Jestli je v češtině nějaké označení profese, které má pro kdekoho pejorativní konotace, je to úředník. Po tom slově sáhne každá vláda a každý politik, který se chce zalíbit lidu, a sotva dosednou do ministerských křesel, slibují, že počet těch darmožroutů omezí.

Ta současná ekipa ještě snad ani nebyla vládou, ani neměla k dispozici žádná přesná čísla, a už slibovala krácení, prý o pět procent. Aby se zalíbili, čirý populismus. Proč zrovna o pět, těžko říct, asi jelikož žijeme v metrickém systému, nabídli jednoduše půlku z magických deseti. Kdybychom používali dvanáctkový, mluvili by možná o půltuctu.

Co tím chtějí redukovat, co jim připadá jako přebujelé? Kostra státu, tu chtějí tímhle způsobem osekat. A s oslabenou kostrou samozřejmě celé státní tělo. Proč? Stát je způsob organizace společnosti, stát je zákon, stát jsou pravidla, stát je jejich vymahatelnost. Stát je strukturovaný zájem celku. Moderní stát stojí na principu, že ti, kdo jsou slabší nebo v menšině, si zaslouží jeho podporu. Stát je také jediná autorita, jež se může postavit lidem, kteří si myslí, že si cokoliv (a kohokoliv) koupí, protože na to mají. Miliardářům, globálním korporacím, agresorovi. Je to jediná hráz, kterou má obyčejný člověk, aby ho nepřeválcovali, aby mu někdo pomohl, když potřebuje, aby měl zajištěno bezpečí. Stát zkrátka omezuje egoismus mocných a je záchranným kruhem slabších.

Proto ho ti silní nesnášejí, v bohorovnosti majetků jim připadá nepotřebný, mají pocit, že je zdržuje, omezuje, nedovoluje jim dělat, na co mají zrovna chuť. A vždycky najdou ideology, kteří za ně půjdou do boje za údajné zeštíhlení státu, takovou metaforu si vymysleli, aby vypadala ve společnosti, kde vládne kult štíhlosti, elegantně. Nebýt institucí státu, měl by Epstein do konce života pré, kdo by si dovolil obtěžovat ho nějakými námitkami?

Státní zaměstnance, jak se jim teď říká, potřebujeme všichni, bez nich by se obrazně řečeno život zastavil. Nebo zvlčel.

V jiných zemích Evropy je být zaměstnancem státu bráno jako terno a jako záviděníhodná profese. V Británii se těm lidem říká „civil servant“, tedy člověk, který slouží veřejnosti, podobně ve Francii má ta profese označení „fonction publique“, veřejná funkce, veřejná služba. Je tam vždycky ten element práce pro celek, pro veřejnost. Co může být, snad vedle profese doktora nebo učitele, ušlechtilejšího než pracovat pro celek?

Nová vláda (jako ostatně každá předchozí) to ale takhle vůbec nevidí. A ta dnešní pod falešnou rouškou úspor ruší odbory na ministerstvech, především těch, která dostali do správy Motoristé. Odvolávají dokonce ředitele národních parků. Cíl je jasný. Slabá instituce nebude mít dost sil bránit zbohatlíkům stavět si cokoli, kdekoli mají chuť.

Nejsnazší cesta, jak zlikvidovat nějakou veřejnou instituci, třeba zdravotnickou nebo poštu, je ji poddimenzovat a podfinancovat. Potom bude samozřejmě špatně fungovat, lidé budou na ni stále naštvanější, až někdo přijde se spásným nápadem, že by to soukromá firma dělala lépe, a tedy že nejlepší bude ji zprivatizovat.

Místo likvidování státu bychom naopak potřebovali, aby pro něj, tedy pro společnost, chtěli pracovat energičtí, zapálení, dobře placení lidé. Kteří by měli pro chod státu adekvátní vzdělání. Francouzi si hned po válce na de Gaullův popud založili vysokou školu státní správy (École Nationale d’Administration, tzv. ENA), kam jsou uchazeči přijímáni po vysoké škole na základě konkurzu a dva roky studují fungování státu včetně praxe. Výsledkem jsou kvalifikovaní lidé, kteří dokážou řídit tak složitý organismus, jako je stát. Vzešlo z nich několik prezidentů včetně Macrona, devět premiérů a kvantum ministrů i šéfů velkých státních podniků. Být „haut fonctionnaire“, vysokým úředníkem, znamená prestiž a také slušný plat. Zdaleka ne takový jako v soukromém byznysu, úředníci mají zase ale kromě společenského uznání jiné benefity.

Ta škola se osvědčila natolik, že si obdobné zřídili v řadě zemí. Francouzským vzorem se inspirovali dokonce i Britové, o nichž si mylně myslíme, že by nejraději stát neměli, když už nemají ani ústavu. Školu podle ENA si založili krátce po pádu komunismu i Poláci a za těch pár desetiletí tam díky ní a díky zákonu o apolitické státní službě vyrostly už nové generace kvalitních  státních zaměstnanců. Až všechno převrátil hlavou dolů v roce 2015 Jarosław Kaczyński a jeho strana PiS, zákon zrušili a na ministerstva si na místa, která měla být obsazována jen na základě konkurzu a kompetencí, dosadili své lidi s tou správnou stranickou loajalitou.

U nás koncept vysoké školy státní správy nikdy žádný politik neprosazoval, asi nikomu z nich na fungujícím silném státu nezáleželo. Je mi jasné, že dnes taková myšlenka nemá šanci padnout na úrodnou půdu, koncept ENA je opakem toho, oč dnešní vládě jde. Zvlášť když chce dokonce zrušit zákon o státní službě, který se u nás rodil velmi těžko a světlo světa spatřil jen proto, že byl jednou z podmínek přijetí do EU. A i tak přišel daleko později než třeba ve Varšavě.

Tím spíš je důležité připomínat koncept státní správy, která funguje pro společnost stejně dobře bez ohledu na to, kdo je zrovna ministrem, a která stojí na kompetentních, vzdělaných, sebevědomých lidech, kteří nejsou po každých volbách ohroženi, kteří vědí, že jsou páteří státu. Je to stejné jako veřejnoprávní média, ta tu jsou taky pro veřejnost, a nikoli pro nějakou stranu, ani pro tu vládní.