V prvním dílu recenze letošního karlovarského festivalu jsem se pozastavoval nad určitou klaustrofobií tematického omezení filmů v hlavní soutěži na rodinné a partnerské krize. Teprve nejlepší nesoutěžní snímky (tedy snímky, které soutěžily na jiných festivalech) ukazovaly možnosti a sílu filmu jako média, které je přímo předurčeno k tomu, aby dávalo vzniknout takovému obrazu lidské existence, jež je součástí velkého společenského a přírodního světa, popřípadě k tomu, aby vlastní originální svět vytvářelo.

Do velkého iberoamerického světa

Ukázkově se to daří jednomu z nejpozoruhodnějších snímků letošního karlovarského festivalu, dramatu Naše doba mexického režiséra Carlose Reygadase. Příběh manželské krize dvou úspěšných chovatelů býků je obrazově zasazen do něčeho, co bych snad nazval ontologií Nového světa – nikoliv ovšem v emersonovském pojetí Terrence Malicka, v němž je zduchovněna panenská příroda. Reygadas pojímá Ameriku jako mohutný sociálně-přírodní organismus, v němž se příroda a člověk vzájemně prorůstají, aniž by splývali; příroda zde člověku neprostředkuje božství, právě naopak: člověk žije v napětí animálních instinktů a kultury, která instinkty zušlechťuje nebo překonává.

Základní charakteristikou ontologie Reygadasova filmu je velkolepost – širokoúhlé snímání a dlouhé záběry činí z každého obrazu grandiózní fresku, ať už se na ní ocitají hrající si děti, stádo býků, interiér obytných částí ranče nebo třeba motor jedoucího auta. Velkolepost záběru přitom nevede k neurčitému rozplývání toho, co se v něm ukazuje: pozoruhodná je kupříkladu sociální konkrétnost zobrazeného světa, jasná a rychlá charakteristika sociálního statutu postav a jejich vzájemných vztahů, zejména v úvodních sekvencích. Velkolepé záběry a tříhodinová stopáž filmu propůjčují příběhu rozkladu otevřeného vztahu Juana a Ester, v němž mají oba partneři volnost i k mimomanželskému sexu, monumentální epičnost. Tragický příběh odhaluje, že Juan kontroluje svou pudovost pouze zdánlivě: jeho krásný svět naplněný respektem, který k němu chová jeho okolí jako k básníkovi, rančerovi a milujícímu otci a manželovi, se postupně hroutí, když zjišťuje, že není schopen se vyrovnat s krátkým románkem své ženy a uchyluje se ke stále destruktivnějším manipulacím lidmi kolem sebe. V hlavních rolích vystupují sám Carlos Reygadas, jeho partnerka a jejich tři děti.

Epická šíře je vlastní i dalším dvěma pozoruhodným latinskoamerickým snímkům, Neviditelnému životu Eurídicie Gusmãové brazilského režiséra Jarima Aïnouze a Rudé argentinského režiséra Benjamina Naishtata. Neviditelný život Eurídicie Gusmãové, který dostal cenu za nejlepší film v sekci Un certain regard letos v Cannes, je feministicky koncipovaným melodramatem z časů, kdy o životě žen rozhodovali muži. Film vypráví o dvou sestrách v Rio de Janeiru 50. let minulého století. Poté, co starší z nich, Guilda, uteče z domova, otěhotní a opuštěna otcem dítěte se pokouší o návrat domů, je despotickým otcem nejenom zavržena, ale její další existence je úspěšně tajena před její mladší a milující sestrou Euridíce – do této hry se poslušně zapojí i matka obou sester. Teprve o padesát let později, po smrti Guildy, se k Euridíce dostanou dopisy, které jí sestra psala a marně posílala k rodičům. Klasicky vyprávěný film pracuje s romantickými motivy ručně psaných dopisů nebo hry na piano jako momentu emancipace nadané Euridíce, jejíž potenciální kariéru klavírní virtuosky ovšem zmaří opakovaná těhotenství v manželství bez lásky, uzavřeném, jak jinak, na přání otce. Kontrapunktem smutného osudu obou žen je ženská solidarita osvědčovaná především v dělnickém prostředí, v němž žije rodiči zapuzená Guilda, a v obrazovém smyslu pak hýřivá barevnost bohatě zaplněné mizanscény. Velká emotivní podívaná je divácky vstřícná, zatím ale bohužel není jasné, zda se film dostane do české distribuce.

Rudá je vynikající film o přicházející diktatuře. Děj snímku se odehrává v roce 1975, několik měsíců před pravicovým vojenským převratem – vojenská junta pak v následujících letech v Argentině povraždila kolem třiceti tisíc skutečných či domnělých odpůrců režimu. Film líčí spokojený život rodiny právníka Vivase na malém městě, do nějž ovšem pronikají znaky blížící se diktatury: lidé opouštějí své domy a emigrují, redaktor rozhlasu se doslechl, že mají být zakázány určité politické strany, navazuje se teatrální přátelství s USA… Blížícím se nebezpečím paralyzovaná společnost si nepřipouští, že se něco děje, opuštěné domy se výhodně odkupují, občasné výbuchy násilí či mizení lidí se ignorují. Snímek stylizovaný na způsob thrillerů 70. let pracuje s napětím mezi idylickým středostavovským životem a tušeným společenským kataklyzmatem, které bude následovat. Řada scén tak získává povahu podobenství o společenském vytěsnění hrozby, nejzřetelněji v mrazivých dialozích Vivase a soukromého detektiva, který vyšetřuje zmizení člověka, do nějž byl Vivas tragickou shodou okolností zapleten.

Evropské vrcholy

Z evropských filmů mě nejvíce zaujaly následující tři. Na prvním místě drama Až přijde oheň španělského (galicijského) režiséra Olivera Laxe. V téměř nemluvném snímku hrají hlavní roli živly: dlouhé svahy galicijských hor, zimní deště a lesy, z nichž se odpařuje mlha, a nakonec velký lesní požár. I vesničané obývající horská stavení jsou pojati spíše jako nerozlišený lidský živel než jako jednotlivci, nejdříve cizí a zemitý, pak bližší a lidštější, nakonec nebezpečný, hledající a trestající domnělého viníka požáru. Jedinými skutečnými postavami filmu jsou jeho hlavní hrdina Amador, který se právě vrátil z vězení z trestu za žhářství, jeho milující stará matka a v kraji nová příchozí, Amadorovi nakloněná veterinářka Elena, s níž ovšem plachý Amador nedokáže začít skutečnou romanci. Snímek svou atmosférou a základními stavebními prvky připomíná (především raná) díla Bruno Dumonta: všechny role jsou obsazeny neherci, nejasné, tajemné postavy nemají žádnou psychologii, hlavní hrdina je prokletý a svatý zároveň; Amadarova „svatost“ spočívá právě v jeho vydělenosti od ostatních, dané jeho cejchem žháře. Pozoruhodné je nesentimentální vykreslení vztahu horalů k jejich kraji: žijí v důvěrné blízkosti s přírodou, která ovšem nepřestává být nezvladatelným živlem, jak dokládá dlouhá sekvence s lesním požárem, při němž shoří i jejich domovy. Snímek obdržel cenu poroty sekce Un certain regard letos v Cannes, skončil tedy v této sekci druhý za Neviditelným životem Eurídicie Gusmãové.

Dále je to absurdní hororová komedie Takové krásné šaty britského režiséra Petera Stricklanda, nejzábavnější z filmů, které jsem letos v Karlových Varech viděl. Surrealistická poetika snímku – jehož barevnost a některé motivy jsou vypůjčeny z italských giallo filmů 70. a 80. let – pracuje s fetišizací zboží i samotného procesu nakupování. Červené šaty ožívají a stávají se vražednou zbraní, módní panny se účastní podzemních erotických orgií, zákazníci módního butiku jsou terorizováni obludně ritualizovaným jazykem obsluhujícího personálu. Film vystavěný jako fantaskní asambláž několika motivů a příběhů se rozvíjí od prvotní čisté zábavnosti k hororu, který je ovšem funkčně zapojen do výpovědi o nákupním a zbožním fetišismu a terorizování a vykořisťování zaměstnanců jejich zaměstnavateli. V druhé polovině už sice snímek trochu ztrácí tempo, vše ale zachraňuje nově objevená metafyzika technického popisu fungování automatické pračky, která postavy uvádí do erotizující hypnózy. Film bude mít v září premiéru v českých kinech.

A nakonec je to Bílý bílý den islandského režiséra Hlynura Pálmassona, který v českých kinech poběží od konce července. Bílý bílý den je lekcí filmového vyprávění obrazem. Příběh jako by se postupně vynořoval z islandské mlhy a poklidných záběrů moře, krajiny, domů, silnic, aut a jednajících postav. Tomuto filmovému minimalismu odpovídá i seversky čistá architektura domu, který staví hlavní hrdina snímku, ovdovělý policista v důchodu Ingimundur. Stavba domu pro rodinu dcery je jeho do jisté míry terapeutickou reakcí na tragickou smrt vlastní ženy a také jakousi základní charakteristikou Ingimundura jako postavy, která příliš nemluví, za to ale neustále jedná, tedy především staví dům a miluje svou vnučku. Láska je zde totiž věcí jednání, nikoliv slov, proto je Ingimundur také strašlivě zraněn a vykolejen, když zjistí, že ho jeho žena podváděla. Následující ničivá exploze emocí působí jako výbuch islandské sopky. Snímek ovšem nakonec spěje k vykoupení v podobě vítězství prarodičovské lásky, která tímto způsobem zraněna být nemůže a která snad dokáže Ingimundura dovést i k odpuštění toho, co už vrátit nelze.

Hlynur Pálmasson ve svém stručném videopozdravu sdělil festivalům divákům: „Miluju to tady. Ráno kafe, večer alkohol. Skvělý festival!“ Pokusil jsem se ke kávě a alkoholu shlédnout i nějaký ten film a z letošního karlovarského festivalu jsem odjel s přesvědčením, že hlavní soutěži by prospělo větší množství snímků, které se nebojí vyjít z uzavřeného prostředí rodinných a partnerských vztahů do velkého světa, jak to snad nejlépe předvedly širokodeché epické filmy z Latinské Ameriky. Ale i nejlepší evropské snímky spolu s některými asijskými vrcholy (Parazit, Zabíjení, Portrét mozaikou) ukázaly, že filmové umění rozhodně není – navzdory ne úplně radostné nabídce většiny filmů běžné distribuce mimo festivaly – u konce s dechem.