Proti svobodě drancovat však pořád existuje svoboda zůstat. Přebývat u věcí, jak jsou. A pak otevřít novou budoucnost. Během pár týdnů se lidé složili na brutálním způsobem okradenou neziskovku Tady a teď a umožnili, aby mohla dál pomáhat nejohroženějším lidem postavit se na nohy.

Vstupujeme do období, kdy bude třeba, aby se slušní lidé víc ozývali, víc se angažovali, nedali si různé věci líbit. V Polsku Kaczyński po dvou mandátech prohrál volby, v Maďarsku to zatím vypadá tak, že Orbán ty příští prohraje také. Chce to jen neházet flintu do žita a připomenout si, co všechno museli naši předci vybojovat, co dnes považujeme za hotovou věc.

Je fakt jedno, ženy, kde to pokoření zakoření. Důležitá je jedna jediná věc. Cesta ven nevede směrem dozadu, ale směrem proti strachu dopředu. Člověk musí připustit, že to nebude s lidma hezký. Čím víc ustoupíš, tím strašnější bude konfrontace, ale jestli nechceš být zabitá pedofilem, upít se k smrti, cupitat, kdykoli zavelí, stáhnout prohlášení, když se ozve telefon, být směšná ve vědě, budeš muset dozrát přes strach.

V tomhle směru leží velká zodpovědnost na majiteli Agrofertu. Z čistě egoistických důvodů vypouští z lahve džina, kterého bude jednou těžké zatlačit zpátky. Velkou zodpovědnost mají ale i odcházející strany. To, že těsně prohrály volby, je nezbavuje zodpovědnosti za stát. Měly to po volbách hrát jinak, tak, aby se k moci nedostal extrém. Protože za pár let by se ten okraj taky mohl stát těžištěm české politiky.

Rande s Miss World za moc nestálo; šokovalo ho, že za účes dala tisíc korun, přece se nebude milovat s někým, kdo vyhodí tolik peněz za účes! Ještě by s ním chtěla počít homunkula… A tak se po rychlém procesu toulal Brnem sám, až zapadl do náhodného chrámu, sedl si před obraz krvavého Krista a říkal si: „Aspoň že Ty rozumíš mému trápení…“ Ale jeho dětský guru se netvářil zrovna empaticky.

Vstupujeme v těchto dnech do období českého fašismu. Neabstraktního násilí, uskutečňovaného reálnými lidmi. K těmto myšlenkám mě přivedl záměr psát dnes, bez zadání. A tady se teď odmlčím.

Kromě toho, že Hanišová v podstatě dehonestuje Ambrožovou cynickými výroky a jakousi podivnou směsí hustle culture a arogance, našla i viníka, který za to všechno může, a už jsem ho párkrát zmínila. Je jím Asociace spisovatelů, která „neustále na někoho ukazuje prstem a hašteří se“.

A co kdyby šlo naopak umění za lidmi? Louvre se o něco takového pokusil a na severu Francie v oblasti postižené dezindustrializací otevřel před třinácti lety svoji pobočku. Pokladů skrývá ve svých depozitářích habaděj. Krátkodobě ovšem muzea své originály nepůjčují ráda, notabene na jiný kontinent, vždy je v tom riziko.

Chceme-li být tedy šťastní, musíme umět přebývat nešťastní v civilizaci. Musíme umět uznat, že potřebujeme být disciplinovaní a cítit svou disciplínu jako formu demokratického štěstí v neštěstí. Chceme-li žít šťastně, bude to nutně šťastně nešťastný život se zlem a dobrem, protože druhou variantou je život osvobozený, život zbavený zábran, život autokratické zvůle a násilí.

To oblepování celé země i stojanů na billboardy politickými plakáty by šlo jistě zvládnout pár větami jednoho zákona. Jelikož ale žijeme v Čechách a na Moravě, dovedu si představit, kolik hlasů by se obratem zvedlo, jak to nejde, jak to je proti demokracii, právu na politickou soutěž atd.

Je potřeba poznamenat, že i v současné době vánoční atmosféra generuje temné pověsti, i když v podobě městských legend.

Nicméně Lévyho kritika slábne, pokud čtenář zná zdroje jeho rozhořčení – kupříkladu sociolog Bruno Latour ve svých textech neoslavuje pandemii.

SPD je banda neschopných fašounků, ANO představuje takzvanou „catch-all-party“, protože ve vztahu k voličským hlasům se řídí stejným pravidlem, jaké zastává herec Charlie Sheen vůči pohlavním chorobám: „Chyť je všechny.“

Jenže v roce 2018 vyslala NASA dvě výzkumné družice do vesmíru a ty zachytily slyšitelné rádiové vlny, které vydávají energetické částice v magnetosféře Země, a vědci spojili pět nahrávek z družic do jedné melodie a každý si teď může poslechnout zpěv planety, po které chodí.

Začnu jednat a zveřejním veškerá dosud utajovaná fakta. Už 8. dubna jsem jí také sdělil, že uveřejním pravdu o jejím duševním stavu, o nezadržitelných záchvatech pláče, který neutichá ani po koňských dávkách antidepresiv. Souhlasila.

Ruku na srdce, kdo by vymyslel originálnější označení pro pracovníky dezinsekční firmy?

Později, když vypito jisté množství vína – stojíme na cimbuří nějaké hlásky nad Vranovskou přehradou, kdosi nám jmenuje vulgární maďarská slova, a my všichni sborem, Petr pak nejvíce, voláme do údolí: „Lobogóóó…!“

Tam jsem Zenona potkal, a za tou hradbou mlčení a bafání z dýmky jsem najednou v básních nacházel člověka veselého až k rozjařilosti, vtipného, ohromně sečtělého, se zálibou ve zkratce a paradoxu, s viděním ostrým až k neomalenosti.

Památce Petra Hrbáče.

Poesie pro Tebe byla a pořád je nejvyšší hodnotou. Už proto, že vše, čemu poesie chybí, je mrtvé.

Hejdánek je nepochybně filosofem pravdy, staví ji do středu svého myšlení. Právě hluboký zájem o pravdu – o to, jak se k ní přiblížit a jak ji vůbec myslet, vedl k vypracování osobité filosofické koncepce v kontextu tzv. meontologie.

Mirek Kovářík nezapadal do archetypu „moudrého starce“. Byl spíše šamanem s lehce nalíčenou tváří blázna.

Je ticho, někde v rádiu ze záznamu mluvíš o poezii a mluvíš přesně.

Cítím se tedy oprávněn napsat: Lukáš Senft uvádí lživé informace, kterými znevažuje autorovu práci…

Prózy Oty Hofmana jsou aktuální a čtivé i půl století od svého vydání díky nadčasovosti témat a působivému vypravěčskému stylu. Je škoda, že s výjimkou fantaskních a pohádkově laděných děl nejsou
čtenářsky znovu zpřístupněny v reedicích.

Specifickou modifikaci evropských avantgardních tendencí, konkrétně dada a surrealismu, nalezla Věra Linhartová v japonském umění.

S Bohumilem Hrabalem podnikl Böll procházku Václavským náměstím plným sovětských tanků až k budově rozhlasu a zakončili ji – jak jinak – u piva, pravděpodobně v hospodě U tygra.

V promoklých šatech přicházeli lidé úzkým vchodem na staroškolní dvůr, bez zeleni, plný expresivních graffiti a betonu. Ten den však zasmušilé místo nepůsobilo jak chcíplý pes.

Jak chápe Kunderovo slovo „úděl“, se pokusil vysvětlit Jiří Pehe: nejen v prvém plánu jako danost malého národa mezi národy velkými, které mu čas od času překazí jakoukoliv jeho snahu, ale v plánu druhém jako intelektuální schopnost se proti tomu postavit. Jinými slovy: naším údělem je intelektuálně ovlivňovat zbytek světa.

To může platit pro dnešního diváka, ale Bruegelův současník se na obraz díval v jiném kontextu. Pozitivní vyznění vnímal za obrazem. Hrůzy vymalované umělcem bral jako varování a jako pozvaní ke Kristu, vítězi nad smrti.