Ve výsledku k autofikci přistupují čtenáři stejně pokrytecky jako k ostatním žánrům a otázku etiky, pravdivosti a přesvědčivosti řeší jak kdy a jak kde, podle toho, jak zrovna text zapadá do jejich životní zkušenosti. Pravdivé na tom všem je jen to, jak moc všichni lžeme.

Diverzita Evropy je nezměrná. Tak velká, že si její komplikovanost tady v Česku ani neumíme představit. Šedé zóny měst byly vždy územím, kde se o nadvládu bojovalo výraznějšími prostředky. Hlavou mi prolétne obraz Slovenska, celkem národnostně homogenního, kde možná právě v těchto dnech probíhá převzetí moci mafií nad státem – víc než kdy jindy.

Sestry a bratři, i dadaisté si zvolili vlastní pravopis, nechtěli však, aby je kdokoli následoval. Přijímám a chápu, když queer autoři mění pravopis pro potřeby svého vyjádření. A kdyby mě zajímalo, co píšou, nadšeně i jejich textům přitakám!

Přesně doprostřed této situace znějí slova Alexeje Navalného, která před pár lety vyslovil pro případ, že by byl ruským režimem zavražděn: „K vítězství zla úplně vystačí nečinnost dobrých lidí.“

V podmínkách dnešního Slovenska, kde každým rokem vzrůstá otevřená nenávist vůči queer lidem a přibývají návrhy legislativních změn, jež nám mají co nejvíc omezit práva a zkomplikovat život, Slovenska, kde velká část politických elit nedokázala odsoudit teroristický útok na Tepláreň, je však těžké být optimistou. Současná ministryně kultury, která si nezaslouží být jmenována, v posledních měsících opakovaně prohlašuje, že LGBTQIA* projekty už z veřejných zdrojů ministerstva nedostanou ani cent.

Opatství Theléma je založeno pod heslem „Dělej, co chceš“. Není těžké udělat myšlenkový krok k tomu, že přesně to platí i pro Rabelaise – a že to je možná ten hlavní přínos jeho díla dějinám literatury, když oproti středověké literatuře, řídící se svými pravidly a zákonitostmi, uvedl do díla sebe sama jako autonomní osobnost autora-vypravěče se svrchovanou vůlí dělat si, co chce.

Libor Staněk se zjevně rozhodl pro spíše konvenčního nepřítele: dnes už legendární přecitlivělost jakožto „nesporný“ charakteristický rys celé jedné generace. K přecitlivělým lidem musíme být empatičtí – a tento požadavek nyní přešel ve zcela zjevný teror, jemuž je třeba se postavit.

Ale život už je takovej – přijdeme do penzionu, zdivočelé holčičky uložíme do postelí, a místo abychom si daly sklenku vína a všechno probraly, únavou padneme do svých postelí jak podťatý jedle.

Ruku na srdce, kdo by vymyslel originálnější označení pro pracovníky dezinsekční firmy?

Jen jedno stále nevím: jak respektovat genderovou normu, která mi přikazuje, abych genderové rozdíly a) bral vždy v úvahu a plně respektoval, a současně b) nevnímal nebo alespoň ignoroval.

Cítím se tedy oprávněn napsat: Lukáš Senft uvádí lživé informace, kterými znevažuje autorovu práci…

Hejdánek je nepochybně filosofem pravdy, staví ji do středu svého myšlení. Právě hluboký zájem o pravdu – o to, jak se k ní přiblížit a jak ji vůbec myslet, vedl k vypracování osobité filosofické koncepce v kontextu tzv. meontologie.

Mirek Kovářík nezapadal do archetypu „moudrého starce“. Byl spíše šamanem s lehce nalíčenou tváří blázna.

Je ticho, někde v rádiu ze záznamu mluvíš o poezii a mluvíš přesně.

Pavel Šrut byl silný kuřák (i tento motiv najdeme v jeho básních), začal kouřit někdy ve dvanácti letech a přestal stím, až když si na jeho plíce a cévy sáhla a je stáhla potvora choroba.

Při vzpomínce na Jardu se mi spontánně připomene také jeho specifický hlas, a to zejména v okamžicích, kdy se v rozhovorech s bližními chápal slova a oddával vyprávění.

Prózy Oty Hofmana jsou aktuální a čtivé i půl století od svého vydání díky nadčasovosti témat a působivému vypravěčskému stylu. Je škoda, že s výjimkou fantaskních a pohádkově laděných děl nejsou
čtenářsky znovu zpřístupněny v reedicích.

Specifickou modifikaci evropských avantgardních tendencí, konkrétně dada a surrealismu, nalezla Věra Linhartová v japonském umění.

S Bohumilem Hrabalem podnikl Böll procházku Václavským náměstím plným sovětských tanků až k budově rozhlasu a zakončili ji – jak jinak – u piva, pravděpodobně v hospodě U tygra.

V Patočkově pojetí se filosofie mohla stát předmětem vzdoru, vstoupit do komunikace s undergroundem, být součástí rezistence vůči normalizačnímu režimu.

Emil Hakl vydává novou prózu Umina verze. Fotograficky ji ilustrovala Zuzana Lazarová. Jednou z ilustrací je i tento snímek.

V rámci Festivalu spisovatelů Praha navštívil naše hlavní město světoznámý prozaik Chuck Palahniuk, autor kultovního románu Klub rváčů, aby pokřtil Klub rváčů 2 a zaškrtil několik desítek svých českých fanoušků.

V promoklých šatech přicházeli lidé úzkým vchodem na staroškolní dvůr, bez zeleni, plný expresivních graffiti a betonu. Ten den však zasmušilé místo nepůsobilo jak chcíplý pes.

Jak chápe Kunderovo slovo „úděl“, se pokusil vysvětlit Jiří Pehe: nejen v prvém plánu jako danost malého národa mezi národy velkými, které mu čas od času překazí jakoukoliv jeho snahu, ale v plánu druhém jako intelektuální schopnost se proti tomu postavit. Jinými slovy: naším údělem je intelektuálně ovlivňovat zbytek světa.

To může platit pro dnešního diváka, ale Bruegelův současník se na obraz díval v jiném kontextu. Pozitivní vyznění vnímal za obrazem. Hrůzy vymalované umělcem bral jako varování a jako pozvaní ke Kristu, vítězi nad smrti.