Zvykli jsme si nahlížet na čas jako na něco, co je objektivně strukturované, co má pevně daný řád, jehož jednotky udávají rytmus našemu každodennímu životu: od pracovní činnosti, přes volný čas až po hygienu.

V posledních týdnech je tato zkušenost značně nabourána, deteritorializována. Nejen kvůli karanténním opatřením, která jsou de facto pouhou expresí hlubší proměny vztahu člověka a (časového) prožívání světa, ale zejména skrze strukturu mediace komunikace a informace.

Jakkoliv média neustále přinášejí zprávy týkající se vývoje situace, a nutno říci, že pojem „vývoje“ zde již není nutně přesný, protože predikovatelnost postupu nákazy je relativně snadná – dle strat šíření v ostatních lokalitách –, zpráva, která dělí jeden den od druhého a která je mezníkem „konce“ a „začátku“ nové časové jednotky (stále ji nazývejme „dnem“), je ta, jež informuje o tom, kolik nově nakažených osob přibylo.

A v odstupu mezi těmito zprávami je přítomen čistý void, šum v komunikaci, lag, delay, jenž je sice na první pohled zaplňován on-line zpravodajstvím, jehož smysl ale spočívá v zabraňování afirmace rozbití struktury času – hrůza z nicota.

Vše vyplyne na povrch, pokud se přistoupí ke zpřísnění karanténních opatření. Bude již zbytné přemýšlet nad tím, kdy jdeme spát, kdy se probouzíme, zda pracujeme či nikoliv. Je také zcela jisté, že se budeme potýkat s různými formami depersonalizace.

Psychický aparát člověka totiž bude determinován novým typem rytmu, jehož původ je ne-lidský.

Jediný způsob, jak ovládnout virus, se zdá být statistika: počty vyléčených, nově nakažených, zemřelých. Právě číselné hodnoty a kalkulace jsou posledním úkrytem člověka v jeho víře o tom, že situace bude zvládnuta, že se dospěje k řešení, že máme co do činění s výjimečným stavem. Že dochází k abstrakci od singulární subjektivy (jednotlivých případů), je zřejmé. Že dochází k radikální změně všeho ve všem, je nejspíše zřejmé mnohem více. Dopady totiž poznáme až se zpožděním.