Společnost, ve které žijeme, je nemocná, či dokonce patologická. To je myšlenka, která se v současné sociální filosofii objevuje poměrně často. Tato medicínská metafora může na první pohled působit výstižně, nese s sebou ale několik problémů, zčásti i proto, že ji lze tak snadno aplikovat téměř na cokoliv. Především je důležité určit, na co nebo na koho se ona patologie vztahuje. Jsou nemocní jedinci, společnost, anebo obojí? Co je příčinou patologie a jaká – pokud vůbec nějaká – je možnost léčby? Metafora nemoci může kromě toho mít nebezpečné diskriminační implikace a vyznívat tak trochu paternalisticky.

Přesto je tento pojem užitečný, pokud se snažíme pochopit problémy současné společnosti, protože dokáže popsat dlouhodobou tendenci narušování vztahu mezi společností a jedincem. Nejpřesvědčivější je koncepce sociální patologie ve své nejradikálnější podobě, totiž coby tvrzení, že škodlivé a nezdravé je nastavení společnosti jako takové, ať už jde o zavedené praktiky, instituce, nebo normy. Podle tohoto náhledu neslouží společenské systémy potřebám všech jedinců, natož zvířatům a ekosystémům, ale výhradně samy sobě. Stávají se bezúčelnými, protože už nesledují žádný všeobecně prospěšný cíl. I když z takto samospádem postupujícího vývoje společnosti nejvíce těží malá skupinka nejbohatších a nejmocnějších, podle teorie sociální patologie společenské systémy operují ve skutečnosti za zády nás všech. Naopak právě společenské fenomény jako vzestup oligarchie, normalizace radikální pravice, zpochybňování lidských práv či výskyt dezinformací potvrzují, jak hluboce patologické společenské struktury jsou. Tyto fenomény můžeme chápat jako symptomy nemoci, a pokud se včas nezastaví či nevyléčí, budou se pouze zhoršovat.

Z takto nastíněné koncepce sociální patologie by se mohlo zdát, že jedinci sami nenesou za špatný stav společnosti a mezilidských vztahů žádnou zodpovědnost. Tak tomu ale není. Vlivu sociálních struktur sice nejde plně uniknout, navíc si jejich škodlivost nemusíme uvědomovat. Přiznat si své vlastní omezení v podobě sobectví, bezohlednosti a nedostatku otevřenosti ale může každý.

Divadelní hra Pátý krok severoirského dramatika Davida Irelanda, jejíž záznam z londýnského West Endu promítá síť biografů Aerokino, sleduje řadu problémů, na nichž lze pozorovat patologický charakter soudobého společenského systému, ať už jde o alkoholismus, domácí násilí, či osamělost. Hra je sérií dialogů dvou mužů v programu Anonymních alkoholiků. Blazeovaný a chápavý James, který má za sebou mnoho let střízlivosti, se stane patronem mladšího, nově příchozího Luky. Ten kvůli své nižší vzdělanosti, místy až obhroublosti zpočátku působí dojmem, že je to člověk s omezenými názory, jehož životním cílem je mít přístup k „pussy on tap“. V rozhovorech obou postav se ale postupně odkrývá Lukova zranitelnost a citlivost, zatímco v Jamesovi se projevují predátorské, manipulativní i dogmatické sklony, ačkoliv právě on ve většině situací působí jako hlas rozumu, na rozdíl od Luky, který se upíná k nesmyslům a absurditám, jako je třeba přesvědčení, že ve fitku potkal Ježíše v podobě herce Willema Dafoea. Jenže z hlediska sociální patologie je v jádru problémů stavu naší společnosti právě skutečnost, že racionalita se projevuje také snahou o kontrolu, manipulaci a nerespektováním toho, co se dogmaticky nastaveným kategoriím vymyká. Na úvod jsem zmínila, že metafora sociální patologie může sama být paternalistická; ale paternalistický, shovívavý postoj Jamese vůči Lukovi nakonec může nepříjemně konfrontovat většinu z nás, obzvlášť ve chvílích, kdy James ztrácí nervy nebo na Luku nevěřícně třeští oči. Publikum se v takových chvílích zpravidla směje, ale humornost vzniklých situací či prohlášení je podvratná a svým způsobem poťouchlá, jelikož vychází najevo, když se společenský řád, na který jsme zvyklí, převrací naruby. Postava Luky je totiž skoro opakem Jamesovy rozumnosti. Vyznačuje se neustálými a zejména zpočátku velmi nervními pohyby, v jedné sekvenci dokonce tancem. Reprezentuje tělesnost, city, bláznivost, důvěřivost i trucovitou nedůvěru; rysy, které se často odsouvají na okraj společenských priorit, aby se pak vracely v mnohem temnějších podobách. Je to nakonec také Luka, kdo Jamese konfrontuje a poukáže na jeho pokrytectví i způsob, jakým zneužívá svou pozici, a kdo se nakonec rozhodne zachovat laskavě a křehké přátelství dál udržovat.

V pojmu sociální patologie, podobně jako ve hře Pátý krok, možná překvapivě přetrvává naděje. Jestliže dokážeme bez vytáček reflektovat svou situaci, jestliže společenský systém nahlédne svůj destruktivní charakter, může dojít k posunu namísto definitivního selhání. Jak ale ukazuje závěrečná pointa Pátého kroku, naděje sice existuje, jenže je docela absurdní. A možná je také jen naším zbožným přáním.