Tisíce studentů vysokých a středních škol ve čtvrtek v poledne vyšly před budovy škol, aby výstražnou stávkou protestovaly proti ohýbání ústavy prezidentem Milošem Zemanem a premiérem Andrejem Babišem (ANO). Do akce se zapojilo na tři sta dvacet škol po celé republice, nejpočetnější protesty byly v Praze a v Brně. ‚Musíme se postavit na obranu demokracie. Odmítáme, aby trestně stíhaný premiér vládl v této zemi za pomoci lidí, kteří zpochybňují hrůzy holocaustu,‘ řekla na pódiu jedna z organizátorek brněnského protestu Hanka Strašáková.

Tolik novinová zpráva z druhé poloviny letošního března. Spojit se a zaktivizovat přes tři sta škol v republice k protestům proti současnému stavu české politiky není málo a svědčí o něčem jako společném duchu dnešních plus minus dvacetiletých.

Že by se u nás konečně začalo blýskat na generaci, která má zájem o věci veřejné a která se politicky uvědomuje? Dosud to vypadalo tak, že se pojem generace rozdrobil souběžně s tím, jak se působením neoliberálních dogmat česká společnost rozpadla v individua, pro něž je osobní zájem a prospěch životní prioritou. Klasický pojem generace, jak ji jako důležitý společenský fenomén začala chápat industriální společnost a velký Brockhausův lexikon definoval coby „celek lidí narozených v určitém časovém úseku, kteří si na základě společné historické zkušenosti vytvořili postoje a chování, jež mají význam pro sociální a kulturní proměnu společnosti a její dynamiku, přičemž ovšem ve společnosti působí vždy víc generací“, jako by se přežil. Lépe řečeno přestal být aktuálním, když se „naplněním dějin“ rozpadem tzv. východního bloku ztratil společnostem Západu z očí horizont budoucnosti. Politika se zredukovala na pokračování stávajícího v přesvědčení, že k současnému neoliberálnímu kapitalismu neexistuje žádná alternativa. Jediným dynamickým faktorem společenského vývoje se stal technický pokrok.

Odkaz české moderny

Z tohoto hlediska není dnes situace těch, kteří by se mohli stát generací ve smyslu jejího významu pro sociální a kulturní proměnu společnosti, snadná. Takzvané Generace X a Y, jak se o nich píše v médiích, žádnými generacemi ve smyslu shora uvedené definice nebyly a nejsou, protože základní předpoklad stát se generací – veřejně vystoupit a formulovat svůj vztah ke společnosti a světu – nesplnily. Obě figurovaly nikoli jako subjekty dění, nýbrž jako objekty dotazovacích akcí, čímž se jako generace X a Y staly známými. To samozřejmě neznamená, že nastupující generace musí své postoje projevit jako celek. Ve většině případů – jestliže nevstoupí na kolbiště dějin demonstracemi – je to věcí jejího duchovního předvoje, který už dokáže formulovat to, co ostatní vyslovit ještě nedovedou, ale s formulovaným se ztotožní, protože se jím cítí být osloveni. Manifest české moderny z roku 1895 tak například podepsalo jen dvanáct lidí, mezi nimi Josef Svatopluk Machar, František Xaver Šalda, Otakar Březina, Jaroslav Kvapil, Antonín Sova, a přesto diskuse kolem něho zásadně ovlivnila směřování české kultury.

Za skutečný pokus o ustavení generace lze naproti tomu považovat brněnský Manifest generace Z z roku 2013 uveřejněný na internetu a o dva roky později obsahově dotažený v článku „Generace změny místo generace směny“ Martina Vrby v Deníku Referendum. Záměrem Generace Z přitom právě bylo

vymezit se proti mediálně deklarované Generaci Y, která definuje dnešní mládež jako flexibilní, individualizovanou a hledající jen svou vlastní realizaci v téměř dokonalém světě.

Brněnští studenti, kteří se nad Manifestem sešli, se ve své většině podíleli už na protestech proti reformě vysokých škol v roce 2012. Spíš než datem narození přitom vymezili prostor Generace Z

jasnou hodnotovou ukotveností, otevřeností vůči problémům ostatních a ochotou podílet se na budování spravedlivějšího světa. Proto lze Generaci Z číst také jako generaci změny.

Potřebou i nutností přitom je „soustředit se na obsah, konkrétní ideu, která ze současných atomizovaných jednotlivců vytvoří novou společnost“.

Podobným způsobem vymezili a své cíle formulovali již v roce 1895 i autoři Manifestu české moderny a jejich slova by mohla vzít do úst Hana Strašáková i dnes:

My žádáme politickou práci za tím cílem, aby blahobyt a spokojenost společenská rozšířily se do všech vrstev – žádáme ochranu všech pracujících a strádajících od útisku mocných tohoto světa. Důsledně žádáme i pro ženy přístup do kulturního a sociálního života.

Uvážíme-li, že Šalda, jeden z autorů Manifestu, v roce 1928 předal jím vydávanou Tvorbu komunistovi Juliu Fučíkovi, pak by mohl souhlasit i s následujícími větami Manifestu Generace Z:

Jsme přesvědčeni, že teorie směřující k posunutí naší společnosti se nacházejí v levém politickém spektru, […] aby na pořad dne přišly skutečné radikální otázky, […] které budou cílit na samotné axiomy tržní ekonomiky. Konstruování alternativ vůči kapitalismu je úkolem pro generaci, která bude chtít skutečnou změnu sociálních a environmentálních vztahů.

Tento úkol plnila brněnská skupina několik let především diskusní a přednáškovou činností, jíž chtěla generaci formovat, a také na Facebooku. Ve veřejném prostoru se ale neprofilovala ani nemobilizovala; v podstatě působila v rámci, který její činnosti dalo nadějné vítězství sociální demokracie ve volbách v roce 2013. Otázka, jak se Generace Z bude vyvíjet dál, zda se nějakým způsobem podílela na březnových demonstracích, jaká role – a zda vůbec nějaká – jí připadne v rostoucím neklidu v české společnosti, je otevřená. Programem by na to byla připravena.

Nedostatek odvahy?

Letošní březnové studentské demonstrace byly naproti tomu protestem veřejným a hlasitým. Jako každá nastupující generace i letošní demonstranti začali protestem a kriticky se vymezili vůči statu quo, redukovanému ovšem na dvě jména: Vyjdi ven a protestuj proti Babišovi a Zemanovi! Jestliže ale po nutném proti, kterým se nastupující generace často radikálně vymezuje vůči generaci otců, což jí zároveň dává možnost se tím odrazit k nastínění vlastní představy světa, nenásleduje nějaké pro, koncept nebo vize toho, co je třeba udělat, aby se poměry zlepšily, pak často i bouřlivá aktivita poměrně rychle opadne. „Jsou jenom proti,“ slyšela jsem jako komentář k březnovým demonstracím, „volat po slušnosti je málo.“ Znamená to také, že v případě neočekávaného pohybu společnosti nemá tato generace koncepčně co nabídnout a ocitne se na okraji dění.

Zajímavé je, že o nějaké „generaci otců“ nepadlo ani u Generace Z, ani u demonstrujících studentů ani slovo, přestože právě tato, můžeme říci, „generace Klausova“ se na vytvoření krizové situace v republice nejvíc podílela. Cožpak není důsledkem její politiky a ekonomického konceptu, který téměř čtvrt století realizovala, nástup populistů typu Andreje Babiše a Miloše Zemana, na jejichž jména byly protesty studentů zúženy? Pojem „generace otců“ je ovšem třeba chápat šířeji jako společenskou a politickou sílu, která poměry v zemi, do nichž se protestující narodili, vytvořila a proti jakékoliv jejich kritice se brání nebo se jí jako tentokrát vysmívá jako „pražské kavárně“. Není ovšem to, že se vůči těmto „otcům“ protestující nijak nevymezují, známkou určité slabosti nebo nedostatku odvahy? Přečíst si dnes po 118 letech Manifest české moderny znamená – díky radikalitě, odhodlanosti a bojovnosti, s níž se s generací otců „vyrovnává“ – přímo osvěžení:

Sražena typickými reprezentanty starých směrů v jeden šik, přinucena obhajovati své přesvědčení, volnost slova, právo bezohledné kritiky nejprudším a nejvášnivějším bojem, jaký česká literatura vůbec zaznamenává, přijala část mladé generace literární jméno, které s despektem bylo hozeno na ni: Česká moderna. Bylo jí vytknuto, že se nepřipojila tiše k předcházejícímu staršímu proudu, […] že povrhá skepticky jeho autoritami, že nemá úcty k starým fetišům: byl pranýřován její revolucionářský duch. Výtky ty jí byly učiněny právem, je hrdá na ně. Cítí, že mezi generací starší a jí je nepřeklenutelná propast.

Ponechme teď stranou složitý vznik Manifestu i skutečnost, že „moderna literární se stala v čisté snaze po novém a lepším modernou politickou“, a kritika politických stran v Manifestu dodnes neztratila nic na své aktuálnosti. Nepřehlédněme ale naději a víru v budoucnost, které Manifestem proudí jako živá voda, bez nichž se žádná formující se generace neobejde a ani nemůže vzniknout.

Žijeme v temné válce a jako vždy, kdy v úzkostech noci za mračny tušíme východ slunce, zdvíhají se hlavy a kvetou naděje. Po kolikáté už…? Máme nejdůležitější kroky do budoucnosti učinit opět opilou nohou? Mají být čisté ohně znovu zohýbány, pokrouceny a udušeny? […] V nejhorších temnotách vykřesali jsme ze sebe jiskry těžkých, odvážných nadějí, abychom mohli žít. Máme zase opustit svá světla?

napsal v roce 1942 ve svém pokusu o manifest generace narozených ve dvacátých letech minulého století Karel Hiršl, spoluzakladatel odbojové organizace Předvoj, popravený 2. května 1945 v terezínské Malé pevnosti. Mnichovská zrada znamenala pro politicky probuzenou část příslušníků jeho generace pád do hodnotového vakua, z něhož během druhé světové války hledali cestu, novou životní a politickou orientaci. Většinově ji našli v ideji československé cesty k socialismu. A měli proč žít i umírat.

Vymezit se ostře vůči generaci otců

Ale co se po válce stalo s jejich světly a nadějemi? Kroky do budoucnosti sice neučinili opilou nohou, ale v situaci, diktované studenou válkou a rozdělením Evropy. A v tomto geopolitickém kontextu bez alternativ se stali – nejprve nadšenými a horlivými, později kritickými – pěšáky sloužícími stalinistické KSČ při uskutečňování socialismu jako totalitního režimu podle sovětského vzoru. Čisté ohně byly tedy znovu zohýbány a pokrouceny – ale ne zcela udušeny. Hodina jejich generace přišla s XX. sjezdem, začátkem hledání původního smyslu revoluce a vyvrcholila – i skončila – pražským jarem. Bylo převážně jejich dílem a jím se také do značné míry rehabilitovali za svá divoká dogmatická svazácká léta (mnozí se za ně pak léta styděli), pro něž jsme jim my, generace o deset let mladších, jíž se domnívali svět předat jako hotový a dokonalý, nemohli přijít na jméno. Nicméně na cestě k pražskému jaru mnozí z nás, jak to ve svém kritickém projevu formuloval Jiří Gruša na sjezdu spisovatelů v roce 1963, „objevili socialismus jako něco, nač je možno doopravdy vsadit celou bytostí“ – než sovětské tanky vizi demokratického socialismu definitivně přejely. Pro většinu bývalých svazáků i pro mnohé z generace následující to znamenalo cestu do emigrace nebo do občanské opozice a Charty 77. Pěšáky normalizace se z nich stalo jen několik.

Znovu se začaly zdvíhat hlavy a kvést naděje v listopadu 1989. Se svým projektem přestavby společnosti tehdy vystoupila generace narozených ve čtyřicátých letech. Namísto kulturních elit, ve svém společenském významu decimovaných normalizací, tvořili ale její vůdčí sílu ekonomové, kteří východisko, lépe řečeno „vykoupení“ z normalizačního marasmu našli v neoliberální ekonomii jako novém světovém názoru, v němž se společnost stala trhem a její řídící silou a morálkou konkurence. „Léčení Klausem“ se nazývala série článků propagující tento typ „demokracie“ pro úspěšné. V geopolitickém rámci, v němž byl neoliberalismus na vítězném pochodu, se vlastně opakovalo totéž, co v letech 1945–48. Jen s tím rozdílem, že národu nebyl místo demokratického socialismu podstrčen stalinistický komunismus, ale místo sociálně tržního hospodářství s rysy třetí cesty mafiánský kapitalismus neoliberálního ražení.

Na rozdíl od tehdejších levičáckých svazáků se pravicoví bolševici dneška za to ještě nezačali stydět. Kdyby se březnoví demonstranti dokázali vůči nim radikálně, důrazně, ale bez násilí vymezit, měli by šanci stát se generací nové naděje.