„Visegrád“ jako uskupení tří států byl nápadem našeho Václava Havla. Ohlásil jej na jaře 1990 na půdě polského Sejmu (Polsko bylo tehdy Polskem Lecha Wałęsy) a svého naplnění došel 15. února 1991 na maďarském hradě za prezidentování Árpáda Göncze (ačkoliv pod něj svůj podpis na místě připojil tehdejší premiér József Antall), spisovatele odsouzeného v revoluci šestapadesátého k smrti. Tři hrdinové, tři disidenti, tři vizionáři, ale zároveň plni skepse. Tři muži, kteří si „užili“ kobek vězení. Kteří stěží dokázali vidět svět pouze či především v kategoriích pragmatického myšlení a jednání. Kteří viděli spíše dopředu, než že by se ohlíželi zpět. Vždyť oni byli přece svého druhu vůdci. Vyhlíželi budoucnost…

Na povrchu historické paměti rozhrnujeme my, Češi, Moravané a Slezané, Slováci, Maďaři a Poláci (dnešní Visegrád) vrstvy nedávných dějů, spojených se zážitky ze dvou totalitarismů: fašistického (popřípadě nacistického), který byl spíše „jen“ autoritářský, a komunistického (popřípadě bolševického). Uloženy pod nimi, o cosi již z paměti vytěsněnější, jsou hlubší ložiska vzpomínání na to, jak tyto čtyři veskrze odlišné země/národy/státy střední Evropy ony diktátorské režimy přijímaly. A jak se jich posléze zbavovaly, jak se s nimi vyrovnávaly. Jsou to nejen vzpomínky, ale i vysněnější „zapomínky“ velmi různorodé: na statečný hrdý odpor i na podvolování. Nejhlouběji jsou uloženy ty matnější, ale o to možná silnější sloje paměti – vzpomínky na dvě velká soustátí, říši polskou a uherskou; na Polsko-litevskou unii (1569–1795) a na velké Uhry, které trvaly v různých tvarech a různých velikostech skoro po celé tisíciletí. Jsou to vzpomínky na to, kým byli kdysi Poláci, když byli velcí, a na to, kam až uherská říše sahala… A co pak přesilou, a ovšem nespravedlivým osudem jak Poláci, tak Maďaři ztratili. V obou příbězích sice jinak, ale vždycky tak, aby to bylo vnímáno jako bolestná, nespravedlivá ztráta. A co vlastně (ale to se nesmí říkat nahlas) by někteří nejraději chtěli zpátky. – Sem patří také vzpomínky na jedno národní obrození, což je už český příběh. V té době polských a maďarských vzepětí a pádů uměřeně romantičtí Češi hledají na bělohorské pláni stará, zakopaná práva. Tklivě pějí i o tom, že matka Čechie je pro ně určitě zase vyorá, že je třeba jen trpělivosti. A nekonečné „práce drobné“ na osvojování si a zušlechťování jazyka českého. A k tomu literatura, mnohdy i v evropských měřítcích… Zatímco Slovensko je tou dobou jen trápená, intelektuálně a duchovně škrcená „horní země“, Felvidék.

Mělké, hlubší a nejhlubší dějiny střední Evropy

Nehledě na všechny tyto sotva naznačené rozdíly touží Evropané nejen ze středu, ale někdy i z jihovýchodu a severovýchodu kontinentu po jakési střeše. Po zárukách bezpečí. Kam by nezatékalo při každém špatném počasí na východě či na západě. Kterou by neodnesl vítr při silnějším zafoukání. Dlouho touto střechou, ba celým pevným stavením proti tlakům ze všech stran, zejména z divokého, nepředvídatelného jihovýchodu, bylo Rakousko a pak Rakousko-Uhersko (dále R-U), nejdéle trvající a svého času největší a nejmocnější evropská monarchie. Bylo nahlodáváno ze všech stran a drželo se, stále poněkud zmenšováno, zuby nehty. Marie Terezie prohrávala války a ztrácela území (také naše Slezsko), protože ji nepřijali do klubu evropských mocných – ani jako ženu, ani jako Habsburkyni. A tak se mocenské jádro říše se sídlem ve Vídni (a posléze také v Pešti) dostávalo do stále větší závislosti a područí sílícího Pruska jako sjednocujícího jádra vznikající Německé říše (1871) – nejsilnějšího, ale nikdy nenasyceného evropského hráče. Ten hráč chtěl více území kolem sebe a chtěl mít také své kolonie. Válka, která se odehrála na českém území v roce 1866, ta u „Královýho Hradce“ nebo „u Sadské“, všechno definitivně rozhodla. Její důsledky trvají až do konce druhé světové války, kdy bylo Rakousko od Německa odděleno a obě země byly rozčtvrceny mezi okupační mocnosti.

Mnohokrát jsme i my, Češi, Moravané a Slezané, důsledky té války u Hradce pocítili, a nikdy ne v dobrém. Kdyby se tehdy vědělo, jak na ní bude záležet! Třeba by rakouské armádní velení udělalo na poslední chvíli nějaké změny ve štábech, v taktice, zakoupilo by včas lepší pušky, které už byly k dispozici… Válka prohrána být nemusela. Ale takové věty prý nemá historik ani historizující autor říkat. Nemá. Jen tím chce zdůraznit, jak mimořádné důsledky tato válka měla, aniž se to tušilo. Kdyby se Rakousko nepopruštělo, netáhlo by nás to z něho tolik ven.

Vítězní Prusové se záhy stávají hybatelem a suverénem sjednocování zoufale rozdrobeného lidu, mluvícího většinou německy, a pak se stanou prostě a jednoznačně těžištěm sjednoceného Německa. Je to nepříliš šťastný paradox: Okraj, sever a východ státu, kde se mísilo slovanské a germánské obyvatelstvo a kam dorazilo křesťanství nejpozději, aby se pak odtud šířilo s řinčením mečů a brnění (němečtí rytíři), se stal mocenským středem a hlavní silou Německé říše. Nikoli všestranně kulturně vyspělé porýnské, vlastně „západoevropské“ Německo, ale venkovsky drsné, vojácké východní Prusko. Kontrolované dokonalou byrokracií, vojensky špičkově vycvičené, ekonomicky rostoucí. Vše dovedeno téměř k dokonalosti, ale poněkud bez ducha, nebylo-li jím odhodlání k výbojům pod odporným heslem Blut und Boden – čili více půdy pro naši jedině čistou rasu! Nacismus se zrodil ve Vídni a v Mnichově, ale svou živnou půdu našel spíše v Sasku a Braniborsku, v severním Německu. Sílící, sebevědomé a vojensko-byrokraticky zorganizované Prusko, neukojené co do ovládaných území, pak R-U zatáhlo do války, zvané tehdy Velká.

Jistěže, ona se Vídeň a její naparáděné generálstvo nechaly do Velké války zatáhnout přímo nedočkavě. Ale nejnedočkavější byli nakonec válečníci uherští – snad že Uhři, Maďaři jsou vždycky nejodvážnějšími povstalci (to mají společné s Poláky a tím se odlišují od nás); řeklo by se dnes, že pro ně vždycky platilo Hungary first! Jak to dopadlo, víme. Z Velké války vzešla samostatnost Československa a Polska, říše zbavené Rakousko a okrájené Maďarsko jako „hydrocefalus“, zbytek říše s obrovskou hlavou metropole. Maďaři skončili úplně nejhůř, jako Hungary last and least, vítězné státy Dohody jim jako poraženým nechaly sotva dvě třetiny území. Trianonská mírová smlouva z roku 1920 je dodnes nestravitelné příkoří. Maďarsko bylo ztrestáno nelogicky mnohem více než Němci a Rakušané, jejichž hranice bylo těžší posunovat než ty méně usazené uherské.

Z druhé války, která byla svého druhu pokračováním té první, vyšlo opět nejlépe Československo, pak na západ posunuté a válkou zcela zničené Polsko, a nejhůře, tak jako po té první, dopadlo opět Maďarsko. Se sovětskými okupačními jednotkami na svém území, zatímco Polskem sovětská vojska „jen“ projížděla do své okupační zóny v Německu, později do NDR. Jedině v Československu po válce sovětská vojska od prosince 1945 nebyla. Napravilo se to ovšem v masivním měřítku v osmašedesátém…

Zřícenina nad Dunajem zatím stojí

Havlův motiv pro založení Visegrádu byl jednoznačný – a typicky idealistický. Teď jsme dlužníky my! Teď je řada na nás, na zemích střední Evropy, které prožily dva totalitní režimy, což se Západu vyhnulo, abychom tuto jedinečnou, jedinečně zlou zkušenost předali Západu. Který bez této zkušenosti může jednou podlehnout, tak jako jsme podlehli my ve středu a na východě Evropy. Byl tu ale ještě jeden silný a pragmatický motiv pro nějakou formu partnerství: Země Visegrádské skupiny si přejí začlenit se do struktur Západu, do NATO a Evropské unie, a bude užitečné, když přitom budou postupovat společně, solidárně, budou si pomáhat radou a nabytými zkušenostmi, eventuálně tlakem. Na začátku roku 1993 pak přibyla ke třem státům této skupiny Slovenská republika.

Pamatuji se na zakládací konferenci Visegrádské skupiny z dubna 1990, míněnou jako ideovou, na Bratislavském hradě. Její konání navrhl jeden z představitelů maďarské menšiny na Slovensku, novinář a spisovatel László Szigeti. Desítky učených mužů a žen, historiků, filosofů, národohospodářů tehdy rokovaly o smysluplnosti takového společného podniku. Nepamatuji se na skeptické hlasy. Západ naši společnou iniciativu přijal. Měl s něčím takovým dobré zkušenosti: Benelux (jedna ze zakládajících entit spojující se Evropy) je společenství tří samostatných států, které od samého počátku působilo prointegračně, a spojením zájmů, sil i zkušeností proces integrace usnadňovalo, nejspíše i urychlovalo. Přitom nevznikl nový stát: Belgičané, Nizozemci a Lucemburčané často vystupují každý na vlastní pěst, byť Belgičané se občas jeví jako dva rozhádané národy, ale jindy zase vystupují všichni společně.

Jako srozumitelný, silný symbol přátelství a spolupráce tří zemí, které se – myslím všechny tři najednou – málokdy přátelily, se nabízela zřícenina hradu Visegrád nad impozantním ohbím veletoku Dunaje na maďarském břehu. Symbol proto, že se tam kdysi dávno (v roce 1335) sešli středoevropští panovníci, český král Jan Lucemburský, uherský král Karel I. a polský král Kazimír II. Veliký, a dohodli se na spolupráci proti Habsburkům, kteří se teprve drali k moci. Na spolupráci domácích Maďarů, Poláků a Čechů – řečeno zhruba a nepřesně dnešním jazykem.

Zřícenina nad Dunajem zatím stojí. Symboly mívají velikou sílu. Někdy i malé symboly mají sílu obrovskou, a jindy se velký symbol stane nesrozumitelnou šifrou. Prý třeba takový poničený, tedy zneuctěný obrázek Panny Marie v rukou fanatického kněze uprostřed bitevní vřavy na Bílé hoře v roce 1620… Ten prý zavinil „naši“ porážku! Nebo miska zvaná svatý grál, po staletí hledaná a nikdy nenalezená, oslovující Západoevropany – a nám skoro nesrozumitelná. Tohle je totiž Evropa, to je evropská integrace: hledání společného při zdůrazňování odlišností, osobitostí, zvláštností. Paradox všech paradoxů: Jak by mohla různost spojovat? Různost tohle dokázat může, nikoli musí, když vůdcové a jejich národy jsou na cizí, na jiné zvědaví, když v nich vidí možné obohacení, když tohle všechno podporuje svobodný trh, svobodné cestování. To, co se teď v Evropě někdy daří, a jinde skoro vůbec ne.

Ale síla symbolu – hradu, společného rokování a jednoty uprostřed střední Evropy – nyní slábne ze dne na den. Děje, které se od té doby v Evropě, zejména v té střední, odehrály, přesílily onu společnou vůli ke spolupráci, přesílily monumentalitu místa, kde ke slibu spojenectví došlo.

Mělké dějiny jsou skoro zapomenuty, ty hlubší jakbysmet, a Poláky a Maďary dnes oslovují dějiny nejhlubší. Obě tyto země bývaly velkými říšemi, uniemi, a činí jim zřejmě velké potíže vyrovnat se s poválečnými ztrátami svého významu, když ne velikosti. Maďarům to činí potíže explicitně, dosud si na zdi přibíjejí mapy velkých Uher. A i Poláci se chtě nechtě rozpomínají na doby, kdy jim Rusko muselo postoupit veliké kusy své země (později to byly části Ukrajiny, Běloruska). Vládnoucí polská garnitura vidí v Rusku živého nepřítele, který spáchal u smolenského letiště atentát na nejlepších sto Poláků, podporuje Bělorusko a evropsky cítící Ukrajince, opatrně obhajuje Stepana Banderu jako vlastence – protiruského osvoboditele.

V Polsku i v Maďarsku se dostaly k moci celé kliky lidí, které využívají starých ran, starých potup, aby postupně zaváděly autoritářské režimy. V Maďarsku zřejmě dokonáno jest, v Polsku stále ještě není vše ztraceno, neboť liberální opozice tam ovládá většinu měst. Ale v obou státech dochází k porušování zásad, které v úhrnu umožňují mluvit o vládě práva nebo o právním státě. To je hrubé porušení závazků, které tyto státy na sebe vzaly, když vstupovaly do Evropské unie. Český přínos „bourání zříceniny“ se týkal toho, co se nás vůbec netýkalo. Zvedli jsme visegrádský prapor proti uprchlíkům, Poláci, Maďaři a rozpačitě i Slováci se později přidali. Začali jsme být těmi obtížnými, troublemakers v Evropské unii.

Právní stát, vláda práva

A je tu mezi vámi vůbec někdo, kdo by věděl, co je to ten jejich právní stát?

Tak prý zavtipkoval náš současný premiér před nedávným zasedáním Evropské komise. Kolegové se ale nezasmáli, nepřidali se třeba takovýmito slovy: „No jasně, to jsou jen řeči, nic konkrétního to přece vlastně není…“ Nepřidali se ke zpochybnění základního kamene demokracie, která je liberální, tj. svobodomyslná, svobodupřející. Andrej Babiš skutečně neví (a nedozví se to, nemá na to hlavu), co je to právní stát (anebo „vláda práva“), ale to neznamená, že to nevědí jiní.

Právní stát je fungující konstrukce stojící na pravidlech nezbytných pro ochranu práv menšin, jednotlivců. Proto je náročnější a důležitější než demokracie, což jsou zase pravidla nezbytná pro záruky vlády většiny. Ty dva sloupy liberální demokracie nejsou totožné, někdy se vzájemně nepodpírají. Může se stát, že s demokratickými pravidly jsou svobody menšin a jednotlivců omezovány. Takže jakoby paradoxně „přibývá demokracie, ale ubývá svobody“ (Fareed Zakaria). EU se musí dohodnout, který z těch sloupů je důležitější. První totiž vždycky podpírá druhý (nejen podle mého názoru), zatímco druhý podpírá první jen někdy. Je tedy myslitelná demokracie, která není zároveň právním státem.

A teď horká brambora: Mají být Poláci a Maďaři sankcionováni za nedodržování principů právního státu? Podle litery ano. Mají být zbaveni práva hlasovat v Evropské radě (něco jako summit EU)? Podle litery ano. Mají se jim seškrtat prostředky z evropských fondů? Podle litery mají. Jestli to všechno vyplývá z platných pravidel EU, pak ano. I když v těch pravidlech mělo být asi více stupňů sankcí. A i když je princip jednomyslnosti dnes velmi nepraktický. Ale kdo to mohl tušit? Ta podmíněnost čerpání (a způsob jednomyslného rozhodování o ní) je výrazem převahy demokracie v EU nad vládou práva tamtéž. Takže v Unii platí zatím jiné pořadí důležitosti oněch dvou řídicích principů euroatlantické civilizace než v jednotlivých členských státech. Pochybuji, že by tomu mohlo být v dohledné době jinak. Nakonec bude asi rozhodující, jakou váhu bude mít v politicko-mocenské realitě evropský soud.

V České republice držíme právní stát, demokratické instituce nejsou kráceny, pravda, chybí v nich někdy ti vhodnější, odvážnější lidé, ale s demokracií nejsme na štíru. Ani s právním státem. Příliv uprchlíků neustal, ale značně se ztenčuje. Západ Evropy a Řekové, Italové či  Španělé jej nesou na svých bedrech sami, nic jiného jim nezbývá. Občas nás sice osloví, zda jim nechceme alespoň trochu pomoci, ale naše odpověď je jasná: Nechceme. Trhněte si, lze zaslechnout.

Horší je to ale s Polskem a Maďarskem. Jsou to právě ty hluboké dějiny, které jako by řídily jejich kroky. Hraje se podle nejvlezlejší noty: Bylo nám ukřivděno, chceme zpátky to, co se nám vzalo. Nostalgie, v politice často nebezpečná, protože vždycky neukojená a neukojitelná, směřuje k válkám či ke hrozbám válek, a je také nekonečným zdrojem populismu. Nostalgie zdánlivě řeší jinak neřešitelné: Dobré je to, co bylo, zlí jsou ti, co nám to vzali. Prý nové elity. A kdo že to jsou? Dosaďte si podle libosti. Tamti. Na koho vůdce ukáže. Zpravidla nějací vzdálení místem, vzděláním, způsobem života. Washingtonské bahno, pražská kavárna, kdysi berlínští politici – Židé, kteří úřednickým podvodem prohráli v roce 1918 válku na bojištích vyhranou německými frontovými vojáky… Nemůže být zřetelnější rozdíl mezi my a vy, než když jde o to, oč jeden druhého okradl. A co kdo vzal nám, Čechům? Nás zase šidili, zrazovali, opouštěli… Kdo? Všichni kolem té naší zahrádky uprostřed hor, kolem té české kotlinky… S kým tedy máme jít? S Unií, nebo s bratry z Visegrádu?

Rozhodující je opět minulost

Visegrád visí na vlásku. Ukázalo se, že „hluboké dějiny“ nás oddělují, významně nás odlišují, vzdalují. Pouto společné minulosti pod moskevským diktátem ztrácí na významu. Už je to třicet let a hlubší a nejhlubší dějiny, staré rány a potupy, stará vítězství a prohry, ztráty a zisky znovu vyplouvají na povrch. Prezident Zeman nás vyzývá: neopustit naše visegrádské spojence! Premiér Babiš je o poznání opatrnější… Co tedy? Poláci a Maďaři budou držet spolu. Třeba říci, že často drželi, když my jsme je nechávali ve štychu. Třeba v šestapadesátém, když se střílelo v Poznani a Budapešti. A my jsme spokojeně nakupovali a nemohli odtrhnout oči od dění na fotbalových stadionech! Celý svět tehdy vnímal onu disharmonii ve středu Evropy. Opět se ukazuje, jak je minulost rozhodující. Minulost je totiž nejednou paradoxně to, co nás čeká, co je před námi – když ji neznáme. Vždycky se budu přimlouvat za to, abychom s Poláky měli větší trpělivost. Je to stát, který se pustil do války s Hitlerem – bez polské obrany, ač nakonec marné, by Britové a Francouzi do války nešli. A Poláci, vedle Ukrajinců, Rusů a Bělorusů, nejvíce za té války utrpěli.

Plyne z toho nějaké poučení? Že symboly jsou iracionální veteš? Určitě ne. Jen tolik, že aktuální skutečnosti a poselství symbolů se musejí sejít. Zdálo se, že právě to se po pádu komunismu stalo. Pak by mohlo toto setkání na čas utvářet dějiny. Ale dnes už se hrad a čtyři národní státy rozcházejí. Není to tragédie, i to jsou lidské dějiny – a jsou nepředvídatelné, ačkoliv se je stále snažíme předvídat a ovlivnit, někdy i pomocí symbolů. Malého obrázku či velkého hradu.

Zkrátka ke slovu přicházejí hlubší a hluboké dějiny: Dějiny Polsko-litevské unie, Polska třikrát rozděleného, sevřeného mezi protestantskými Němci a pravoslavnými Rusy, dějiny bránící Evropu před hordami z východních stepí, ale i před rozpínavostí uherské říše, znovu a znovu se ženoucí do povstání proti Vídni, dějiny první světové války, po níž pak Uhry byly jako by ztrestány za všechny, kteří válku začali a vedli. A dějiny Čech a Moravy a Slovenska. Státu, který nebyl, pak byl, a nakonec se smrsknul na historické země. Pro komunismus se Češi a Moravané rozhodli v relativně svobodných volbách v květnu 1946 (Slováci komunismus tehdy přesvědčivě odmítli). Poláci se nástupu komunismu bránili i se zbraněmi v rukou, poválečné volby tam musely být zfalšovány. Maďaři bojovali na straně Hitlera a jako poraženého státu se sovětskými jednotkami na svém území se jich nikdo neptal, jestli komunismus chtějí, či nikoli. Poláci a Maďaři v roce 1956 povstali proti režimu a v obou zemích teklo hodně krve. Klidné Československo mezi nimi stálo pevně jako hradba. Kdyby se tenkrát povstalo i u nás, mohl se možná sovětský blok už tehdy rozpadnout…

Hluboké dějiny nás vzdalují, polistopadové naděje na idylu spolupráce, solidarity a společného postupu jsou podle mého nenávratně ztraceny. Nemáme se nakonec raději – trhnout? Máme být solidární s neliberálními režimy v Maďarsku a Polsku? Které teď mají usednout nejen na lavici hanby, ale i na lavici těch, kteří za trest nedostanou z bohatší Evropy příděly peněz, na které jsme si všichni tak zvykli? Jen proto, že jsme jednu dobu společně trpěli pod ruskou knutou (Palacký)? Ve skutečnosti pod sovětskou…

Přetěžký úkol pro českou zahraniční politiku. Možná že teď budeme hledat jiné vzorce spojenectví, větší „střechy“: přizvat do Visegrádu Rakousko? Slovinsko? Stojí o to? Rozmáchnout se ještě víc a vytvořit soustátí „Třímoří“ – od Estonska až po Bulharsko?  To je dnes především polská iniciativa. Ale všichni dnes hledáme nějaké střechy, protože svět je stále nebezpečnější, křehčí. Potřebujeme se chránit před Ruskem, Čínou, radikálním (teroristickým) islámem. Někdo dodá postaru: Musíme se chránit i před Německem! Bylo by však ze všeho nejnebezpečnější, kdybychom se nechali ovládnout starými, ba prastarými strachy.

S kým tedy? Poláci a Maďaři by měli nějak pocítit, že porušili slavné sliby. Porušují pravidla fungování právního státu. Konkrétně nezávislost justice. (A především nezávislost veřejnoprávních médií, a konají také proti zásadám neutrality státu v oblasti kulturních a náboženských hodnot.) Jejich vlády nesené sympatiemi nostalgicky naladěné poloviny národa potřebují mít soudce, kteří nedovolí, aby prohrávali ve sporech, ve kterých jde o základní lidské svobody, práva. Jak? Vyloučit je z bruselských hlasování? Odepřít jim evropské fondy? To by vyžadovalo jednohlasnou vůli ostatních členských států. To se nemůže podařit, protože Poláci vždy podrží Maďary, a obráceně.

Unie zvolila klasiku, odklad. Spor o to, kdo porušil, nebo neporušil právní stát, rozhodne soud. Evropský soudní dvůr. Než se tak stane, vyplatí se z fondů to, co teď potřebují všichni, i Polákům a Maďarům. Příznačné, a nakonec logické a spravedlivé je, že spor o jádro právního státu, justice, rozhodne nakonec zase orgán justičního typu.

Mějme na paměti, že státní moc se i v primitivních společnostech ustavuje jako moc soudců. Je tou nejdůležitější. Důležitější než moc zákonodárná i výkonná. Chraňme naše poctivé soudce a vyžadujme, aby nás (prostřednictvím kárných senátů) bez stavovské slitovnosti zbavovali těch nepoctivých. To se dnes už děje na Slovensku. V zemi, která se k Visegrádu přidala až jako poslední. Spor o institucionální záruky nezávislosti soudů (především v Polsku, ale i v Maďarsku) je dnes sporem o smysluplnost Visegrádu. Ale také o smysluplnost Evropské unie. Kdo ustoupí? Zvítězí právo, nebo moc?