Chybělo něco? Osobně bych uvítal prezentace a diskuse o klíčových bohemistických knihách z posledních čtyř let (napadají mě tituly jako Čtivo, Gesto a skutečnost, Vaculíkův Český snář v České knižnici – ten také proto, že Vaculík měl výročí). Ale nechci organizátory navádět ke zmnožování programu. Už tak toho bylo někdy příliš, až člověk potřeboval pauzu. Ano, mohli jste se potichu vytratit a rozjímat v blízké útulné hospodě.
Psát o tak obří akci, jakou byl VII. kongres světové bohemistiky, není vůbec jednoduché. Můj pohled bude nutně fragmentární, žádný účastník nemůže stihnout a vstřebat veškeré dění už proto, že jednotlivá vystoupení probíhají paralelně. Soustředím se tedy na věci, které mě osobně zaujaly.
Nejprve krátké srovnání. Byl jsem de facto přesně před rokem v Praze na kongresu Memory Studies Association (MSA), kam přijelo neuvěřitelných 1300 účastníků z celého světa. Úvodní plenární přednáška Astrid Erll se konala ve velkém sále Karolina. Přišel jsem s desetiminutovým předstihem a stal se součástí davu účastníků, který vytlačovali nebozí studentští dobrovolníci ze vstupu se zdvořilou omluvou:
Kapacita Karolina je vyčerpána, pokud nemáte registraci na přednášku, nemůžeme vás pustit.
Registraci jsem neměl, šel jsem místo toho na jedno… Kongres MSA probíhal celý týden většinou v osmnácti (!!) paralelních sekcích v angličtině. Pokud jste se chtěli zúčastnit, museli jste se nejprve stát členem MSA, zaplatit tučný členský příspěvek a teprve potom jste se za konferenční poplatek přihlásili na kongres. Do těchto nevkusných rozměrů naštěstí bohemistický kongres (BK) nedorostl, bohemistika není globálně rozšířeným oborem, proto se nestává součástí velkého vědeckého byznysu a kongresové turistiky.
Tím neříkám, že na kongresu MSA bylo všechno špatně a ten bohemistický byl idylou. Kongres MSA stál na přihlašovaných tematických panelech, které se řídily striktními pravidly pro vystoupení a diskuse, včetně časových limitů. Ano, na konferencích běží velmi často o nakládání s časem, zejména o to, aby někdo svým sebestředným žvaněním neumučil publikum a neukrajoval prostor těm, kteří čekají na své vystoupení anebo se chtějí k něčemu podstatnému vyjádřit v diskusi. Zdá se mi, že zejména čeští bohemisté mají urputnou potřebu říct si hlavně „to svoje“, aniž by brali ohled na adresáta (to se v českém literárněvědném prostředí projevuje též vyráběním obludně tlustých knih). Ale dost obecných úvah, pojďme k něčemu konkrétnímu…
Kongres představil několik větších projektů domácí bohemistiky. Zaujalo mě vyjasňování kategorie naturalismu v české literatuře, které prezentoval tým kolem Dalibora Turečka. Také jeden z plenárních referátů ukázal, že reflexe klíčových kulturních pojmů má stále své opodstatnění (Lenka Řezníková o baroku). Jedním z frekventovaných témat se stal literární exil, v jehož rámci se pak poměrně často diskutovaly ženské autorky a zároveň otázka jazyků a jejich střídání. Vícejazyčnost se těšila vůbec značné pozornosti, bohužel jen na poli novější literatury, ačkoli právě v literatuře starších epoch hraje prvořadou roli.
Starší literatura ovšem nebyla v úhrnu na okraji zájmu, jak se to na kongresech stávalo dříve. Viditelný byl projekt týmu Matouše Jalušky o účinnosti slova ve středověké literatuře. Poměrně silné zastoupení témat ze starší doby bylo dáno také tím, že kongres byl letos otevřený též lingvistice. Světy literatury a jazyka se tu několikrát protnuly, což byl i záměr organizátorů; radost z tohoto spojení měli též zahraniční bohemisté, u nichž je lingvoliterární symbióza přirozenou cestou.
Je patrné, že bohemisty stále přitahuje intermediální perspektiva, a to v širokém spektru témat od kramářských písní přes ilustrace k Erbenovi až po Kateřinu Tučkovou. Pohyb mezi médii může mít zvláštní hodnotové napětí, BK reflektoval experimentální tvorbu i pop-kulturu. Petr A. Bílek si v příspěvku o popových písničkách 60. let 20. století kladl též obecnější otázku: má literární věda „kolonizovat“ tuto oblast a vnucovat jí svůj interpretační pohled? K populární literatuře toho ovšem celkově na BK moc nezaznělo (samostatný panel byl věnován sci-fi), když uvážíme, co všechno se v poslední době na tomto poli děje (kniha Čtivo a další počiny). Zcela výjimečně jsme se pak mohli setkat s literaturou pro děti a mládež.
Na okraji pozornosti byla letos i poezie, výhradně jí byl věnován pouze jeden panel, který přihlásil Josef Hrdlička a který se věnoval Cullerově Teorii lyriky. To je podle mého názoru dobrá cesta: bilancovat po letech dopad vlivné teoretické knihy na myšlení o určité oblasti. Poezie vyžaduje textostřednou koncentraci a pomalé čtení, ale podle některých hlasů dnes vládne optika vnějších ideologických pohledů, např. ekokritických. Je tomu skutečně tak? Pokud budeme soudit podle BK, opak je pravdou. Tato perspektiva byla možná ukryta v hloubi některého z referátů, ale každý, kdo četl podrobně program, musel nabýt dojmu, že environmentální témata nejsou pro literární vědce vůbec atraktivní.
Dlouhá léta žasnu nad tím, že česká literatura někoho ve světě zajímá; zároveň si nedělám iluze, že je to vždycky spontánní zájem, úlohu hrají různé podpory, sítě kontaktů, instituce. Právě reflexe těchto souvislostí jsou pro mě na BK obzvláště lákavé. Je skvělé, když zahraniční bohemisté využijí svého zázemí a svých znalostí jiného jazyka a nabídnou pohled zvenčí. Trefně to říká ve sborníku Bohemistik(y), který byl u příležitosti kongresu vydán, Kenichi Abe z Tokia: „Nemá smysl, aby japonští studenti napodobovali způsob, jímž čtou čeští čtenáři. Smyslem literárního výzkumu není replikovat interpretace, ale otevírat novou četbu. Užitečným způsobem, jak to udělat, je komparativní perspektiva.“ Je velmi inspirativní sledovat, jak můžou překlady z české literatury zaplňovat mezeru na polském, egyptském či vietnamském knižním trhu, nebo si klást otázku, proč některá díla české literatury zůstávají mimo mezinárodní pozornost, např. ta s venkovskou tematikou, jak o tom mluvil Rajendra Chitnis z Oxfordu. Tyto pohledy zároveň ukázaly i proměny pozic bohemistiky ve světě, kde některá tradiční centra uvadají zejména kvůli nezájmu studentů. Avšak dobrou zprávou je, že vznikají ohniska nová (Egypt, Japonsko). Znovu se vracela tradiční otázka: má bohemistika ve světě smysl pouze jako samostatný obor, anebo se má stávat součástí středoevropských areálových studií? Každá z těchto cest má, myslím, své oprávnění, jen jde o to, aby zůstaly ve hře obě.
Pro zahraniční bohemisty, kteří někdy žijí se svým minoritním oborem v cizině spíš osamoceně, má BK zvláštní význam: je to příležitost nahlédnout v koncentrované podobě do aktuálního oborového dění, ale zejména potkat své kolegy, učitele, žáky, seznámit se s novými spolubojovníky. Byly to opravdu dny velmi intenzivních setkávání, a to jsem zatím nezmínil doprovodný program (účastníci si pochvalovali např. návštěvu pražské knihovny Libri prohibiti).
Chybělo něco? Osobně bych uvítal prezentace a diskuse o klíčových bohemistických knihách z posledních čtyř let (napadají mě tituly jako Čtivo, Gesto a skutečnost, Vaculíkův Český snář v České knižnici – ten také proto, že Vaculík měl výročí). Ale nechci organizátory navádět ke zmnožování programu. Už tak toho bylo někdy příliš, až člověk potřeboval pauzu. Ano, mohli jste se potichu vytratit a rozjímat v blízké útulné hospodě. Ale i tam se dříve či později objevil nějaký bohemista…
Založení tradice Kongresu světové bohemistiky v roce 1995, kdy se konal první ročník, bylo velmi prozíravým nápadem. Ještě prozíravější je udržovat a rozvíjet ji již více než třicet let. Význam a funkce kongresů se v průběhu let pravděpodobně měnily – od potřeby obnovit vztahy mezi bohemisty ve světě po pádu Berlínské zdi v 90. letech až po možnost budování vědeckých kontaktů a akademických sítí v nadcházejících desetiletích.
Predstavy o reálnych či imaginárnych hraniciach sú naozaj formované individuálnymi skúsenosťami a národnou kolektívnou imagináciou. Svedčí o tom aj fakt, že povedzme, v tradícii českej literárnej reflexie Bratislavy sa toto mesto dosť často považuje za akúsi hraničnú bránu na Juh, a to nielen na Balkán, vycibrené nosy tu dokonca cítia prvé vône Stredomoria!
Bohemistika je zamyšlením nad naší kulturou. Její hlas formovala historie a tímto hlasem mluvíme jak pro domo sua, tak ke světu. Bohužel, v moderní době se historický čas u nás zadrhnul v roce 1939 a následovalo půlstoletí průšvihů. Nebylo možné se vyjádřít ba ani myslet bez překážek. Nakupily se nánosy, které není lehké odstranit. (Emil Volek)
Pokud si nemůžete pomoci, trestejte děti za zbytečná sprostá slova dřepy a kliky, žádejte vypípávání, tečkování a klidně i pokuty za vulgarismy v diskusích na webech nebo v projevech politiků – jen ať si smradi rozšiřují slovní zásobu a snaží se své myšlenky, pokud nějaké mají, vyjádřit košatěji! Básníky a spisovatele tím ale neobtěžujte, neberte jim nářadí, nechte je pracovat!
Úkrok stranou tak v době, která upřednostňuje rychlá a snadná řešení, může mít velkou váhu. Zamyslet se nad tím, zda jsou určité normy, způsoby jednání či celospolečenské principy skutečně tak prospěšné a pravdivé, jak deklarují, je prvním krokem, který umožňuje bránit se manipulaci a brzdit devastující směřování společnosti.
