O ŘÍKANCE A POPÍČKOVI

„Ahoj, já jsem Říkanka,“ řekne Říkanka a ukloní se.

„Po-pee-check,“ zapopíčkuje Popíček a čeká,

až se Říkanka ukloní podruhé.

„Mě si lidé říkají,“ řekne Říkanka a usměje se.

„Ale já se líbím všem!“ zapopíčkuje Popíček a čeká,

až se Říkanka usměje podruhé.

„To je zvláštní,“ řekne Říkanka.

„Ty jsi divná,“ zapopíčkuje Popíček.

„Proč?“ řekne Říkanka a čeká.

O TĚŠENÍ

Ticho v domě,

ticho v domě

na podzim nám zavládlo,

vlaštovky už

odletěly,

končí ptačí divadlo.

Až na jaře,

až na jaře

vrátí se k nám zpátky,

s úsměvem je

přivítáme:

Ahoj, kamarádky!

O ŠEPTÁNÍ

Listí padá,

neuvadá,

stromy usnuly.

Ve větvích

bílý sníh

tiše ševelí.

Zima šeptá,

že se zeptá,

jestli taky spíš.

Povíme jí

to později,

až se probudíš.

O TOM, CO NEVONÍ

Reflektor je velké světlo,

takové, co ve tmě kvetlo,

když stavěli vedle dům.

Na rozdíl však od všech kytek

neprovoní noci zbytek

nám a ani sousedům.

Tak už prosím zhasni.

Zahrada se zasní

a my s ní se svými sny

míříme v svět překrásný.

O VÁBENÍ

Co to svítí? Co to blikne?

Nikdo před tím neunikne.

Telefon vydá tón,

hraje jako gramofon.

Monitor, ač ne tvor,

vábí tě až za obzor.

Svítí pračka, topení,

i trouba na znamení

přehlasitě pípne.

Víš co? Tak je vypnem!

JAK SE POTKALO RAJČE S MRKVÍ

Říká mrkev rajčeti,

že už není v doupěti.

Vytáhli ji z hlíny

a tak hledá stíny.

Rajče na to opáčí,

že to mělo jinačí.

Posloucháš je tiše…

Ham! A už jsou v břiše.

JAK DĚLALI JAKO BY NIC

„Co dělá nic?“

ptáš se lačně.

– Přesně tohle…

„A kdy začne?“

– Kdy začne co?

ptám se já.

– Nic

přeci nic nedělá!