Přiložím jízdenku s čárovým kódem pod snímač, turniket mě pustí dál. Jako na letišti nebo v tamním metru. Podzemní perony působí, jako by je otevřeli včera, všechno září novotou, čistotou, jasným světlem, všude přehledné informace, všechno dvojjazyčně, i anglicky. Peron od kolejí dělí skleněná přepážka. Čistá, bez jediné čmáranice. Čísla na tabulích ukazují, kde zastaví který vagon. A na zemi šipky, tady sedadla od jedné do patnácti, o kus dál od patnácti do třiceti, každý vagon má přeci dveře na obou koncích. Lidé se podle šipek klidně staví do řady. Vlak zastaví přesně proti šipkám, naproti sobě se otevřou dveře skleněné přepážky i vagonu. Nikdo nepobíhá po peronu a nehledá číslo svého vozu, nikdo se necpe do schůdků. Během chvíle jsou všichni civilizovaně uvnitř a jedeme, stačilo pár minut.

Vagon vypadá jako letadlo, klimatizovaný jako všechny vlaky, vagony metra a autobusy tady včetně venkovských. Naprosto čistý, nikde se neválí prázdná plechovka nebo kelímek. Sedadla mají víc místa na nohy než u Ryanairu. Na zadní straně každého je informace o tom, že ve vlaku je automatický defibrilátor a že v případě potřeby lze uvědomit personál. A taky že ve vagonu číslo pět je místnost pro kojící matky, ve vagonech číslo jedna, tři, pět, sedm, devět a jedenáct jsou toalety, ve vagonech číslo jedna, pět a jedenáct automat na prodej občerstvení. A taky aby si lidé vypnuli zvuk u mobilu a nerušili ostatní a telefonáty si odbývali na plošině u vchodu. To všechno dvojjazyčně, čínsky a anglicky. I hlášení jsou vždy i anglicky, tak jako v tamním metru. Třistapadesátikilometrovou vzdálenost ujedeme za hodinu a půl. Civilizace.

Že by popis českého vlaku? Ne, to byla realita Taiwanu. Země, která v době, kdy předválečné Československo patřilo mezi deset patnáct nejvyspělejších států světa, tkvěla po uši v jednoduchém zemědělství. Novinky jako vlak, silnice, telefon, pošta se tam teprve zaváděly. Dnes ten nevelký ostrov patří mezi dvacet nejvyspělejších zemí světa, nepotkáte tam žebráka ani ležícího bezdomovce. S jednou kartou, lítačkou, platíte v metru hlavního města i v autobusech a vlacích po celé zemi. Žádný problém.

Co je ještě zajímavější, Taiwanci si po válce prožili stejně autoritativní režim jako my, dnes tomu období říkají bílý teror. Jen místo komunistického byl antikomunistický. Během té doby zmizely beze stopy desetitisíce lidí, několik tisíc jich bylo popraveno, kolem sto čtyřiceti tisíc uvězněno a mučeno. S demokracií tam začali až koncem 80. let jako my, výjimečný stav zrušili až v roce 1987. Chronologie podobná, výsledek jiný. Odvážili se ke skoku do modernosti, jakého česká opatrnost, provinční klídek a jisté staromilství nebyly schopny.

Naše minulost, předválečná exportní úroveň, kterou zdědil komunismus, historické památky, to všechno jsou karty, s nimiž jsme na tom byli po listopadu 89 v celém tehdejším východním bloku nejlépe. Takže proč se snažit o nějaký skok, turisti sem jezdí a utrácejí peníze za slavnou minulost tak jako tak, stačilo jen opravit fasády a pro víkendové anglicky hulákající opilce otevřít pár nevěstinců. Přisátost na německé hospodářství byla zárukou, že tu bude vždycky prosperita.

To, že Praha jako jedno z mála velkých měst Evropy nebyla dotčena bombardováním, je dnes pro ni paradoxně železnou koulí na noze. Architektonické bohatství minulosti vedlo k tomu, že za pětatřicet let nového režimu, dobu už skoro dvakrát delší než trvání první republiky, která stačila zplodit tolik nového v kultuře, se tu nepostavilo nic novodobého, nic, co by se vymykalo a ohlašovalo novou éru. Samé krabice. Snad kromě Tančícího domu, který je viděno dnešníma očima už spíš variací na klasiku. Turisté dnes všude hledají odvážné moderní stavby, u nás stojí davy před točící se Kafkovou bustou a fotí si mávající motýly na Máji, to jsou největší hity Prahy. Kdejaké město západní Evropy si nedávno postavilo odvážnou, třeba i šokující stavbu filharmonie, koncertního sálu, muzea současného umění. Operu v Hamburku, Oslu, Kodani, pobočku Louvru v Abú Zabí. V Praze trvalo jak dlouho, než se vůbec rozhodlo o nové filharmonii?

A co Kaplického návrh překrásné, nezvyklé, odvážné, barevné národní knihovny? Architektovi a jeho projektu držel palce Václav Havel, který byl vůbec otevřen modernímu umění a stavbám. Naopak tehdejší prezident Klaus se chtěl řetězy přivázat, aby její stavbě zabránil. Nevadí ale stadion v blízkosti katedrály, z nějž proudí davy hulákajících údajných fanoušků, kteří skončí v blízkých hospodách a počmárají okolní domy.

Knihovna stále tkví v bývalé jezuitské koleji, nic lepšího se pro ni kromě depozitáře na kraji města nevymyslelo. Mohla mít své místo třeba v bývalých kasárnách na náměstí Republiky, v centru města, u metra, ale místo střediska intelektu, kam by směřovaly stovky studentů, se tam prosadilo nákupní centrum. Nic novodobějšího si tehdejší politici a úředníci nedovedli vymyslet. Ve Varšavě je nová univerzitní knihovna mezi mládeží jedním z nejnavštěvovanějších míst.

To, že je Taiwan výrobcem miniaturních čipů, na nichž závisí celá planeta, není plodem náhody, ale promyšleného projektu v zájmu státu. Nápadu pár inženýrů, kteří nejspíš vystudovali v USA, v kombinaci s jasnozřivostí několika ministrů, kteří byli schopni pro nezvyklý nápad vědců vytvořit podmínky a prosadit je do života.

Jednadvacáté století utíká, jihovýchodní Asie se drasticky mění, Polsko pádí dopředu a má ambici stát se členem G20, klubu dvaceti nejbohatších států. Hlavním tématem české politiky je, zda lidé mají platit za televizi částku necelých tří kafí měsíčně. A dostupné bydlení stále kde nic tu nic. Takhle si tu žijeme.