Poznatek všech, kdo se této minoritní zkušenosti extrémní intenzity v roli svědků a přátel vystavili, aniž by si předem vytvořili neproniknutelné hradby obrany, je, že stačí neutéct. Nést to, co člověk od pozůstalých dostane k nesení.

Člověk se z homo computatus promění v nový druh, v homo startupus, a spolu pak – evolvováni z živých bytostí v chodící firmičky – „Hodně někde budem“.

Když sprejuju, vypadám jako mimozemšťan. Jsem nasoukaná do rukavic, 3m masky a lyžařských brýlí, protože i sliznice očí ten sajrajt ze sprejů dokáže hodně rychle vstřebat. Jediné místo, které si zapomenu zakrýt, je zápěstí. Když pak další den sedím v rádiovém studiu, kde nahráváme podcast Doba složitá, dívám se mapu bílých teček, které mi na ruce zanechal sprej.

Naše kulturní války mají však opačný efekt. Z pozoruhodné schopnosti kouzlit v běžném životě udělají nárok, a co víc, nárok na měřitelný výkon. Kouzlo se stává příkazem, soutěžním zadáním, a kdo si postěžuje, že věci nezvládá, otravuje nás terorem empatie. Aby toto bezhraniční siláctví druhá strana kulturní války zastavila, zdůrazní primát traumatu.

Že lidé v druhých vidí především jejich identity, zejména ty, jimiž se odlišují, není nic nového. Je to pochopitelné, případně alespoň lze vystopovat důvody, proč se tak děje. Člověk, který se zabývá literární kritikou, by měl moc dobře vědět, jak se svými vlastními předsudky zacházet, reflektovat je, pracovat s nimi.

Terčiny postřehy vycházející z krizových intervencí jsme zajedli nakládaným hermelínem a utopencem. Nic jiného už v Liberálu nezbylo. Vlastně kromě klobásy, kterou si dal Petr Šesták. Zrovna ve chvíli, kdy jsem mu vyprávěla, že po dopsání své novely o malířce jsem začala malovat a teď že píšu román o prostitutce, se začal červenat a dusit.

Aby se člověk mohl vrátit sestrojen znovu, naplněný, obklopený obrazy možného, nezbytně musí za prahem zůstat dlouho v tichu. Zůstat v tichu a najít jednoho člověka, který neodejde.

Je potřeba poznamenat, že i v současné době vánoční atmosféra generuje temné pověsti, i když v podobě městských legend.

Nicméně Lévyho kritika slábne, pokud čtenář zná zdroje jeho rozhořčení – kupříkladu sociolog Bruno Latour ve svých textech neoslavuje pandemii.

SPD je banda neschopných fašounků, ANO představuje takzvanou „catch-all-party“, protože ve vztahu k voličským hlasům se řídí stejným pravidlem, jaké zastává herec Charlie Sheen vůči pohlavním chorobám: „Chyť je všechny.“

Jenže v roce 2018 vyslala NASA dvě výzkumné družice do vesmíru a ty zachytily slyšitelné rádiové vlny, které vydávají energetické částice v magnetosféře Země, a vědci spojili pět nahrávek z družic do jedné melodie a každý si teď může poslechnout zpěv planety, po které chodí.

Ruku na srdce, kdo by vymyslel originálnější označení pro pracovníky dezinsekční firmy?

Jen jedno stále nevím: jak respektovat genderovou normu, která mi přikazuje, abych genderové rozdíly a) bral vždy v úvahu a plně respektoval, a současně b) nevnímal nebo alespoň ignoroval.

Cítím se tedy oprávněn napsat: Lukáš Senft uvádí lživé informace, kterými znevažuje autorovu práci…

Hejdánek je nepochybně filosofem pravdy, staví ji do středu svého myšlení. Právě hluboký zájem o pravdu – o to, jak se k ní přiblížit a jak ji vůbec myslet, vedl k vypracování osobité filosofické koncepce v kontextu tzv. meontologie.

Mirek Kovářík nezapadal do archetypu „moudrého starce“. Byl spíše šamanem s lehce nalíčenou tváří blázna.

Je ticho, někde v rádiu ze záznamu mluvíš o poezii a mluvíš přesně.

Pavel Šrut byl silný kuřák (i tento motiv najdeme v jeho básních), začal kouřit někdy ve dvanácti letech a přestal stím, až když si na jeho plíce a cévy sáhla a je stáhla potvora choroba.

Při vzpomínce na Jardu se mi spontánně připomene také jeho specifický hlas, a to zejména v okamžicích, kdy se v rozhovorech s bližními chápal slova a oddával vyprávění.

Prózy Oty Hofmana jsou aktuální a čtivé i půl století od svého vydání díky nadčasovosti témat a působivému vypravěčskému stylu. Je škoda, že s výjimkou fantaskních a pohádkově laděných děl nejsou
čtenářsky znovu zpřístupněny v reedicích.

Specifickou modifikaci evropských avantgardních tendencí, konkrétně dada a surrealismu, nalezla Věra Linhartová v japonském umění.

S Bohumilem Hrabalem podnikl Böll procházku Václavským náměstím plným sovětských tanků až k budově rozhlasu a zakončili ji – jak jinak – u piva, pravděpodobně v hospodě U tygra.

V Patočkově pojetí se filosofie mohla stát předmětem vzdoru, vstoupit do komunikace s undergroundem, být součástí rezistence vůči normalizačnímu režimu.

V promoklých šatech přicházeli lidé úzkým vchodem na staroškolní dvůr, bez zeleni, plný expresivních graffiti a betonu. Ten den však zasmušilé místo nepůsobilo jak chcíplý pes.

Jak chápe Kunderovo slovo „úděl“, se pokusil vysvětlit Jiří Pehe: nejen v prvém plánu jako danost malého národa mezi národy velkými, které mu čas od času překazí jakoukoliv jeho snahu, ale v plánu druhém jako intelektuální schopnost se proti tomu postavit. Jinými slovy: naším údělem je intelektuálně ovlivňovat zbytek světa.

To může platit pro dnešního diváka, ale Bruegelův současník se na obraz díval v jiném kontextu. Pozitivní vyznění vnímal za obrazem. Hrůzy vymalované umělcem bral jako varování a jako pozvaní ke Kristu, vítězi nad smrti.