Váš tematický blok nese název „Příběhy a jazyky pohraničí“. Dalo by se nejdřív obecně říct, o jakých hranicích budete mluvit? Regionálních, jazykových, mezi literaturou a jinými diskursy? Jsou to hranice, které právě literatura citlivě registruje? A jsou to hranice spojující, nebo rozdělující?

JM: Hranice lze dnes chápat různě a v literárních studiích může mít tento pojem až nepříjemně vágní zabarvení. Proto jsem se snažil náš panel jasně vymezit a soustředit se na hranice geografické a regionální, de facto na literární obrazy pohraničních oblastí. Tento zájem nás přirozeně dovede také k hranicím jazykovým, k bariérám mezi národy a etniky, popř. sociálními skupinami. Mám totiž pocit, že hraniční čáry a pohraniční zóny vstupují v poslední době znovu do našich obzorů. Migrační krize, pandemie covidu-19, ruská agrese proti Ukrajině – a to jsem netušil, když jsem před půl rokem psal návrh našeho panelu, jaký humbuk se strhne kolem Sudet… Literatura má skvělou schopnost zprostředkovat nejrůznější zkušenosti s životem v pohraničí, nedělá to řečí čísel, ale konkrétními příběhy, sugestivními obrazy krajin a lidí. Ano, literatura citlivě registruje a jejím prostřednictvím můžete pochopit emoce a traumata minulosti i současnosti, ale třeba i to, jak funguje spojování a rozdělování, na které se ptáte, je tam obojí… Odpovídám zatím obecně, ale naším záměrem je především postavit vedle sebe a srovnat literární obrazy několika pohraničních zón, nejen českých. To myslím zatím nikdo neudělal…

JD: K potřebě mluvit o hranicích co nejkonkrétněji bych přidala poznámku o tom, že zkušenost posledních dvou dekád v naší části světa nás možná nechala poněkud zapomenout na to, že propustnost hranic je proměnlivá. Přitom schengenský prostor není první takový historický moment. Když na začátku 20. století Arnold van Gennep ve své knize o přechodových rituálech psal o možnosti volného pohybu přes evropské státní hranice, upozorňoval na to, že ještě před nedávnem to bylo mnohem složitější. Stejně tak může dnešní propustnost skončit jedním administrativním rozhodnutím.

Zavádějící bývají také běžné představy o samotném pohraničí. Posledních několik let žiji v Českém Těšíně a od česko-polské hranice mě dělí přibližně sto metrů. Překvapující je zde rozpor mezi rétoricky zdůrazňovanou transhraniční povahou tohoto prostoru a jeho každodenní sociální realitou. Upozorňují na to ostatně i sociologické studie: transhraniční charakter města bývá artikulován především kulturními elitami a městskými institucemi, zatímco každodenní zkušenost obyvatel je mnohem více spojena s představou dvou oddělených kulturních entit. Domnívám se, že podobné napětí lze nalézt i v literatuře, která hranice a pohraničí tematizuje. Proto se zaměřím především na hranice mezi národními literárními poli.

JŠ: Ve slovinském kontextu je otázka hranic mimořádně citlivá a v literatuře velmi silně přítomná. Dlouhodobě zde rezonuje například frustrace z toho, že slovinsko-italská hranice po druhé světové válce nerespektovala původní slovinské osídlení, podobně jako i debaty kolem slovinsko-rakouské hranice byly výrazně ovlivněny poválečnou geopolitikou a propagandou západních mocností. A to mluvíme o hranicích, které existují už téměř osmdesát let. V posledních desetiletích se pak silně tematizovala také arbitráž o slovinsko-chorvatské hranici z roku 2017.

Myslím, že právě slovinská literatura velmi dobře ukazuje, že hranice nejsou pouze administrativní čáry, ale hluboce emocionální a identitotvorné prostory. Slovinsko se navíc jako samostatný stát ustavuje poměrně pozdě, a i regionální identita proto hraje dodnes mimořádně důležitou roli. Literatura tak často zachycuje napětí mezi centrem a periferií, mezi jazykem, regionem a státní příslušností, ale také zkušenost života „na okraji“ různých politických celků.

V tom se vlastně propojují podněty, o kterých mluvili Jan Malura i Joanna Derdowska. Literatura totiž skutečně dokáže zachytit konkrétní každodenní zkušenost pohraničí – nejen jako prostor propojení, ale také neporozumění, historických traumat nebo latentních konfliktů. S Janem Malurou se proto snažíme číst také českou literaturu z této perspektivy a ptát se, zda v komparaci českých a slovinských literárních obrazů hranic a pohraničí najdeme analogické motivy, anebo naopak zásadně odlišné zkušenosti. Myslím, že právě toto srovnání může být zajímavé: obě literatury vyrůstají ze středoevropského prostoru, ale historická zkušenost jejich hranic je přece jen odlišná.

IM: Zkušenost čtení a výkladu regionální literatury severovýchodní Moravy a českého Slezska nás k tématu hranic přivádí zcela přirozeně. Život na pomezí, nebo chcete-li na hraně je nedílnou součástí beletristických textů. V tomto okamžiku (trochu nám napovídají dnes legendární antologie V srdci Černého pavouka a Od břehu k horám z počátku tisíciletí) jsme si jako blízkou a podnětnou pro srovnání vybrali oblast Podkrušnohorska. Básnické a prozaické texty připomínají, že geomorfologické členění krajiny a geopolitická mocenská rozhodování nevytvářejí ve 20. století souzvuk (to nás s Romanem Poláchem zajímá intenzivně). Hory, nížiny, řeky jsou přirozené enklávy, poskytují specifické podmínky pro život. Lidé usazení na takových místech bývají silně ukotvení v krajině a jakýkoli (politický) zásah (vyhnání, znovuosídlování, přesídlení) vyvolává zmatky v identitě, silné emoční reakce, dlouhotrvající a transgenerační traumata. Literatura vyjadřuje tyto situace, stejně jako překrývání a vymazávání příběhů spojených s určitou historickou etapou.

Hranice sehrává podstatnou roli v mnoha knihách, může být vnímána jako hráz nebo místo, kde má vzniknout ráj. Do něj se hrnou postavy románů v Řezáčově Nástupu (v severozápadním prostoru) i v Ptáčníkově Městu na hranici (v severovýchodní oblasti). V protikladu k těmto dílům, která umisťují do pohraničí sen o „nové šťastné budoucnosti“, pak vznikají odlišné literární obrazy.

Nepřístupnost území a drsné podmínky k životu a práci jako by v nich nabíjely prostor mezními situacemi. Krutost, brutalita, pošlapávání ideálů, zneužívání naivity dětství, manipulativní využívání, ponížení a outsiderství našly přesvědčivou výpověď v Körnerově Adelheid nebo v obrazech Habermannova mlýna Josefa Urbana.

Na přelomu 20. a 21. století se literární příběhy a lyricko-epické fragmenty pokoušejí vykročit ze stereotypu nesmiřitelného a nepřátelského pohraničí anebo navracet do povědomí zapomínané osudy odsunutých, vyhnaných. Radek Fridrich, který přirozeně naslouchá svému regionu, ve sbírce Erzherz vrací řeč náhrobkům, nechává prostřednictvím německých nápisů vyjevit obyčejné osudy těch, kdo zemřeli dávno, ale snad už přestávají být pohřbeni v cizí zemi. V prozaických vyprávěních mizí potřeba psát o hranicích jednoznačně a s jasným národnostním a politickým zaměřením. Otevřená paměť přináší individuální příběhy o nepoznaných příčinách, o zašlapaných kořenech i zkreslených výkladech minulosti. V trilogii Sudetský dům Štěpána Javůrka stejně jako v knihách Pavla Šuby Klíč k Morgenlandu, Na sudetských horách se nezpívá a Fáhrplán Krnov rezonují všechny dříve vyslovené příběhy. Také v nich se ukazuje, že krajinná specifičnost s horami a řekami jako přirozenými hranicemi bude vždy přitahovat určité modely chování a pohledy na to, co je před a co za hranicí.

RPa: Vo svojich úvahách tiež vychádzam primárne z geograficko-kultúrneho chápania hranice a hraničnosti, hoci ide o všestranné fenomény. V súčasnej slovenskej literatúre podľa mňa nejestvuje akýsi spoločný, všeobecný obraz geografickej hranice. A to napriek neveľkej rozlohe Slovenska a jeho tvaru, ktorý spôsobuje, že väčšinu nášho kultúrno-jazykového priestoru možno v istom zmysle pokladať za hraničný priestor. Jeho samozrejmou súčasťou sú aj iné jazyky a identity, s čím súvisia aj iné tematické akcenty a iné pohľady na niektoré historické obdobia a udalosti.

Nie je žiadnym špecifikom súčasnej slovenskej „hraničnej“ literatúry, že do značnej miery pracuje s problematikou historických vzťahov medzi národmi, s ich traumatizujúcimi momentmi, ako aj so vzťahom geografickej a sociálnej periférie. Vo veľkej miere sú naviazané aj na (seba)obraz národnostných menšín (Maďarov, Rusínov, Rómov, Goralov). To je spoločná báza, z ktorej vychádzajú napríklad literárne reprezentácie slovensko-maďarského pohraničia alebo multietnického horského pásma Karpát. No inak je celkový obraz hranice v súčasnej slovenskej literatúre skôr súčtom obrazov jednotlivých hraničných priestorov.

Jedným z aktuálne literárne menej exponovaných hraničných priestorov je slovensko-moravské pohraničie. Možno je za tým na jednej strane historická ustálenosť tejto hranice, na druhej strane jej priepustnosť a menšia viditeľnosť, lebo tu nevznikali zásadné konflikty, ktoré by vošli do kolektívnej pamäti. To však neznamená, že by v súčasnej slovenskej próze priestor slovensko-moravského pohraničia celkom chýbal, rozličným spôsobom ho tematizujú viacerí autori. Inou, rovnako zaujímavou témou je to, že priestor moravsko-slovenského pomedzia, napríklad Valašsko, v českej literatúre a možno ešte viac populárnej kultúre plní zo štrukturálneho hľadiska podobné funkcie, ako má v slovenskej kultúre severovýchod Slovenska. Fenomén odľahlého východu zjavne generuje isté žánrovo-motivické očakávania, ktoré sú do istej miery nezávislé od konkrétneho geografického umiestnenia – ide o exotizáciu, „magicko-realistické“ postupy a hľadanie akejsi archaickej „krajiny lahodnosti“.

RPo: Ano, obecný problém hranic samozřejmě souvisí s historickým kontextem – vzpomeňme na 90. léta, jejichž otevřenost se například v širším kontextu odrážela v populární kultuře ve zlaté éře zábavného pořadu Hry bez hranic. Porovnejme si to s dnešní opětovnou tematizací hranic stran brexitu (a jeho soudobého zpochybňování) nebo s problémy, o nichž hovořil kolega Malura. Odborná historie zkoumání hranic je ale dlouhá – od pozoruhodného sociologa Georga Simmela až po dnes již klasickou studii Borderland / La Frontera: The New Mestiza Glorie Anzaldúy, která velmi specifickým způsobem (i na velmi zajímavých příkladech z tamní literatury) ukázala, že hranice vytváří specifický druh společnosti se specifickým vědomím. Napříč Evropou dnes existují i další velké výzkumné skupiny, které se věnovaly nebo věnují obecnému problému hranic i hranicím v literatuře. Například z mé literárněvědné perspektivy vyplývá, že hranice nejsou pouhá dělící čára, ale že utváří spíše zóny, které jsou založeny jak na vydělení, tak zároveň dialekticky na spojení, a generuje to další otázky, např. kdo je „jiný“ a kdo je „náš“ a kdo jsem vůbec já, tedy je zde velmi důležitá otázka (multi)identity individuální, rodové i národní a jiná specifika, která se odrážejí v estetice.

Dalo by se tedy říct, že má literatura pohraničí také nějaký vlastní jazyk nebo poetiku? Lze poznat při četbě, že text vzniká z pohraniční zkušenosti, aniž by byla hranice výslovně tematizována?

JM: To je důležitá otázka a ve světě k ní existuje množství učených, někdy poněkud úmorných vědeckých článků. Poetika literatury pohraničí není nic pevně daného, spíš kombinace několika rysů. Když to trochu zjednoduším, hraničářské psaní (border writing) se vyznačuje např. míšením jazyků, do českého textu může pronikat němčina, polština, dialekt. Jmenujme namátkově z různých období román Haldy A. M. Tilschové; prózy Vladimíra Körnera či Václava Vokolka; Obyčejné věci Jana Vraka; Slezský román Petra Čichoně; poezii už zmíněného Radka Fridricha, najdeme to i v pop-kultuře (Petr Sagitarius: Trujkunt), ale i v polsko-slezsko-německém prostředí (Szczepan Twardoch: Drach) – anebo postavy či vypravěč často zmiňují přechod z jednoho jazyka do druhého (v prózách současného ukrajinského spisovatele Serhije Žadana). Pohraniční texty se v různé míře dotýkají kulturní hybridity, reflektují např. změny místních názvů a vyznačují se zvýšeným smyslem pro topografii, zachycení konkrétních prostorů a míst. Jsou zároveň pozorné vůči jinakosti, kladou si otázku, kdo je cizinec, host, soused, nepřítel. Pro některá díla jsou klíčové ambivalentní postavy pikarů, podivínů, bláznů, tricksterů; zmiňme v této souvislosti tři středoevropské romány různých jazyků (Ota Filip: Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy; Günter Grass: Plechový bubínek; Drago Jančar: Polární záře). Samostatnou kapitolou je specifický žánr tzv. hraničářského románu (Grenzlandroman), který se vyskytoval v české, německé i polské literatuře zejména v první třetině 20. století a dost černobíle tematizoval, resp. dramatizoval střet různých etnik na jednom území. Ale v něm je hranice většinou výslovně tematizována…

RPa: Nezdá sa, že by ľubovoľný hraničný priestor mal nejaké esenciálne vlastnosti, skôr ide vždy o súbor rôznorodých hraničných izoglos (fyzickogeografických, politických, kultúrnych, jazykových, náboženských) a ich špecifickú, viac či menej jedinečnú kombináciu. V kultúrno-jazykovej perspektíve sa na hranici často stretávame s ambivalentnou identitou, nestabilitou, prispôsobovaním sa či oportunizmom. Tento pohľad z kultúrneho „centra“ smerom k skutočnej či domnelej periférii možno aj otočiť, pretože hraničné fenomény často majú veľkú dostredivú silu. Môžu zároveň rozhraničovať aj kultúrne spájať. Príkladmi takýchto prírodných hraníc, okolo ktorých sa historicky vytvorila spoločná nadnárodná a nadjazyková identita v podobe cezhraničného makroregiónu, sú v slovenskom kontexte Karpaty a Podunajsko či „Donauland“. Tieto priestory odlišnej kultúrnej každodennosti, historickej skúsenosti a v neposlednom rade iných prírodných podmienok cítiť potom aj v literatúre, hoci je písaná v jednom jazyku. Priznávam, je pre mňa trochu prekvapujúce, že tieto rozdiely celkom nezanikli ani v dobe AI a sociálnych sietí a slovenské autorky a autori ich stále v istej miere tematizujú.

JD: To překvapení s vámi asi úplně nesdílím, a to právě z důvodu, které jste pojmenoval. Tyto pohraniční fenomény mají tak velký kulturotvorný potenciál, tak velkou dostředivou sílu, jak říkáte, že jsou velmi lákavým materiálem pro ohledávání identit, kterým je současná kultura čím dál více definována, a to jak v pozitivním, tak v negativním smyslu.

Ohledně poetiky navážu na postřeh Jana Malury o tom, že „hraničářské psaní“ často sází na (předvedené nebo jen naznačené) míšení jazyků. To, že bývá jazyková různorodost na úrovni textu potlačena, je přirozený mechanismus, zejména v případě populárních žánrů, kde nakladatel musí počítat s omezenou trpělivostí čtenářů luštit cizojazyčné fragmenty. Pozoruhodné mi to připadá v jiném kontextu. Na pohraniční literaturu se totiž pokouším dívat perspektivou translingvismu a zajímají mě autoři, kteří píší ve více než v jednom jazyce, z nichž jedním je čeština. Na takové texty se obecně nahlíží jako potenciálně přinejmenším pozoruhodné, pokud ne až experimentální. Mohou pracovat s prostorem mezi jazyky a vytvářet tím nové významy, zprostředkovávat dvojdomou zkušenost atd. Přitom ve svém aktuálním výzkumu, který teď připravuji pro kongres, narážím na podle mě zajímavý opačný pól. Jde o situaci, kdy je biografie autora sice bilingvní, ale jeho literární text je spíše stylisticky transparentní a domestikovaný. Příkladem takové situace je pro mě tvorba Danuty Chlupové z Těšínska. I když své romány píše v obou jazycích a sama je překládá z polštiny do češtiny (nebo naopak) a tato skutečnost je redakčně přiznána a tematizována například během autorských čtení, její český román, alespoň v textové rovině, polonismy a jazykovou nesourodost potlačuje. Heterogenita je sice pro postavy významná, ale přechod mezi jazyky je obvykle jen naznačen vypravěčem. Mnohojazyčnost se tedy z roviny formy přesouvá jak do děje, tak do literárního provozu.

JŠ: Myslím, že v případě slovinské literatury pohraničí lze určitou specifickou poetiku skutečně identifikovat – a že souvisí především se způsobem, jakým tato literatura zachází s traumatickou historickou zkušeností a identitou.

Zdá se mi, že společným jmenovatelem slovinsko‑rakouského i slovinsko‑italského pomezí je zkušenost narušení – jazykového, kulturního i existenciálního –, která je často spojena s traumaty 20. století. To se neodráží jen v tom, co se vypráví, ale především v tom, jakým způsobem se vypráví. Mám tím na mysli, že v těchto textech se rozpadá přirozená kontinuita – jazyk přestává být samozřejmým nástrojem, kulturní identita ztrácí oporu a samotná zkušenost světa je narušena traumatem.

Zároveň je ale zajímavé, že jednotlivé pohraniční oblasti tuto zkušenost zpracovávají odlišně. U autorů korutanských Slovinců, jako jsou Florjan Lipuš nebo Maja Haderlap, se setkáváme s výrazněji posttraumatickým způsobem vyprávění: texty bývají fragmentarizované, silně lyrizované a často tematizují nemožnost plně uchopit traumatickou zkušenost v jazyce.

Naopak autoři slovinsko‑italského pomezí, zejména Boris Pahor, volí spíše kontinuálnější a svědecký typ vyprávění, v němž je trauma sice velmi silně přítomné, ale je zároveň explicitně tematizováno a zasazeno do lineárnější narativní struktury. Tato próza tak výrazně přispívá k utváření kulturní paměti daného prostoru.

Dalo by se tedy říct, že literaturu slovinského pohraničí lze při četbě rozpoznat i bez přímé tematizace hranice – právě podle toho, že pracuje s narušenou identitou, pamětí a jazykem, které se promítají přímo do její poetiky a způsobu vyprávění.

RPo: Snad bych ještě doplnil, že v rámci mého výzkumu této literatury se rovněž vyskytují i takzvané threshold experiences – liminální časoprostory a zkušenosti, které souvisejí právě nejenom s konkrétním hraničním prostorem, ale rovněž s hraničním prostorem duchovním. Postavy se v těchto románech ocitají často v meziprostoru snů a bdění, na pomezí bláznovství, realita je kontaminována pohádkovými a mytologickými postavami, místy tyto prózy přecházejí (jako například u Jakuba Königa) do archetypálního bezčasí, což souvisí právě se ztrátou a hledáním identity.

Ve vašich odpovědích se opakovaně objevují tři motivy: pohraničí jako periferie, pohraničí jako prostor překrývajících se identit a pohraničí jako místo se svébytnou gravitací, které vlastně nepotřebuje centrum. Je to tak, že literatura v posledních desetiletích začíná pohraničí vnímat právě takto, nikoli jako periferii, ale jako svébytné centrum? A pokud ano, je to zkušenost specificky středoevropská – anebo ještě vyhroceněji, nejeví se pak střední Evropa bez (národního) centra jako určitá soustava vzájemně se překrývajících pohraničí?

IM: Z mého úhlu současného intenzivního čtení a znovučtení beletristických děl spojených se severozápadem a severovýchodem českých zemí nedokážu zatím potvrdit jasné tendence. Určitě se projevuje odkrývání zapomenutých nebo zapovězených příběhů. Na jejich ozvěny navazují příběhy dnes vyprávěné. Věřím, že za půl roku, za rok „budu chytřejší“.

JM: Odpověď není jednoduchá, asi budeme vědět opravdu víc na konci našich výzkumů, ale nám nejde jen o poslední desetiletí, na něž otázka směřuje. V každém případě, polská literatura, domnívám se, dnes žádné centrum nepotřebuje. Na základě toho, co jsem četl a vím, se mi zdá, že to nejzajímavější se v ní odehrává na okrajích, ale Joanna Derdowska by k tomu určitě mohla říct víc… Polsko je velké, dodnes formované mohutnými proměnami hranic, ale to tíhnutí k pomezním oblastem a příhraniční regionální identitě zřejmě platí i pro současné literární dění „malých“ zemí jako Slovinsko a Slovensko. Jana Šnytová a Radoslav Passia to už ve svých odpovědích naznačovali…

JD: Tím se otevírá velké téma, které se týká i prostorových metafor v literárněvědné metareflexi, jako například kategorie inbetweenness v translatologickém světě a jeho kritiky… Ale co se týče praktičtějších postřehů z polského soudku, ke kterým mě vyzývá Jan Malura – určitě, dají se tam sledovat výrazné posuny v imaginárních geografiích, změnu jejich osy ze západo-východní na severo-jižní popsal před nedávnem Przemysław Czapliński ve své knize Poruszona mapa. V mnoha případech jsou to navíc posuny vědomé si toho, co tím přenášením pozornosti k nesamozřejmým okrajům vytvářejí, a toho, že výsledek je čtenářsky velmi atraktivní. Vidíme to třeba v tzv. literárních reportážích Zbigniewa Rokity.

JŠ: Ve slovinském prostoru je regionální vymezení dlouhodobě velmi silné a vztah centra a periferií zde nefunguje jednoznačně. Pohraniční oblasti se často nevztahují jen k hlavnímu městu Lublani, ale i k centrům za hranicemi, jako jsou Terst, Gorizia nebo Klagenfurt, takže překrývání těchto různých center dává této tvorbě vnitřní napětí a výrazně se podílí na jejím utváření. V tomto smyslu lze pohraničí chápat spíše jako aktivní, spoluutvářející prostor než jako pouhou periferii.

RPa: V slovenských podmienkach je akési „centrálne pohraničie“ realitou už vyše sto rokov, teda odkedy sa Bratislava, mesto ležiace priamo na hraniciach s Rakúskom a Maďarskom, stala politickým a kultúrnym centrom krajiny.

Predstavy o reálnych či imaginárnych hraniciach sú naozaj formované individuálnymi skúsenosťami a národnou kolektívnou imagináciou. Svedčí o tom aj fakt, že povedzme, v tradícii českej literárnej reflexie Bratislavy sa toto mesto dosť často považuje za akúsi hraničnú bránu na Juh, a to nielen na Balkán, vycibrené nosy tu dokonca cítia prvé vône Stredomoria! Takto mesto vnímali vo svojich románoch alebo reportážach Nezval, Kostka Neumann, ale pomerne nedávno aj Ajvaz. Pre slovenskú literatúru však juh leží inde, v iných regiónoch, s Bratislavou sa príliš nespája. Aj to je príklad našich fluidných stredoeurópskych hraníc, ktoré spolu občas koexistujú, občas sa bezbolestne prekrývajú a občas sú priestormi konfliktov.

RPo: Ostatně i Ostrava je v prózách Jana Balabána reprezentována jako „periferie uprostřed srdce“, jako souostroví, jako svébytný a signifikantní prostor. Výše uvedená klasická monografie oblasti borders writing od Glorie Anzaldúy právě ukazuje, že je prostor pohraničí místem obrovské syntézy, nikoli dělicí čárou, ale velmi specifickou hybridní zónou, v níž vzniká tzv. mestické vědomí, které se odráží např. nejenom v multilingvismu (mimochodem i Anzaldúina monografie je silně multilingvální a často silně beletrizovaná), ale logicky na základě polyperspektivnosti také ve feminismu či v queer vědomí proti třídním, rasovým, kulturním a genderovým stereotypům a často se zde vyskytují ony výše uvedené „trickerské“ postavy (atravesados: šilhaví, perverzní, queer, otravní, zparchantělí, mulatové a míšenci, polomrtví) – konkrétní aplikace tohoto myšlení je v české literatuře možná. Chápu pak tímto prizmatem pohraničí jako hybridní prostor, v němž vzniká zvláštní syntetizující vědomí, které velmi často zpochybňuje jednu neměnnou identitu, ale směřuje k mnohosti identit (národních, rodových, jazykových) a je často antinormativní. Čili bych snad, ačkoli se to nabízí, nemyslel v binárních opozicích centrum/periferie, ale uvažoval bych spíše o hybridních prostorech, které nejsou závislé na centrech či periferiích.