(19. 4. 1932–14. 2. 1918)

Jaroslav Med došel spočinutí relativně klidnou cestou, která je v souladu s jím respektovaným řádem věci. Kéž tím jeho víra došla naplnění.

Nekrolog je ale již ze své povahy poněkud nešťastný žánr, který se nejsnáze píše tomu, kdo neměl s osobou, o níž má pojednat, mnoho společného. Takovému autoru postačuje shromáždit dostupná životopisná fakta a vyzdvihnout dílo a přínos zemřelého. Například konstatovat, že Jaroslav Med se narodil a zemřel v Havlíčkově Brodě, s nímž se po celý život cítil spjatý, jak o tom svědčí i jeho prozaická prvotina Hory a mračna (1959) vycházející z tamních pověstí. Zaujetí pro literaturu jej ale přivedlo do Prahy, na Filozofickou fakultu UK, kde absolvoval studia češtiny a knihovnictví (1952–1957) a poté byl středoškolským učitelem. První příležitost profesionálně se věnovat literární historii se před ním otevřela v roce 1966, kdy se stal externím aspirantem Ústavu pro českou literaturu tehdejší Československé akademie věd, avšak nástup normalizace způsobil, že svou kandidátskou práci na téma Problémy české literární dekadence mohl obhájit (a náležité tituly získat) teprve v časech polistopadových.

V druhé polovině sedmdesátých let nicméně začal psát hesla pro Lexikon české literatury, což z něj posléze, v roce 1980, učinilo odborného a později vědeckého pracovníka zmíněného ústavu. Jako jeho zaměstnanec se v následných desetiletích významně podílel na takových kolektivních projektech, jako byl Slovník básnických knih (1990), dvoudílný Slovník českých spisovatelů od roku 1945 (1995 a 1998) či čtyřsvazkové Dějiny české literatury 1945–1989 (2008–2009). Odborná orientace na českou literaturu sklonku 19. století, na dekadenci, symbolismus a modernu, dala vzniknout jeho knihám Viktor Dyk (1988) a Od skepse k naději (2006), zatímco identifikace s katolickou podobou duchovnosti jej přivedla k publikacím usilujícím vrátit do české literatury tvůrce umlčované a zapírané, tedy zejména Zahradníčka, Čepa, Floriana, Demla a Reynka (Spisovatelé ve stínu, 1995, rozšířeno 2004), ale také k široce diskutovanému pokusu vykreslit a vysvětlit pozici katolických tvůrců za druhé republiky (Literární život ve stínu Mnichova, 2010). Od počátku devadesátých let se nadto soustředil také na přednášky o české a světové literatuře na Katolické teologické fakultě UK.

Ano, toto je alespoň část aktivit, jimiž Med jako literární historik zůstane zapsán v paměti oboru. Je to ovšem jen odlesk člověka, jakým byl Jarda pro přátele, spolupracovníky a studenty, kteří jej znali osobně. Ti, kteří s ním byli po desítky let v osobním kontaktu, si totiž tváří tvář jeho smrti musí uvědomit, jak bezproblémově se s ním žilo a spolupracovalo, neboť ze své povahy nebyl škrobený, neuměl manévrovat a za všech okolností byl připraven mluvit a jednat velmi otevřeně a neformálně.

Má osobní paměť mi tak evokuje celou řadu situací, v nichž nám s ním bylo obyčejně dobře. Vybavuje se mi dávný ústavní výlet, na němž se dva ani ne šedesátiletí „kmeti“ – Jaroslav Med a Zdeněk Pešat – na zadním sedadle autobusu hojně častovali dávnými příběhy, oslovením „dědku“ a dalšími impertinencemi; pamatuji si i přátelské hašteření mezi Medem a Miroslavem Červenkou, která z literárněvědných disciplín je zcela zbytečná, a měla by se tedy „zrušit“: teorie, nebo historie, jakož i další zábavné epizody z ústavního a mimoústavního života. Mnohé dosti epické a hodné zapsání. Za všechny například průšvih, do něhož se Jaroslav Med dostal díky svým kontaktům s disidenty, anebo malér, který vznikl v první polovině osmdesátých let, když se československá televize rozhodla uvést inscenaci Ludvíka Kundery Radosti života (1983). Ve snaze zaštítit tuto hru proti námitkám ideologických kompetentů přidělila Medovi roli odborníka, který má po odvysílání příběhu popisujícího život Františka Gellnera potvrdit, že autor scénáře ve všem respektoval historická fakta. A Med to učinil s důkladností, díky níž se diváci z jeho úst dověděli také to, jak se jmenovala ona žena, se kterou si Gellner užíval v posteli. Tím ale značně rozdráždil strážce ideologické čistoty české literatury v čele s legendárním Vítězslavem Rzounkem, neboť soukromý život Marie Bartošové, známé jako Majerová, měl zůstat navždy tabu.

Při vzpomínce na Jardu se mi spontánně připomene také jeho specifický hlas, a to zejména v okamžicích, kdy se v rozhovorech s bližními chápal slova a oddával vyprávění. S elegancí bezmála prášilovskou dával světu kolem nás narativní podobu: proměňoval jej ve sled více či méně zábavných a vypointovaných historek. Kupříkladu když vzpomínal na to, jak nebyl z kádrových důvodů přijat na studia a musel rok pracovat v cihelně, kde mu jakýsi starší soudruh poradil, že by to šlo změnit, kdyby se stal kandidátem KSČ. A jak měl ten soudruh pravdu, zvláště když byl ochoten napsat i doporučující posudek… Leč student Med si záhy uvědomil, že členství v této partaji je neslučitelné s jeho katolickou vírou, takže – když na to přišlo – odmítl do strany vstoupit. Potrestán měl být mimo jiné povinností pod dohledem angažovaných spolužáků kolportovat Rudé právo.

Dokladem Medovy schopnosti vyprávět je pětidílný rozhlasový seriál Osudy Jaroslava Meda (2010), který nám dává možnost znovu si poslechnout jeho vzpomínky na havlíčkobrodské dětství, studia a léta učitelská i vědecká, ale přibližuje také jeho přátelství s básníkem Bohuslavem Reynkem a kontakty s mnoha dalšími českými literáty a umělci. Knižní podobu pak jeho vzpomínání dostalo v rozhovoru publikovaném pod titulem Texty mého života (2007).

Zkuste si to poslechnout nebo přečíst – a dědek Jarda Med před vámi opět ožije.