Rilke v Zápiscích Malta Lauridse Brigga, které jsem před patnácti lety četl v překladu Jana Zahradníčka (Sfinx, Praha 1933), píše v záznamu z 11. září:

Jeho krok byl ostýchavý jako krok dítěte, ale neobyčejně lehký, plný vzpomínek na dřívější chůzi.

K četbě jsem si tehdy poznamenal: svět za sklápěcím zrcadlem. Totiž, měli jsme doma takové zrcadlo, bylo v dřevotřískové obývací stěně a šlo polohovat; jako malému dítěti mi vnukávalo představu, že krom světa, který odráží, skrývá ještě jiný tam vzadu.

Rilkova slova dobře vystihují směsici ostýchavosti a smělosti, jíž se vyznačuje nejnovější kniha australské profesorky médií (od loňska veřejně trans-ženy) McKenzie Warkové Capital Is Dead: Is This Something Worse? (Verso, Londýn 2019). Ostýchavá je odkazy na Marxe, smělá je ale přece. Tvrdí, že kapitál zemřel, či přesněji že kapitalismus nahradil nový, ještě mocnější výrobní způsob. Tím mocnějším za zrcadlem je podle Warkové výrobní způsob vektorový, založený nikoliv už na půdě jako kdysi, ani na práci jako za kapitalismu, ale na informaci. To zní jako stará dobrá harvardská sociologie Daniela Bella v teorii postindustriální společnosti. Jenže je, jak by řekl Marx, kdyby se mu to náhodou líbilo, postavena z hlavy na nohy.

Známe je všechny, Jacques Rupnik o nich v rozhovoru pro Tvar 19/2019 mluví zkratkou jako o skupině GAFA: Google, Apple, Facebook a Amazon. Zmůže se ale jen na povzdech:

Majetek jedné z těchto společností je větší než HDP Mexika. Takže – kdo je může kontrolovat?

Pomíjím, že vůbec nejde hlavně o jejich majetek. Tyto společnosti (výčet je neúplný, tedy: tyto za všechny menší, teprve na vzestupu) dnes podle Warkové neovládají jen státy, jak si myslí Rupnik, ale mají na háku i ostatní firmy, cvrnkají kapitalisty.

Zní to panoptikálně, českému uchu dvojnásob, proto jsem začal psát tuhle rubriku, aby se tu aspoň pár lidí dozvědělo, o čem se také na Západě uvažuje, když už jím chceme být. Ten posun není podle knihy Capital Is Dead jen ve struktuře práce, jak si myslel Bell a po něm neurčitěji třeba Rupnik. Kdo ovládá tok informací, kdo vlastní ten nosič, síť, a informace, co odtud plynou – sami je na sebe říkáme – do světa za zrcadlem, ten ovládá ovládající. Vektor znamená ve fyzice, jak napovídá Wiki, veličinu, která má kromě velikosti i směr. Informace není jen množství. Vyráběl-li kdysi dělník v továrně velké množství stejného (třeba „šroubky na pershingy, a kdyby snad ne, tak mu dají do těla“, jak zpívá Nohavica), vyrábí dnes dnešní dělník co největší množství co nejrůznějšího – informací. Mnoho z nich zadarmo, dobrovolně, mnoho jako placenou práci, tzv. práci kreativní. Ani slovo dělník se pro něj samozřejmě dávno nehodí ani nepoužívá. Když tyto lidi naše „skutečná levice“ chce oslovovat plakáty s kladivy, které se objevily v pražských ulicích před nedávným sametovým výročím, ani je nenapadne myslet si, že to oni jsou tu svoláváni; kdyby jim to někdo řekl, smáli by se a fakovali to.

McKenzie Warková navrhuje již ve své dřívější knize A Hacker Manifesto (Harvard University Press, Cambridge 2004) říkat těmto dělníkům hackeři. Píše o nich:

Mezi jednotkou jejich práce a jednotkou jí vytvořené hodnoty není žádný vztah.

Znovu zdůrazňuji, že tu nemluvím o tom, co je všem už od šedesátých let známé jako třída služeb, kreativní třída, terciér atd., ostatně i u nás už tehdy u Pavla Machonina nebo ve světově proslulé Civilizaci na rozcestí kolektivu Radovana Richty (Svoboda, Praha 1966). Ne náhodou tuto knihu McKenzie Warková zná a opakovaně ji mezi jinými díly žánru, jemuž říká akceleracionismus, kriticky cituje.

Warková si znovu připomíná „dřívější chůzi“. Proto nemluví jen o vektoralistech a hackerech, ale o třídě vektoralistů, tedy majitelů klíčových současných výrobních prostředků: zdrojů, nosičů, uchovávání, vyhodnocování a dalšího používání informací, a o třídě hackerů, kteří tyto informace pro ně vyrábějí. A protože je důsledná, mluví o jejich vztahu jako o vztahu antagonistickém. To proto, že informace nemá stejnou povahu jako šroubky na pershingy, neboť ty mají jen účel, kdežto informace má i smysl – proto ji lze přece jen použít dvojmo.

Andrej Babiš, starý kapitalista, abych vzal příklad z naší domoviny, si musí média koupit, protože vyrábí housky a mléko, a ty se dají leda tak sníst a vypít. Je nadnárodním kapitalistou ve výrobě housek a mléka, ale pouze lokálním producentem informací, i on je závislý na třídě vektoralistů: on k prodeji housek a mléka potřebuje Google a k prodeji své politiky Facebook. I on proto o sobě poskytuje dobrovolně, totiž rád nerad, informace těm, kdo umožňují jeho byznys – potravinářský i politický. To má McKenzie Warková na mysli, když vektoralisty klade nad kapitalisty: ti první vědí o těch druhých nekonečně víc a vědět znamená ovládat, neboť vektoralisté informace zajisté nejen sbírají, ale i používají. Je to temné, a proto Warková klade v názvu onu otázku: „Je to něco horšího?“

Pokud je svět aspoň trochu takový, jak jej Warková popisuje, naši Piráti zastupují právě tuto třídu hackerů; konečně se pomalu skrz jejich rozpornou identitu dobírám toho, odkud je jejich klíčový důraz na otevřenost dat a transparentnost informací. Ta třída je nejmodernější a rozhodně nejbohatší ze společenských vrstev, které nedisponují výrobními prostředky. A výrobním prostředkem tu fakt není počítač, jak by nám nejspíš tvrdili přátelé z Roklenu, to je jako říct, že výrobní prostředek je rýč nebo šroubovák. Výrobní prostředek je ta síť a ten nosič a ten souhrn informací, teprve když jsou poskládány jedna k druhé. V tomto smyslu, tj. jako úplnost, utříděnost a přístupnost informací, je požadavek transparentnosti nejen liberálně otřepaným protikorupčním opatřením, ale nárokem na podíl na výrobních prostředcích, na vektoru.

Pokud má McKenzie Warková pravdu, tento svět za zrcadlem nám ovšem poskytuje tak skvělé služby, jimiž nás zároveň dokonale zaměstnává, ovládá i vykořisťuje, že nám to vůbec nevadí.