Stojí teď těsně vedle stěny
z hořících vidlí
které již dávno pomáhaly obracet
živé na mrtvé

napsal Josef Janda v první polovině 80. let v básni nazvané „Pochybnost“. Po zprávě o jeho smrti – Josef Janda zemřel 16. září 2021 ve věku 71 let – můžeme být ještě o něco náchylnější sednout těmhle veršům na lep. Ale zdá se mi, že obraz „hořících vidlí“ Janda spíš nastražil na důvěřivého čtenáře: trochu apokalyptická vize, trochu osudová předpověď, trochu surrealismus po vzoru dalíovských pláten. A kdo věří, ať tam běží.

Jenže na těch verších je surrealistické asi především vědomí, že žádné „hořící vidle“ už dávno surrealismus nedělají. Josef Janda se připojil k pražské surrealistické skupině v roce 1984, a to už tu podobné fantastické rekvizity dokonce naněkolikrát prošly přísným vytříděním a zahozením mezi starou veteš.

Vy opravdu ještě věříte tomu, že my tomu ještě věříme? I tahle otázka se mohla stát důvodem, proč básník tehdy „hořící vidle“ znovu zvedl a všem se s nimi ukázal. Protože české kulturní obecenstvo se rozhodně nevzdá svých hluboce vžitých nesmyslů. Když už se u nás některý dobrý autor přihlásí k surrealismu, hledají se pro tuto jeho „zpozdilost“ hlavně omluvy. Než Dvorský, Šebek nebo Král přesvědčili o tom, že patří k těm nejpronikavějším mezi českými básníky 60. let, byli dlouho považováni jen za pohrobky a museli si vytrpět přezírání a výsměch.

A podobně to nejspíš skončí u Josefa Jandy: Po vydání jeho básní z let 1978–1988 v knize Volný způsob (2014) by bylo načase uznat, že jen málokdo se v české poezii dostal určité době pod kůži tak, jako Janda husákovským časům.

Jsem pouze náchylný vidět věci tak jak jsou,

vymezil se tehdy v básni „Mimo mísu“ (1984) proti všem sebeklamům, které mu měly zastřít zrak. A protože neblahé návyky z té doby dodnes prostupují naším životem, Janda i po roce 1989 pokračoval v jejich rozkrývání. Svého předchůdce by v něm tedy mohli rozpoznat i dnešní zastánci společensky kritické poezie:

Svět prý jako zrnko písku
Svět místo stvořené pro nudu
Svět jako instituce jejíž povinností je jít lidem na ruku
(Mimo mísu)

Do takového světa bylo a je – podle Jandy – potřeba hodit vidle. Vidle pokud možno co nejobyčejnější, jenom dostatečně ostré, tvrdé a nezlomné. Takové, na jaké se nezdráhají věřit ani surrealisté.

JOSEF JANDA

Hudba na hnusnou noc

Ryba se rýpe v bahně vodní lopatkou
a přikusuje k tomu piroh
tam kde k oklamání většiny stačí změnit vítr
nebo odklidit pomník jako se vaří čaj
udělejte si to raději někde jinde
tady na to není nálada
a ryba žábrami hnípe vodu
a přikusuje k tomu olomoucký tvar
Teď uhodily velký mrazy
ještě nevím jak na ně budu reagovat
dost možná že se s nima dohodnu
na vzájemně přijatelném řešení
Metafora je prý koření básně
a báseň je kořením života
Život tedy musí být kořením smrti to je logisch
hřbitovy jsou takové sáčky pepře
co k tomu přikusuje krematorium
 
(5. 1. 1985, ze sbírky Zubynehty)