Býti básnířkou je tak trochu lotynka, nikdy nevíš, jestli tě ráno probudí nabídka na dobře placenou čítačku, nebo, jako třeba dneska ráno, dotaz, zda za cesťák a útratu nevystoupíš v baru v Děčíně. Protože jsem už odsouhlasila účast na přednášce na akademické půdě za krásných sedm set korun a zápisník a protože se mi zdálo o tom, že mě na jakési slavnostní recepci jen zázrakem nezastřelil Boris Jelcin, rozhodla jsem se, že už bylo všeho dost a že tuto charitativní činnost protentokrát vynechám.

Je pondělí 8:25, kopu se z postele po pracovním víkendu. Doba pokročila tak daleko, že cítím velký vděk za malou garsonku s hratelným nájmem, který měsíc co měsíc hasím penězi vydělanými prací na IČO. Mám den na to, abych sepsala článek na téma „Co trápí české básnířky“, protože jsem se k němu za poslední týdny nedostala. Vrátily se mi imunitní problémy a většinu volného času prospím. Což se nakonec stalo i s tímto volným dnem a nocí. Probrala jsem se tři a půl hodiny po půlnoci s tím, že článek rychle vysolím, protože co je snazší než si během pár hodin písemně postěžovat, ale zase jsem vytuhla.

Je úterý 6:26 ráno, k snídani jsem si dala několik soust ze včerejší večeře a za dvě hodiny budu muset opustit byt a jít do práce. Zanedlouho to budou dva roky, co jsem přestala aktivně psát. Asi po půl roce mě při každé nabídce začalo překvapovat, že mě ještě někdo považuje za jakousi relevantní personu, zve mě do porot literárních soutěží, na čtení, nebo mě, jako teď, poprosí o článek na téma, co mě trápí, ale ne jako člověka, nýbrž jako českou básnířku. A mě netrápí, ale spíš zajímá, do jaké míry může být člověk českou spisovatelkou, když se tak už drahnou dobu necítí.

Jakožto rentiér, co nežije z nemovitostí, pouze s řadou nepublikovaných textů, jsem za ty dva roky vydala knížku starších povídek a také jsem si na instagram občas točila videa dříve napsaných sonetů. A pár nových rýmovaných textů jsem i složila. V jednom z nich jsem zmínila Bélu Tarra, a on dva dny nato zemřel. To mě opět utvrdilo v tom, že psát se nemá. Při psaní jsem ale pocítila takový závan starých časů a tvůrčí svobody, vytvořit na jeden zátah text noc poté, co Spojené státy odvlekly a zatkly Madura. A pár dní nato, po kině, vzít mobil, proběhnout ve sněhu Holešovice a natočit něco jako video báseň. Ráda bych napsala, že mě trápí, že jí sama nevěřím, ale ani to mě zase tak moc nezajímá. Proč by člověka měl trápit obsah, co dává na sítě.

Jestli mě něco trápí, je to určitá vidina stále více destabilizované společnosti, stále větší prohnilosti elit, arogance, se kterou ke každodenním lidským problémům přistupují lidé, kteří z těchto problémů těží a žijí. Jestli mě něco těší, je to možná to, že ten provar je už tak velký, až někdy sdružuje dříve neslučitelné tábory. I člověk se skvěle placenou prací je v dnešní době blíž bezdomovectví než miliardářům. Naši budoucnost do značné míry určuje, zda jsme zdědili byt po babičce nebo zda se někdy někdo uvolí dát nám zaměstnanecký poměr, z nějž je možné zaplatit tržní nájem. Oproti západní Evropě zatím stále ještě žijeme s relativně dostupnou lékařskou péčí, ale nechci si domýšlet, co se stane, až někdo zase zavelí, že patříme na Západ, a zavede dvojí standard zdravotnictví nebo něco ještě horšího.

Často se teď dočítáme, že žijeme v „přelomové době“, občas někdo varuje před nástupem fašismu, ale nikdo nepřichází s řešením, jak se tomu celému tak nějak elegantně vyhnout. Mrzí mě, že se jen málo objevují hlasy vyzývající k odporu či revoluci. Protože pokud chceme zvrátit hrozbu, musíme mít vizi, na které se všichni shodneme, která nám bude vyhovovat, ve které bude fajn žít, bez ohledu na to, komu a kam jsme se narodili, zda jsme přes den docent, nebo tunelář, nebo jestli máme chronickou nemoc. Sama nejsem státotvorec a asi už ani spisovatelka, ale domnívám se, že by mohlo jít o systém, který by stál na empatii, solidaritě a toleroval leccos, s výjimkou například korupce a všeobecného politického přikrádání, k němuž konstantně dochází zleva zprava.

Je 7:13 a já mám skoro čtyři tisíce znaků. Jsem za půlkou a myslím, že tento text je možná to nejzoufalejší, co jsem kdy stvořila. Nevyužila jsem možnosti pořád ještě předstírat, že se chci bít za lepší honorářovou kulturu, ale i tady dospívám do bodu, kdy mi diskuse na téma prekarizace umělců před většinovou společností přijdou čím dál méně obhajitelné. Dost jsme se myslím s dalšími autory narajzovali a naúčastnili debat na téma „co zlepšit“, aniž by se cokoliv zlepšilo, honoráře jsme dostávali za láteření na besedách, ne za to, co jsme vlastně doopravdy napsali. Diskusemi jsme přesvědčovali přesvědčené anebo vytáčeli nepřesvědčené, protože nevím o tom, že by debaty na téma udržitelnost provozu pořádali lékaři, sociální pracovníci nebo lidé v pohostinství, z čehož běžný člověk vyvodí, že umělci mají pořád asi ještě celkem prostředky a čas na to si stěžovat.

Už mě strašně nebaví přesvědčovat lid o významu umění a literatury. Možná i proto jsem přestala psát, protože mi došlo, že moje psaní lid nepřesvědčilo, a že pokud ho zanechám, lidu chybět nebude a já budu mít po práci víc času na spánek a nebudu, tak jako teď, v 7:24, půl hodiny před budíkem, datlovat nic do Pages a průběžně to ukládat.

Jestli mě ale něco trápí, je to možná všemu zmíněnému navzdory to, že mi ten tvůrčí svět i proces chybí. Adrenalin při psaní, jedna velká svoboda a jedna dlouhá šňůra cest po autorských čteních, vypitá piva, vykouřené cigarety, jízdy vlakem. A možná mě, i když jsem se tvářila tak silácky, trápí, že jsem se toho musela vzdát, abych se zachovala rozumně, zachránila své duševní zdraví, mezilidské vztahy a dokázala balancovat příjmy, výdaje. Už si ani nezapisuju své hlavní inspirační zdroje – sny, i když jsou kolikrát zábavné, třeba ty, co se mi zdály minulý měsíc v Berlíně, když jsem usnula při sledování al-Džazíry.

Nebo ty z dnešní noci. To se mi zdálo, že žiju ve velkém proskleném bytě s překvapivě nízkým nájmem a že majitelé, bezdětní přísní manželé, mě přes sklo neustále pozorují z nedaleké křižovatky. Včera zase Boris Jelcin zastřelil všechny hosty, co přišli na raut na jakousi ambasádu. Já ležela na zemi a hlavu si kryla rukama, Jelcin stál nade mnou a nakonec, místo mě, postřelil sebe, a když zaskučel, povedlo se mi uprchnout.

Jenže to jsou sny a venku je realita. Je 7:43, půjdu si uvařit kafe a vyčistit zuby. Čeká mě několik hodin natáčení. Děkuju za optání, co mě trápí a s čím bojuju. V zásadě se vším a s ničím. Největší boje teď čekají společnost jako takovou. Ať napíšu cokoliv, beztak to bude bezvýznamné. „Vůbec,“ odpověděl mi Béla Tarr na dotaz, jak moc bylo komplikované natočit osmihodinové Satanské tango. „If something is too complicated, better not to do,“ dodal. Psaní je teď prostě too complicated a bralo by mi energii bojovat s věcmi, se kterými mám bojovat především.

P. S.: Odpoledne jsem dělala rozhovor s Helenou Vondráčkovou a máme i společnou fotku.