Například ty oblasti jsou vždycky klíčové, že. Rozvoj je dynamický a podmínky složité, ale nikdy ne náročné. Copak nečtete noviny? Takže celý text by zněl asi takhle. Ve všech klíčových oblastech dynamického rozvoje výroby jsme splnili plán, a to i v složitých podmínkách výstavby nového závodu. No, tady bych nechal ty technický věci. Rozpor bude příkrý, rezervy, rezervy nemalé, opatření dáme dílčí, iniciativa široká, připravenost komplexní, zkušenosti bohaté. A je to!
Dílo Jak svět přichází o básníky zná široká veřejnost díky Dušanu Kleinovi. Už méně lidí ví, že autorem knižní předlohy je Ladislav Pecháček a že jí vetkl název Amatéři. I samotný děj prodělal několik změn: například místo Tomana a lesní panny Kendy se Štěpánem zpracovávají Lucernu. Předloha, ačkoli kvalitativně nijak nevybočí z kategorie knih jako Džínový svět či Memento, karikuje všechno a všechny, včetně Kendyho se Štěpánem. A ještě ten název: Amatéři. Postavy, zápletky, všecko to píše Pecháček tak, aby strefit se bylo snadné – takhle pitomý přece nikdo být nemůže, řekne si publikum.
Je tak poněkud zvláštní, že v době, kdy v kulturní sféře vznikají profesní spolky, odborové organizace a cechy, kdy se zápasí o status umělce, kdy kultura čelí vládě, která se zajímá o cokoli kromě lidí, podkopne Drážďanská cena lyriky (dále DCL) sama sobě nohy změnou statutu. Takovou, že si člověk při pohledu na tiskovou zprávu (resp. její český překlad) říká, že Pecháček nejspíš píše další díl. Štěpánek Šafránek přivykl korporátnímu životu a všudypřítomnému product placementu – naivní mladík vyhořel a teď již zcela bez špetky humoru diktuje: „Zkušenosti z posledních let ukázaly, že postup již neodpovídal současným potřebám. Vývoj na literární scéně, který přinesl například také změny ve finančním odměňování oceněných, ale také poptávka po dvoujazyčné ceně za poezii, která je v této podobě ojedinělá, a rovněž těžkopádný a složitý postup při udělování ceny si vyžádaly změnu ve způsobu jejího udělování.“ Představenstvo tleská, Šafránek pokračuje:
Zefektivnění procesu udělování cen na principu nominace sdružuje zdroje a umožňuje posílit komunikaci s veřejností. Tandemová spolupráce se zaměřuje i na téma překladů. Nominační proces umožňuje cenu zacílit na mimořádnou básnickou kvalitu a může výrazně zvýšit atraktivitu Drážďanské ceny lyriky. Důležitým a trvalým výsledkem tohoto ocenění je dvojjazyčná publikace.
A co že v tom dělá ten Šafránek, ptáte se? Inu, obě poroty DCL nominuje Výbor pro kulturu a cestovní ruch v Německu a v České republice a na české straně jde o zvučná básnická jména: Wanda Heinrichová, Pavel Novotný a Radek Malý. Těmto třem zmíněným asi lze těžko něco vyčítat – mnoho možností, jak jít proti pravidlům, nemají, pomineme-li, že šlo účast v porotě zkrátka odmítnout. Podíváme-li se na nominované, též můžeme jen sotva něco namítnout: Petr Borkovec, Bohdan Chlíbec, Kamil Bouška. Poezii všech tří poznáte po pár verších, mají za sebou dílo hodné respektu. Problém nastane teprve tehdy, když si uvědomíme, v jakém kulturním kontextu se nacházíme. DCL jako jedna z mála literárních soutěží byla prakticky zcela anonymní a nízkoprahová. Své texty tam mohl poslat skoro každý, ať už žijící klasik, či člověk dosud nepublikující. Ty, které porota vybrala, následně čekal výlet do Drážďan, několik veřejných čtení, překlad textů do němčiny (a naopak). DCL dokonce vyhlašovala i cenu diváckou, kterou například během pandemie ovládl záznamem čtení doslova z vany Ondřej Krystyník. Ten Ondřej Krystyník, který se po letech konečně dočkal debutové sbírky a rovnou za ni byl nominován na Cenu Jiřího Ortena.
A teď, místo objevování nových, talentovaných píšících, místo možnosti určitého scoutingu pro česká a německá nakladatelství poezie zde stojí Drážďanská cena lyriky s novým statutem. Korporátní mluva plná dlouhých souvětí a „nachytřeně“ znějících přívlastků zakrývá, že na poezii se pohlíží zejména jako na exportní, resp. importní artikl, jehož hlavním účelem je, aby byl po všech stránkách vytěžen. U všech tří zmiňovaných bude vypadat dobře, když za nimi bude zářit roll-up DCL. (Ačkoli u Kamila Boušky je jistá pravděpodobnost, že si stoupne za roll-up, jen ruku natáhne kupředu, drže v ní jeden ze tří svazků Dokumentů.)
Vraťme se zpět k Amatérům – respektive k tomu, jak svět přichází o básníky. Zatímco DCL, tedy náš Štěpán Šafránek, ústy svého vedení a poroty do televizní kamery promlouvá o tom, jak klasické téma zpracovávají moderním a neotřelým způsobem, v rohu záběru se tiše směje herec v důchodu, pan Valerián. Ten v tuto chvíli zastupuje všechny ty naštvané komentáře na sociálních sítích, všechna ironicky užitá emoji péče – ale především všechny ty unavené oči lidí pracujících v kulturní sféře, usilujících o změnu zdola. Těch, kdo se snaží změnit nastavení, kdy člověk pracující v kultuře má obvykle tři směny – první v práci, která ho živí, druhou doma s rodinou a třetí pak teprve v oné kultuře.
Ať řekneš sebevětší blbost, když to podáš náležitě vědecky, vždycky se najde blbec, kterej ti zatleská,
praví Valerián do ucha saunaři Bouchalovi, kterému najednou zmizí z tváře úsměv. Tleskat přestane až za chvíli.
Je smutné, když nijak invenční satirická komedie z roku 1982 (s kritikou, k níž tehdejší režim blahosklonně svolil) tak přesně sedí na situaci v roce 2024, přesněji řečeno když jí jde situace sama naproti. DCL nelze vytknout úvahy nad vlastní podobou a vývojem – skrývání změny za „trendy“, „zvýšení kvality“ a „zefektivnění procesu“ je ovšem zarážející. Zvláště když česká strana poroty sama uvádí potenciální přeložitelnost textů nominovaných autorů do němčiny“, „přínos, který recitační či interpretační schopnosti autorů mohou mít z hlediska zanechání celkového dojmu z textu v posluchačích“ a „melodickou kvalitu textu“. (Ponechme stranou, že Radek Malý je mj. překladatelem Celana nebo Trakla a Pavel Novotný zase člověk, jehož tvorba i vědecké zaměření staví ona hlediska na hlavu.) DCL si je vědoma svého unikátního postavení, sama ho v tiskových zprávách zdůrazňuje. Je jednou z mála literárních cen či soutěží, na niž se dalo spolehnout v řadě ohledů. Rozsahem, financemi a rozptylem jí mohly konkurovat snad jen Básne SK/CZ, založené na podobném principu. Jen si to krátce shrňme: Litera za poezii letos přišla o sponzora a o finanční odměně se mlčí. Cena Jiřího Ortena poezii věnuje pozornost dlouhodobě, svými longlisty ukázala Liteře, jak se to má dělat, ale pořád je omezena jen na tři nominovaná díla. „Hořovice“, „Kutná Hora“ a „Vokolek“ mají úplně jinou cílovou skupinu. Cena Václava Buriana je sama na okraji okraje. Teď DCL zmizela, hodnoticí kritéria, včetně vůbec zařazení do výběru pro porotu, jsou nejasná – ale to už bychom se opakovali.
I Štěpán Šafránek postupně zjišťuje, že už je dávno po všem – a celý ten jeho zápas se světem je tragikomický a marný. Tisková zpráva v němčině vyšla už 14. 2., na českou verzi jsme si počkali na konec března – a v době, kdy tento článek vyjde, bude, inu, taky úplně po všem. Rozhodnutí DCL je samozřejmě třeba respektovat: stalo se. Stalo se tak za doprovodu absurdních floskulí a nějakého toho brblání na sociálních sítích. Brblání dopadne na porotu, na nominované. A tím to taky skončí: tváříme se, že by Česku slušela variace Man Bookerovy ceny, ale nakonec přicházíme i o to, čím jsme se mohli nějakou dobu slušně vykázat. Tiše tak pokračujeme v přejímání hustle culture, která je vlastní třeba výtvarnému umění. Tam už se ale začaly díl nějaké změny (např. okolo Ceny Jindřicha Chalupeckého). V literatuře zjevně změna nehrozí. DCL se naopak stala jen dalším prostředkem k alokaci financí a můžeme být rádi, že tato alokace není úplně zbytečná, respektive že má pozitivní kulturní přesah. Jen jsme se v zemi, která nedokáže důstojně ocenit svou spisovatelskou obec, stali Šafránky tak nějak všichni – a blbá, laciná satira pouze odpovídá blbé, laciné realitě. Potíž je v tom, že po nespočetném opakování není vtipná ani ta satira, ani ta realita.
