Bullshit
Matěj Stropnický

Krále hrají dvořané

Prvním druhem „bullshit“ práce jsou v autorově typologii „flunkies“, poskoci. Jsou tam, aby ti nad nimi měli pocit, že jsou výš. Krále hrají dvořané.

Drobná publicistika – Zleva tanky?
Z čísla 17/2019

Bude to skoro rok, kdy jsem se trochu nečekaně ocitl v nové roli. A to doslova i přeneseně: začal jsem zkoušet postavu na divadle, což jsem se krom školních představení nikdy předtím neodvážil. Okolnosti nejsou na tomto místě podstatné, v hlavě mi však utkvěla jedna tato režijní připomínka: přijde-li na scénu postava, která má vyvolat určitý dojem na diváky, neudělá ho jen ona sama. Ten dojem musejí zahrát především ostatní postavy. Vejde-li král, mají všichni pokleknout. Teprve tím se stane, že vešel opravdu král. Krále hrají dvořané, řekl režisér.

Neplatí to jen na jevišti. Anglický profesor antropologie David Graeber z London School of Economics ve své loni vydané knize Bullshit Jobs. The Rise of Pointless Work, and What We Can Do About It (Penguin Random House, Londýn 2018) rozvíjí svůj starší esej o práci sloužící podobnému cíli: samoúčelu. Původní esej o několika stránkách pod názvem „Práce na hovno“ vyšel i česky v časopise A2 v překladu Pavla Černovského krátce poté, co byl v roce 2013 uveřejněn, kniha jej však podstatně rozvíjí.

Graeber napsal, že ačkoliv se naplnila předpověď Johna M. Keynese o tom, že na konci dvacátého století bude díky technologiím, mechanizaci a automatizaci (načež si doplňme digitalizaci, o níž Keynes ještě netušil) možné zkrátit pracovní týden na patnáct hodin, nestalo se tak. Místo toho jsme v práci jen o málo kratší dobu než tenkrát. Čím dál víc lidí ale vykonává zbytečnou, nesmyslnou práci, a to ještě v lepším případě, častěji lidé v těch několika tisících dopisů, které autor obdržel po uveřejnění eseje, píší, že vlastně v práci pracovat nemusejí, ba ani nemohou, i kdyby chtěli, a pokud už pracují, pracují směšně málo a na věcech, jejichž smysl jim zcela uniká. Vyplňují formuláře o tom, že někdo přejde z bodu A do bodu B a přenese tam počítač. Přeposílají maily z kanceláře do kanceláře. Zvedají telefony, ty však zvoní jen několikrát za den. Píší referáty, které nejsou přednášeny, zprávy, co nikdo nečte, prezentace nikdy nepřednesené. Jsou placeni jen za to, že tam jsou. Placeni většinou dobře.

Smál jsem se kdysi ironickému pojmu Lubomíra Mlčocha „nezaměstnanost na pracovišti“ v jeho knize Chování československé podnikové sféry (Ekonomický ústav AV, Praha 1990) o situaci státně-socialistické ekonomiky, na jejímž sklonku vládla taková apatie, že mnoho lidí v práci nepracovalo, aniž to nadřízeným zvlášť vadilo. O dobré organizaci práce v oněch letech si nikdo iluze nedělá, přetrvávají ale ty o dokonalém managementu soukromých podniků: proč by totiž privátní firma zaměstnávala lidi, když je nepotřebuje? Jenže to tak zřejmě je, a ve velkém.

Graeber svá tvrzení z eseje vedle dopisů lidí vykonávajících „práci na hovno“ dokládá i dvěma průzkumy uskutečněnými mezi vydáním prvotního textu a knihy, o níž je tu řeč. Jeden zkoumal postoje ke smysluplnosti vlastní práce u Britů, druhý v Nizozemí. V prvním případě sedmatřicet a ve druhém dokonce čtyřicet procent dotázaných uvedlo, že jejich práce není k ničemu. Průzkum šel ještě o něco dál a ukázal, že i lidé, kteří považují svoji práci za v zásadě smysluplnou, i tak dělají přes polovinu času úkony, jejichž smysl jim uniká. A nejde o uklízeče, sestry v nemocnici, ba ani popeláře nebo messengery třeba, tedy o zaměstnání všeobecně považovaná za nevalně placená a v některých případech i stojící nízko na žebříčku společenské vážnosti. Uklízečky v nemocnici nebo popeláři považovali podle výzkumu svoji práci za sice nepříjemnou, ale užitečnou. Kdo nevěděl, co a proč vlastně dělá, byli lidé, jež Graeber rozdělil pracovně do pěti kategorií.

Prvním druhem „bullshit“ práce jsou v autorově typologii „flunkies“, poskoci. Jsou tam, aby ti nad nimi měli pocit, že jsou výš. Krále hrají dvořané. Třeba telefonista, jehož úkolem je nabízet potenciálním investorům akcie právě vznikající firmy jménem makléře, neboť ten musí v očích klienta vypadat zaneprázdněně jinými, důležitějšími úkoly. Druhým druhem jsou „goons“, vyhazovači. Je to i ta armáda sekuriťáků v rádoby uniformách dublující beztak všudypřítomné kamery. „Duct tapers“, letovači, jsou ti, jejichž práce spočívá výhradně v tom, že trvale zaskakují za dostupnou technologii, jež z nějakého důvodu není využívána: tisknou třeba prezentace, které jsou určeny pro elektronické použití, i papírově. Připomínám: dělají jenom to. Čtvrtou kategorií jsou „box tickers“, odškrtávači. Mají uvnitř firmy předstírat, že dělá něco prospěšného, aby to ve skutečnosti dělat nemusela. Třeba zjišťovat, jak by chtěli zaměstnanci zlepšit podmínky na pracovišti, aniž tento zájem skutečně existuje, jde jen o to si ho odškrtnout. Konečně, poslední kategorií jsou podle autora „taskmasters“, dohlížeči; sledují, zda je práce vykonávána, ačkoli vykonávána je.

Je to práce nenáročná, fyzicky a hlavně duševně. Graeber píše, že ji mnoho lidí přesto nedokáže vykonávat dlouhodobě, protože prostě nedokáží unést tíhu „nezaměstnanosti na pracovišti“ a zbytečnost své činnosti. Odtud vyvozuje i hněv těchto lidí, trávících často dlouhé hodiny jakoby v práci, ale ve skutečnosti na sociálních sítích, na ty, kdo podle nich smysluplnou práci mají. Nepřišlo i vám někdy divné, kde se pořád a donekonečna berou každý den, každou hodinu další a další vzteklí diskutující na Novinkách a iDnesu, na Facebooku?

Lidí zaměstnaných prací „na hovno“, prací, co není ani dost málo činností, ani však volným časem či odpočinkem, a podle toho nespokojených, přibývá. Ta nespokojenost podle Davida Graebera vůbec nemusí souviset s politickou ani s ekonomickou situací, jejich ani obecnou. Příčinou je nespokojenost se sebou samým, se svou zbytečností. Tuto zbytečnost však vytváří a udržuje systém, který se obává dostatečně hmotně zaopatřených lidí s větším množstvím volného času. Ta hrůza, co by dělali, kdyby přišli z práce domů už v poledne. Náš systém si, zdá se, vydržuje namísto nebezpečné armády nezaměstnaných raději armádu dobře placených a stejně tak zbytečných dvořanů. A ty nenapadne nahradit jej systémem jiným.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Ekologie
    Matěj Stropnický

    Vznikl klimatický rozum

    Greta říká: Jestliže je naše společnost rozumná, základem jejího rozhodování je vědecké poznání a drtivá většina vědců říká, že klimatická krize je největší hrozbou, které kdy lidstvo čelilo, je třeba to okamžitě řešit.

    Drobná publicistika – Zleva tanky?
    Z čísla 15/2019
  • 08_SA_ESEJ-Stropnicky-obalka
    Michel Houellebecq
    Matěj Stropnický

    Jenomže svět je plný naděje

    A tak je tento román Michela Houellebecqa sice plný pro něj obvyklého požitkářství v jídle, pití i sexu, detailně popisovaného včetně jídelních lístků v restauracích, počtu a značek vypitých lahví a jednotlivých poloh souloží, zároveň však nic z toho nevede k útěše z marnosti života.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 8/2019
  • Rozhovor s Matějem Stropnickým

    Člověk planetu pozvolna sní

    Ptá se Svatava Antošová

    Moudrá společnost se ovšem vyznačuje tím, že umí své krize řešit mírovou cestou včas. Je to vlastně taková zkouška, jestli je kolektivní lidský rozum opravdu tím, na co je tak pyšný.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 8/2018