„Vím také, že se mnou málokdo mluvil, / protože jsem nechtěl, / jenom ke mně mluvili, mysleli si, že je slyším, / ale já jsem myslel na vyšeptalost / dvorků ošklivých, / spokojenou zdupanost / špinavé podlahy, / blažený útisk / předmětů s odvátými jmény.“ Citovaný závěr básně Kdysi v loutkovém divadle Radost z básnické sbírky Podzemní hvězda (1998) pro mě představuje esenci nejen z poezie Petra Hrbáče, ale i z něj samotného. Když mi tedy ve středu 4. listopadu 2020 v 18:03 přišla od Roberta Fajkuse SMS, že „před chvílí dodýchal přítel Petr Hrbáč,“ byly to právě výše zmiňované verše, které mi v souvislosti se strohou větou, přečtenou na displeji telefonu, vytanuly na mysli jako první.

Poprvé jsme se s Petrem potkali v Hostinci U Hloušků v Brně-Králově Poli 9. listopadu 1995 – bez pěti dnů jsme se tedy „znali“ dvacet pět let. U Hloušků jsme se na sklonku devadesátého pátého roku ocitli jako ušatí milovníci poezie, se záměrem společně s Bogdanem Trojakem vydávat literární časopis, ve stolní společnosti Víta Slívy, jíž byl tehdy Petr Hrbáč dlouholetým členem. Každou středu se vášnivě deklamovalo nad básněmi ba jednotlivými verši, po zavíračce U Hloušků jsme se přesouvali do Vinárny u Svatého Václava, a když pak hrubě po půlnoci zavřeli i tam, tak do nonstopu Senátor, kde pro jistotu nezavírali vůbec… Petra jsem vnímal jako bytostného samorosta, břitkého a často i ironického glosátora, žijícího ve vlastním vesmíru, zaplněném hudbou, kytkami a poezií (japonštinou a Japonskem se tehdy ještě nezabýval). Vůbec jsem v těch svých dvaceti letech nevěděl, jak se mám popasovat s tím, že je profesí lékař. Mou představu o lidech tohoto povolání zcela rozmetal. Připadal mi, že na svět nahlíží tak nějak zboku, potutelně a že se ho vlastně netýká. Typický byl rovněž jeho huronský smích!

Byl tehdy ještě takzvaně bez knihy, tiskem měl za sebou zatím jen útlý novinový sešit 17 básní s názvem Via Borealis, vypravený v roce 1994 jako 19. svazek edice Tvary coby příloha obtýdeníku Tvar. Jeho básnická obraznost mě však záhy pohltila a nezřízeně fascinovala. Když mu v roce 1996 vyšla „prvotina“ Studna potopeného srdce, byl jsem zcela hypnotizován úvodní básní Třetí den, kterou jsem četl stále znova a znova a znova a znova a zíral a zíral a zíral a zíral… Tuším, že to byl Vít Slíva, kdo mi potom mj. řekl, že tuto báseň Petr Hrbáč napsal ve svých sedmnácti letech. Ha! Knižně pak následovaly básnické sbírky Podzemní hvězda (1998) a Špička (2002), poněkud předkročené soubory povídek Kalhotový pahýl (1997) a Jeden den stárnutí (2000). Podzemní hvězdu a Špičku pro sebe považuji za básnicky nejsilnější; bez vytáček ale jedním dechem přiznávám, že i přes mnohá nadšená doporučení jsem dosud nečetl (teď už žel závěrečnou) sbírku Na okraji topologické propasti (2018). Tento dluh musím ještě Petrovi splatit…

Byl bych nerad, aby to vyznělo, že Petr byl tehdy s námi vždy a všude. To rozhodně ne. Nicméně sezení, čtení i výletů jsme spolu zažili nemálo. Vážil jsem si ho, měl a má mou úctu a respekt. „Jak plynul čas,“ tak setkání postupně ubývalo, vídali jsme se už spíše jen sporadicky, v posledním desetiletí, mj. i s ohledem na Petrův zdravotní stav, téměř vůbec. Dovolím si ale dva konkrétní střípky:

Střípek první: V lednu 2007 jsem za ním vyrazil na dlouho domlouvanou návštěvu a na cestu přibalil mj. i lahev fernetu. Seděli jsme u něj doma v pokoji, pouštěl mi své nahrávky elektronické hudby (skladby pak vyšly na CD jako součást básnické sbírky Čekali), popíjeli, vykládali a když jsme lahev dopili, zjistil jsem, že Petr má pro účel našeho setkání připravenu rovněž naprosto stejnou lahev fernetu jako já a, jak se ukázalo ještě později, tak nikoli jednu, ale dvě. Na blog Nehybnosti, který jsem tehdy psal, jsem si k té návštěvě poznamenal následující (zápis se jmenoval Na návštěvě u PH): „Neměl bych to dělat, ale dělám to…“ . . . Hudba! [Nejdrásavější skladba – 5x – „Co je ti potom, jak se jmenuje“…]

Střípek druhý: 9. listopadu 2008 mi v čase 13:38 přistála v e-mailové schránce z ničeho nic zpráva s předmětem EIN ZWEI DREI: „Jen tak— : poslouchám Kraftwerk (Computerwelt z roku 1981) a je to velice příjemné. zdravím, Vojto. Petr“

Petr byl prostě pasienčar! [1] Jak jsem psal výše, vídali jsme se v posledních letech opravdu málo. Ale, slovy Radka Fridricha, důležité je o sobě vědět… A takto jsem to měl i s Petrem. Věděl jsem, že JE! Teď vím, že zůstává ve své poezii. (A beztak se někde v terminálu chechtá a pokračuje ve svých virtuálních herbářích…)

A když jsem tento přípis verši začínal, dovolím si jej jimi i téměř skončit. Před patnácti lety mi vyšla druhá kniha, kterou uvozuje Petrovo trojverší ze sbírky Špička: „Jako by rachotily čísi rty. / Ale je to jen pomlka, / dusná tůň hlasu.“ Čtvrtého listopadu dva tisíce dvacet jsem večer jenom prázdně polkl a napadlo mě slovo kar.

(do)Psáno pro Ravt, 6. 11. 2020, 23:03

Foto: Petr Hrbáč na Hukvaldech, červen 1996 (foto VK)

[1] Takto se na slovenských Kysucích označovaly mohutné, mimo les samostatně stojící smrky s bohatým větvovím rostoucím přímo od země, díky četným a hustým sukům charakteristické tvrdostí dřeva, jejichž kmeny se mj. používaly jako základní nosné trámy při stavbě roubených chalup. Slovo pasienčar jsem v psané formě nikde nenalezl – jedná se o fonetický přepis, ve kterém vycházím z kořene slova „pasienok“ (horská louka, pastvina). Za případné nepřesnosti v přepisu se omlouvám.