Corbyn je mrtev, ať žije Corbyn. Volby v Británii konané 12. prosince nevyhrál a premiérem už nebude. Přesto byla jeho politika pro mnohé z nás malým zázrakem. V jedné z nejprobyznysovějších zemí dokázal dát přes třicet procent s programem spravedlivé společnosti a krocení velkého byznysu – a to tomuto byznysu, který ho celý život a do poslední chvíle skrz média hejtoval, navzdory. Je frajer, že u toho nesklouzl do žádných fobií a nenávistí. A protože znovu dělal levicovou politiku, aniž se nechal zlákat pozlátkem podpory liberálů, která levici vždy znemožňuje krotit byznys, a zároveň aniž nadbíhal lidovým předsudkům, což vede vždy do národovecké pasti. Že u toho nezabránil brexitu? Úkolem Labour Party fakt nebylo a není plnit přání kontinentálních liberálů a zároveň zachraňovat, co zpackali ostrovní konzervativci.

Ačkoliv jsem na stránkách tohoto časopisu (viz Tvar 2/2019, s. 13) už o Corbynovi psal, konkrétně o jeho životopise od Richarda Seymoura Corbyn. The Strange Rebirth of Radical Politics (Verso, Londýn 2017), chci se k tématu ještě vrátit. Příležitostí jsou právě prošlé volby a pak také knížka The Fall and Rise of The British Left (Verso, Londýn 2019) od britského odboráře a vůdčího aktivisty iniciativy Stop the War proti válkám v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii Andrewa Murraye. Je to práce popisující boje britské Labour Party od nástupu Margaret Thatcherové v roce 1979 do loňských voleb a odpovídající na otázku: jak je možné, že Jeremy Corbyn?

V sedmdesátých letech procházely západní ekonomiky po ropném šoku vleklou stagnací. Labouristická vláda Jima Callaghana (1976–79) ji po sporech řešila rozsáhlou půjčkou od Mezinárodního měnového fondu a odmítla alternativní plán zestátnění části průmyslu, zavedení výběrových cel, omezení vývozu kapitálu a regulaci finančního sektoru navrhovaný Tonym Bennem, ministrem energetiky. Odbory, jak píše Murray, tehdy nebyly jen organizátorem kolektivního vyjednávání o vyšší mzdy. Dokázaly v rámci některých odvětví třeba v reakci na Pinochetův převrat v Chile prosadit bojkot vývozu do této země. Prostě odmítly zakázku vyrobit. Jinými slovy: byly čtrnáctimilionovou silou, která dělala politiku. Této síle však chyběl celospolečenský projekt, jak v dobovém polemickém eseji „Postup Labour zastaven?“ argumentoval historik Eric Hobsbawm. Západní levice dokázala v té době podle Murraye společnost vystrašit svojí silou, aniž uměla tuto sílu proměnit v systémovou změnu.

Labouristické vlády v rámci boje s inflací připouštěly jen pozvolný nárůst mezd, což vyvrcholilo v zimě 1978/79 protesty nazvanými „Winter of Discontent“ podle prvních veršů Shakespearova Richarda III.:

Zavilou zimu změnil v léto York a jeho slunce září na nebi
(překlad Jiřího Joska).

Během této zavilé zimy se Labour na jedné straně ukázala být nespolehlivým spojencem zaměstnaneckých požadavků v očích svých voličů a zároveň neschopným obnovitelem pořádku, bezmocnou mocí pro zbytek obyvatel. Následovalo čtyřicet let vlád konzervativců a nové levice Tonyho Blaira.

Střih, jiný okamžik. Ačkoliv se Margaret Thatcherové podařilo krátce po nástupu do funkce zvýšit inflaci i nezaměstnanost zároveň čili zkombinovat negativní důsledky levicových a pravicových politik v jednom; ačkoliv nezaměstnanost vzrostla až na tři miliony lidí a inflace, která postupně skutečně klesla, končila na konci její vlády na téměř stejné úrovni, jako když začínala; a ačkoliv jí občas připisované rozhýbání britské ekonomiky vedlo hned zkraje k recesi let 1980–81 – přesto zůstala Labour po celá osmdesátá léta a ještě hluboko poté v opozici.

Podařilo se však něco, co zachycuje film Pride režiséra Matthewa Warchuse z roku 2014. Vypráví příběh londýnských gay aktivistů, tehdy bojujících za základní práva své komunity, kteří během hornických stávek poloviny osmdesátých let přijedou havíře do Walesu podpořit. Scény sbližování hornického machistického prostředí na velšském maloměstě a extravagantních buzen z hlavního města, někdy komické, někdy dojemné a ve svém celku klasické i kýčovité zároveň, jsou tím novým, čím Labour v těchto letech prochází: k hnutí práce se přidávají, jakkoli obezřetně, a to z obou stran a vlastně jen dočasně, různá hnutí za lidská práva, hnutí „fragmentů“, zlomků, jak jim trochu pejorativně říká Murray.

Když byla Margaret Thatcherová tázána po letech, jaký byl její největší politický úspěch, odpověděla:

Tony Blair a nová levice. Donutili jsme své oponenty změnit názor.

Blair převzal stranu v situaci, kdy zoufale toužila vyhrát, jak píše Murray, a byla ochotná udělat cokoli. Toto „cokoli“ znamenalo pro Blairovu New Labour přitakání kapitalismu na základě teorie prokapávání bohatství od bohatých k ostatním, nechají-li se bohatí bohatnout, a volbu mezi hnutím práce a „fragmenty“ rozhodla ve prospěch těch druhých. Tak se levice – primát asi patří Billu Clintonovi – stala místo zastánce ekonomických a sociálních práv celé společnosti především obhájcem multikulturalismu, práv LGBT, rovnosti žen a mužů, zkrátka

každé identity krom identity třídní,

jak to vyhrocuje odborář Murray.

Jeremy Corbyn se pokusil obnovit právě spojenectví z filmu Pride, tedy práce a „fragmentů“, a nejen to, pokusil se přidat k němu i mírové hnutí proti válkám od Iráku po Sýrii a klimatické hnutí. Oprášil kritiku kapitalismu a přidal perspektivu socialismu. Tato politika, vlastně léta na Západě nevídaná, prohrála v prosincových volbách nikoli svou radikalitou, ačkoli před Corbynem uplivával i The Guardian donekonečna omílající nedostatečně razantní postup vedení Labour proti antisemitským výrokům několika řadových straníků strany o půl milionu členech. Prohrála tváří v tvář brexitu, tématu, které si Corbyn nevybral, aniž ho dokázal srozumitelně uchopit nebo přebít jiným. Otázka toho, zda je název knihy – tedy pád a vzestup britské levice, a to v tomto pořadí – oprávněný, je tak chtě nechtě znovu otevřená.