Nedávno tu stál v ulici strom a najednou je pryč. Zbyl jen pařez. Nikdo neví, kdo ho porazil a proč. Každý se nejspíš domnívá, že ho nechaly odstranit úřady. Schválně píšu „úřady“, protože nikdo nemá tušení, kdo to byl ani kdo to má v kompetenci. Prostě úřady. Ten pařez tam je už několik let, kolem prošly tisíce lidí a nikdo se evidentně nezajímá o to, co s ním bude dál, jestli se tam objeví nový strom, nebo naopak hned vedle další pařez. Jako by se to nikoho jednotlivě netýkalo.

V Paříži jsem zažil, že když se měl nějaký strom porazit, objevila se na něm cedule, že je ve špatném stavu, a musí být proto odstraněn, a kontakt na úřad, který to má na starosti. Okraje pařezu byly šikmo ořezané, aby se o ně nikdo nepoškrábal, a brzy se na jeho místě objevil nový strom. Pařížská radnice považovala za samozřejmé  informovat o tom, co dělá a proč. Koneckonců lidi si ji volí. Na mostech v Paříži je cedule, kam volat o pomoc, pokud byste viděli, že někdo spadl nebo skočil do řeky. A takhle bych mohl pokračovat.

V Praze mají stromy na starosti městské části i magistrát a moc spolu nekomunikují. Paní z městské části nemá ponětí, proč ten strom zmizel ani kdy ho nahradí nový. Má to prý v kompetenci takzvaná Technická správa komunikací. Paní obhospodařuje jen stromy v menších ulicích. Ze správy jí nic o stromech, jež pod ni nepatří, neřeknou, veřejnost o smyslu kácení neupozorňují. A ta se na oplátku ani neptá.

Já jsem se zeptal člověka zodpovědného za pražskou dopravu, co dělá metro, respektive proč nic nedělá, s počmáranými stanicemi. Po třech týdnech mi přišel nic neříkající mail, který jako by zplodila AI nebo jako by to byla obecná unifikovaná šablona, kde jsem byl ujištěn, že „řešení těchto situací je v působnosti orgánů a subjektů, které k tomu mají odpovídající oprávnění“.

Zkrátka ptydepe vyrobené pro takzvanou „komunikaci“, jež je opakem obyčejné lidské odpovědi na obyčejnou otázku. Jako by každý dotaz na úřad byl vnímán jako útok a ne jako otázka, která si zaslouží odpověď. Přitom dotyčný byl zvolen, ucházel se tehdy o hlasy veřejnosti.

Říkal mi jeden známý, že byl nedávno u zubaře. Zákrok trval dlouho, za tu dobu na něj zubař skoro nepromluvil. Necítil potřebu ho tím zákrokem doprovázet, informovat ho, co s jeho tělem dělá. Nenapadlo ho, že pacient není netečná hmota, že v zubařském křesle má nervy na špagátě a potřebuje vědět, co se s ním děje. On to bral evidentně jako práci řemeslníka, teď opravuju, potom vám ukážu výsledek a vystavím fakturu. Nikdo mu na fakultě neřekl, že jeho profese není jen vrtání a trhání, ale zahrnuje i psychologii a péči o vztah s pacientem? Že když někomu vstupuje do pusy, vstupuje do jeho intimní oblasti a ten vpád by měl vyvážit uklidněním, hovorem? U doktora vám dají podepsat prohlášení, že jste byli o chystaném zásahu informováni, ještě dřív, než jste viděli lékaře. To jen aby se vlk nějakého předpisu nažral.

Nekomunikuje dokonce ani spousta redakcí, kde se přitom nepracuje s ničím jiným než se slovem. Jejich editor vám udělá v textu všelijaké zásahy, tu šťastné, tu nepřijatelné, a beze všeho výsledek pod vaším jménem publikují, aniž by autora požádali o souhlas nebo ho aspoň informovali (redakce Tvaru je v tomhle ohledu světlou, opravdu světlou výjimkou). Vyjdou tak pod vaším jménem věci, které byste nikdy nenapsali, a které jdou dokonce i proti vašemu přesvědčení. Protože privátně nesouhlasí s nějakým vaším názorem, editor vypustí větu. Vaši větu. A když se ozvete, bývá často překvapen, že kde je problém? Jednomu mému kolegovi jeden takový přepsal v článku o restauraci, o níž autor napsal, že byla „mytická“, na „mystická“. Jak si představoval „mystickou“ restauraci, je záhadou.

Co je společným jmenovatelem toho všeho? Jednak to, že úřady a úřední osoby či lidé nadaní nějakou mocí často necítí vůči voliči a vůbec občanovi zodpovědnost. A že postupem času stále víc nahrazují obyčejnou lidskou odpověď na obyčejný dotaz takzvanou komunikací, tj. bezpohlavním vypreparovaným produktem, jehož smyslem je smýt ze sebe zodpovědnost. Opak demokracie. Nedivím se někomu, kdo v nějaké záležitosti hází už delší dobu hrách na zeď, že se naštve a dojde k zoufalému závěru, že je třeba „s nimi zamést“.

A jednak to, že česká společnost obecně příliš navzájem nekomunikuje, necítí potřebu sdělovat si informace a názory, vést dialog. Výměnou názorů se většinou hned myslí hádka, konflikt, nikoli klidné předestření pohledů a znalostí. Přitom mluvit spolu znamená druhého uklidnit, snížit práh stresu nebo pocit ohrožení. Znamená to spolupráci a ta je v dnešním světě klíčová. Všichni jsme propojeni s jinými, všichni se s nimi protínáme, všichni jsme profesně závislí na druzích. Kdekdo pracuje na projektech a ty nejsou často ničím jiným než skupinovými záležitostmi.

Společnosti a státy, které jsou úspěšné, jsou proto, že tam lidé komunikují, že každý vnese svůj díl do společného záměru. Že mluvit spolu není nadstandard, ale lidská potřeba. Jednou mi vyprávěl lékař, který pracoval ve Finsku, jak tam na pohotovosti vymýšleli pojízdný stůl, kde by bylo na jedné hromadě vše potřebné pro rychlý zásah od příjezdu sanitky. Slovo v tom měl chirurg, anesteziolog a další doktoři. Zeptali se ale i paní uklízečky a ta řekla, ať ho trochu zvýší, aby se pod ním dalo vytřít. I její slovo mělo váhu. Říká se tomu týmová práce. Divíte se pak, že Finové kdysi přišli s nokií? Že mají špičkový vzdělávací systém, o němž u nás všichni mluví s úctou, aniž by ho dokázali převést do české kotliny?