30 let Visegrádu
Zofia Bałdyga

Rodokmeny

Nejlépe to vyznívá tam, kde je ticho.
Ložnice se otáčí, stromy si to přejí.
Život plný bublin a pohřby uprostřed moře.
Ne, není to jako polštářová bitva.

Beletrie – Poezie
Z čísla 3/2021

rodokmen

1.
Dvacáté století jsem neměla ráda, zejména na ženském území.
Ženské území spolklo všechna cizí zájmena.

Ženské území má malou předzahrádku a dvojjazyčnou ceduli
se seznamem zákazů. Tady jsem vyrůstala.

2.
Doba nebyla neslušná, jen mě odmítala nechat bez dohledu okolí,
olizovat slova a zakopávat o něčí chyby. Třikrát denně teplé jídlo
a jiné jedlé formy podmíněné lásky.

Už nikdy nechci být dítě, které si hraje na schovávanou
s vlastním jazykem. Hraje si a čeká. Hodná holka v červeném
se nemá kam schovat. Pochybnosti nepřicházejí, ty jsou tady doma.

3.
Kreslím blízkým k narozeninám mapy. Stopy, po kterých se lze vrátit
na místa, kde jsme nikdy nebyli, ale mohli jsme se tam narodit,
kdyby doba patřila někomu jinému. Mluví se tam neútulným nářečím,
kolemjdoucí zvyšují hlas na přírodu. Příroda neodpovídá.

Slepé rameno řeky nikoho neobjímá, říční koryto
dostalo roli epilogu, i když za mlada snívalo, že zahraje začátek.
Stačilo by znovu pojmenovat světové strany, zabydlet se
v cizím zorném poli. Stačilo by pustit ruku, která krmí.

 

zaklínadla

Hodná holka posílá do ovzduší zaklínadla,
která už nejsou srozumitelná, ale ještě mají moc.
Jen se musí vyslovit velkými písmeny

Obloha nemůže být zelená.
Zbytky světla si dáme k obědu.

Dá se to taky zpívat. Nedá se to tancovat.
Zaklínadla nepoznávají tváře, ale znají svá místa.

Hodná holka kreslí domov černým uhlím na bílou zeď.
Zeď se táhne podél známého místa, kolem tvé víry
v nuly a jedničky. Na konci cesty rozdávají hanbu.

Celá náručí hanby, dost na půl života a na smrt
na nepolitickou nemoc. I kočka by se omluvila.
Hodná holka hodlá utrpět ztrátu paměti.

 

prosinec

1.
Něžné broušení třecích ploch. Léky a cigarety. Cigarety a léky.
Paní nebo slečna stojí frontu. Cvičí se v odtažitosti.
Naplněné srdce je třeba udržovat ve svislé poloze.
V některých zemích se do občanek píše barva očí,
i když za všechno může krevní skupina.

2.
Od rána je všechno trochu posunuté, není to ale nezvladatelné.
Květiny se vzdávají svého ovoce. Nejkrutější měsíc není duben,
je to prosinec. Naplněné srdce jde o krok přede mnou.
Našlapuje potichu. Udržuje tekutiny v požadované teplotě.
I ty studené. V případě šetrného používání technologie vydrží několik let.

3.
Tudy nechoď, před chvílí se tam prali dva chlapi, říkáš.
Pro narozené v prosinci to nic není, říkám.
Měsíc není hračka. Z budoucího času se nedá věštit.
A taky tady jsem jen jednou. Někdo a nikdo už čekají u plotu.

 

nedělní oběd

Nejlépe to vyznívá tam, kde je ticho. Ložnice se otáčí, stromy si to přejí.
Život plný bublin a pohřby uprostřed moře. Ne, není to jako polštářová bitva.

Hodné holce se skvěle daří omšelý vztek, kterému téměř empaticky přihlížejí pokojovky
s kapsami plnými padělaného kyslíku. Ano, jsem socha ze šrotu. Památník chemických prvků.

Mám v kapse dar, o kterém ti neřeknu. Zvuk odolává vzduchu a jiným pokusům o vyhubení.
Němý papoušek naslouchá šeptání do zamčených dveří. Možná je to volavka. Nebo husa.

Jen tak se míjet je nebezpečné.
Nejbezpečnější.

 

bílá

Konec dobrý, všechno dobré. Bělejší než bílý. Svět podle těch, kteří jedí zbytky.
Předvídatelné příčiny. Taky by to mohl být citát. Na bílém pozadí.

Příliš často používají slovo normální. Není to místo pro neprodyšné příběhy,
ale pro neměnné následky, vždy lechtivé na konečcích prstů. Žádné otázky nejsou slyšet.

Svět podle těch, kteří odcházejí, aniž by dokázali tu bílou popsat. Tito lidé patří
k jinému druhu zvířat než já. Nikdo z nás nevlastní řeku, kterou vídáme z okna.

Každý z nás si přeje vyměnit řece vodu. I neprodyšné příběhy bývají průzračné.
Pod jejich hladinou semínka nacházejí kořeny.

 

pravý střed

Kdyby mě jen poslechlo slovo, zněly bychom jinak.
Konečně budu cizinka někde jinde. Podle vlastních představ.
Není to zrada, i když kapitán neví, kam dopluje.

Celý den probíhá sčítání darů.
Podáváme si pepř. Podáváme si sůl.
Podáváme si nesladký cukr.

Matka chce, aby její holčičky nosily černé šaty
a aby bylo slyšet, jak jim tluče společné srdce.
Její holky, ty potvůrky, se stěhují do města,
které opětuje lásku.

Chviličku.
Načítá se.
  • Zofia Bałdyga

    (1987, Varšava) je básnířka a překladatelka. Vydala tři básnické sbírky: Passe-partout (2006), Współgłoski (2010) a Kto kupi tak małe kraje (2017). Vystudovala jižní a západní slavistiku na Varšavské univerzitě. Překládá současnou českou a slovenskou poezii do polštiny, ...
    Profil

Souvisí

  • 30 let Visegrádu
    Anketa s Josefem Mlejnkem jr., Milanem Uhdem, Jiří Pehí, Petrem Uhlem, Vladimírou Dvořákovou, Janem Sokolem a Ondřejem Slačálekem

    Jakou má podle vás budoucnost Visegrádská skupina v rámci Evropské unie, případně mimo ni?

    Ptají se Svatava Antošová a Lukáš Senft

    Ilustrativní pro visegrádskou spolupráci byla epizoda, kdy se Polsko ozvalo v říjnu proti používání pojmu „genderová rovnost“ v dokumentu o evropské pomoci Africe (šlo o ono ďábelské slovo „gender“, „rovnost žen a mužů“ Středoevropané ještě akceptovali). – Ondřej Slačálek

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 3/2021
  • 05_Husarova
    30 let Visegrádu
    Zuzana Husárová

    Hypomnemata

    táto abeceda neroztrhá plachtu, len ňou prebleskne
    jej odtlačok leží najhlbšie, prichádza v etapách
    to nie smrť, ale vlna diktuje tento príbeh
    ako dlho sa chcete takto plaviť?

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 3/2021
  • 30 let Visegrádu
    Dániel Varró, Péter Závada

    Pod pojmy nikdy neprší

    Seděl v ní básník se srdcem na dlani, / jež neskrývalo žádnou lotřinu, / a k pultu zřel, na němž se šikovaly / kohorty kremrolí a muffinů…

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 3/2021
  • Muži naproti skřípe konverzace v zubech. / Jako bys polykala technický překlad, jako bys jedla polívku z tagů.

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 4/2018