najednou Vám stačí náhodná líbačka… S příslibem šukačky s někým dalším? Dost nyní pochybuji, že by se na Vás dosavadní četba jakkoliv podepsala. Víte, to není o tom, že se probere Goethe a tisíce intošských žvástů s punčochou u piva a pak se leze někam v opilosti na osahávačku. Jde o to rozvinout svou duši tak, abyste dokázal vnímat svět jako géniové a aby krása lidí vyrůstala z toho, jak Vy je prožíváte, a ne z pitomého srovnání… Teď mi přijde, že žádnou Vaši duši nenacházím, že vůbec nemám potuchy, kdo jste, a že to, co na mě udělalo dojem, byla jen póza.“

Mladý slamer si také nebyl jistý, zdali má nějakou duši, protože vzpomínky na čarodějku mu byly příjemnější, než aby odpovídal na rozhořčený mail. Na mail člověka, který to s ním možná myslí dobře, ale spíš si ho chce uklofnout pro sebe… A k tomu využívá ty nejvznešenější vějičky: jako by pouze On z něj dovedl učinit skutečného básníka, jinak se ztratí sám sobě ve změti lží a pudů…

Namísto odpovědi vyvěsil na svůj blog příspěvek:

„Polibte mi prdel

Kuriózně se do dějin líbaček zapsal génius Johann Wolfgang von Goethe. Rok před vydáním Werthera na sebe upoutal pozornost historickým dramatem Götz von Berlichingen. Z celé hry o v podstatě německém Robinu Hoodovi, která se pro množství postav a přestaveb ani nedá hrát, se proslavila jediná věta.

Obraz třetí: pronásledovaný hrdina se ukrývá před císařskými vojsky na hradě. Vojska hrad nalezla a obkličují jej, když tu Götz vykřikne na jejich trubače:

‚Já se vzdát! Na milost a nemilost! S kým mluvíte? Což já jsem nějaký lupič? Řekni svému hejtmanovi: Před jeho Císařským Veličenstvem mám, jako vždy, povinnou úctu. Ale on, řekni mu to, může mi‘ – – – (přirazí okno).

V německém originále padlo dnes zlidovělé ‚políbit prdel‘. Doslova ‚leck mich im Arsch‘ – ‚lízat v prdeli‘. Autor se inspiroval hláškou z pamětí skutečného rytíře z Berlichingen: ‚Er solte mich hinden lecken‘ – ‚Může mě lízat zezadu‘. Snad také to ospravedlňuje odkaz na Goetha v záhlaví populárních stránek www.dlouhavidea.cz?“

Do půldne mu přišel nový mail:

„Co probůh tím blogem sledujete? Perte se s Goethem, jak je libo, třeba i obscénně, ale v soukromí! Psaní blogu bych Vám normálně i doporučoval, ale to byste ho musel psát jako ostatní, ne takhle… Copak nelze zrát usebraně, hledat, vztekat se… A vystoupit ven až s ucelenější vizí? Proč musíte být za každou cenu viděn? A ještě k tomu využívat génie k zrcadlení vlastní omezenosti. Raději svůj vztek na Goetha (či na mne) vylejte do mailu a pojďme o něm polemizovat…“

Klikl na „zablokovat kontakt“ a na blog přidal ještě druhý díl:

„Polibte mi prdel 2

A když už jsme u těch géniů, kdo jiný než Mozart mohl Goethovu hlášku pro pobavení přátel zhudebnit? Zatímco ve vydáních Götze byl výrok většinou vyškrtnut, Mozartův šestihlasý kánon v B-dur Lízej mě v prdeli na haydnovský motiv cenzura po jeho smrti přejmenovala na Buďme šťastní.

Kromě kánonu Lízej mě v prdeli se Mozartovi připisovalo i autorství kánonu s podobným názvem Vyliž mi prdel pěkně správně krásně do čista. Dle nedávných zjištění je ale jeho autorem český patolog Václav Trnka z Křovic. Mozart, o jehož fekálním humoru existují dlouhé studie, si Trnkův kánon přisvojil a napsal k němu pouze nový text:

‚Lízej mou prdel,
vyliž ji pěkně do čista,
pěkně a do čista vyliž mou prdel.
Je to mazlavé pokušení,
pěkně máslem pomazané,
jako lízání pečínky, má každodenní činnost.
Tři vylížou víc než dva,
jen pojďte, zkuste to
a lízejte, lízejte, lízejte.
Každý si líže vlastní prdel.‘

Rande s Miss World za moc nestálo; šokovalo ho, že za účes dala tisíc korun, přece se nebude milovat s někým, kdo vyhodí tolik peněz za účes! Ještě by s ním chtěla počít homunkula… A tak se po rychlém procesu toulal Brnem sám, až zapadl do náhodného chrámu, sedl si před obraz krvavého Krista a říkal si: „Aspoň že Ty rozumíš mému trápení…“ Ale jeho dětský guru se netvářil zrovna empaticky.

V tom se jednou mocnou ranou rozlomila chrámová klenba, trhlinou se dovnitř snášely růže a odkudsi zdaleka k němu pronikala hermafroditně jímavá píseň… Konečně mu docvaklo, že cesta k tomu stát se básníkem nevede jinudy než přes jeho vlastní zapíranou feminitu. Že překračovat stíny otců nepotřebuje. Že dokonce ani nemusí ubližovat ženám, aby obstál v patriarchátu… A obrátil svůj pohled k úsměvu Marie Magdaleny.

Duchových světů vzácný člen
je vyrván z moci zlého:
Kdo spěje dál, vždy dále jen,
nám vykoupiti lze ho.
Andělský chór