Bohemistika je zamyšlením nad naší kulturou. Její hlas formovala historie a tímto hlasem mluvíme jak pro domo sua, tak ke světu. Bohužel, v moderní době se historický čas u nás zadrhnul v roce 1939 a následovalo půlstoletí průšvihů. Nebylo možné se vyjádřít ba ani myslet bez překážek. Nakupily se nánosy, které není lehké odstranit. (Emil Volek)
U příležitosti VII. kongresu světové bohemistiky jsme jeho účastnicím a účastníkům položili jednu otázku. Odpovědí přišlo tolik, že je otiskujeme na pokračování. Zde je druhá část.
Možná především to, že národní kultury nikdy nebyly tak národní, jak si samy představovaly.
Bohemistika vznikla jako národní filologie. Dnes však její nejzajímavější úkol nespočívá v potvrzování národních příběhů, nýbrž v jejich komplikování. České dějiny, česká literatura i český jazyk byly vždy formovány mnohonásobnými kontakty: s německým, židovským, polským, slovenským, rakouským i širším slovanským prostředím.
Právě proto může bohemistika v době nových nacionalismů připomínat, že kulturní identita vzniká na hranicích, v překladech a v místech setkávání. Její budoucnost proto podle mého názoru neleží v národní izolaci, ale v postimperiální a transkulturní perspektivě střední a východní Evropy.
Současně se domnívám, že nastal čas posílit mezislavistickou komparatistiku. Literatury střední a východní Evropy nelze plně pochopit, zkoumáme-li je pouze v rámci jednotlivých národních filologií. Mnohé z nejdůležitějších kulturních procesů probíhaly napříč jazykovými, státními i etnickými hranicemi.
Kulturní studia v posledních desetiletích výrazně rozšířila naše chápání literatury a kultury. Právě proto však dnes znovu vyvstává otázka, jaké místo zaujímá samotná literatura. Vidím budoucnost literární vědy nikoli v návratu k tradičním národním modelům, ale v jejich překročení: v komparativním, transkulturním a propojeném čtení literatur střední, východní a jihovýchodní Evropy.
Právě zde může bohemistika nabídnout něco, co jiné obory často nevidí: schopnost chápat literaturu jako prostor vztahů, překladů, kulturních transferů a sdílených historických zkušeností.
Literárněvědná bohemistika může ještě pořád zahlédnout dosud přehlížená díla vyznačující se unikátními tématy i skrytou jazykovou energií, kterou nikdo jiný než bohemista nedokáže rozpoznat. Znám taková díla z doby humanismu i baroka, ale i z literatury první poloviny 20. století. Jsou to texty spíš periferní, bizarní, regionální, popkulturní, které dnes z různých důvodů dokáží oslovit čtenáře, ovšem z důvodů často jiných než čistě estetických.
Ale především může literárněvědná bohemistika uvidět leccos zajímavého, když zkusí překročit svůj úzký svět a vezme si na pomoc jiný jazyk, další obor nebo odlišnou kulturní zkušenost. Pokud si povídáte nebo zkusíte něco podniknout dohromady s polonistou, germanistou, slovenistou, romanistou, klasickým filologem, můžete zahlédnout zdánlivě známé věci v novém světle. A platí to také o spojenectví s historií, kulturní antropologií nebo geografií, nějakou dobu to třeba potrvá, než najdete s jiným oborem společnou řeč, ale nakonec se může stát bohemistická jednotlivina dobře viditelná i pro někoho, kdo vyrostl v jiné bublině.
Bohemistické vzdělání rozvíjí čtenářskou gramotnost, analytické myšlení, samostatné vyhledávání a ověřování informací a jejich kontextualizaci, a tak tříbí kritické myšlení, které je v dnešní společnosti více než potřebné. Bohemistika pomáhá vidět jak literárnost textu, tak jeho jazykový charakter; učí nejen správnému pravopisu a gramatice, ale zejména jak pracovat s jazykovědnými daty, jak interpretovat text v širších kulturních souvislostech a také ve vztahu k novým médiím. Bohemistika může upozorňovat na to, co dříve nechtělo být viděno: že ji nelze zkoumat izolovaně jen národně filologicky, nýbrž v dotyku s jinými jazyky a kulturami.
Víme, jakou hodnotu mají kultury, které nepatří k hlavním aktérům světových dějin. Víme, jakou hodnotu mají jejich jazyky, literatury a umění, jejich zvyky a přesvědčení, jejich dějiny i každodennost. Víme, co je kulturní genocida. Víme, jak ideologie slouží moci a jak mocní usilují o ještě větší moc. Proto také víme, co Rusko v této dějinné chvíli dělá Ukrajině. Nejenže se zmocňuje suverénní země a zabíjí její obyvatele, ale ničí i její kulturu. Ničí ji zcela zjevně, když cíleně útočí na univerzity, knihovny a muzea, ale také plíživě, když lidem vštěpuje přesvědčení, že ukrajinská kultura nikdy neexistovala – a pokud přece jen existovala, byla jistě po všech stránkách méněcenná. Čí kultura, řeknou, by mohla být hlubší než ta ruská, k níž patří geniální Dostojevskij, Tolstoj a Puškin? A který jazyk by mohl Rusům znít směšněji než ukrajinština? Vždyť Ukrajinci „žvatlají jako děti“. Víme, že Rusové totéž říkali a dodnes říkají i o češtině. Zároveň však víme, že čeština a česká kultura mají vlastní, jedinečnou hloubku, jakou nenajdeme v jazyce a kultuře Ruska ani žádné jiné země. O tuto hloubku můžeme přijít – a za jiných historických okolností by se možná vůbec neutvořila. Jak nás učí Jan Hus a Václav Havel, máme morální povinnost odsoudit agresora a postavit se na obranu fyzické i kulturní existence oběti. Síla nezakládá právo.
Jako Rakušan mohu samozřejmě hovořit pouze z pohledu zahraniční bohemistiky. Ta to nemá zrovna snadné, protože v Rakousku není zájem o východoevropské kultury bohužel nijak velký (navzdory intenzivním hospodářským kontaktům). V dnešním Rakousku se obecně ví jen málo o korunních zemích Habsburské monarchie, což není nutně způsobeno arogancí, ale spíše obecnou neznalostí (a také zvláštními osnovami ve školních předmětech dějepisu a němčiny). Jakmile se studenti na katedrách slovanských studií začnou intenzivněji zabývat češtinou, poznávají jako zahraniční bohemisté a bohemistky kulturu a literaturu, jejichž historický vývoj je velmi zajímavý a která v mnoha oblastech přinesla originální výtvory. Zprostředkovat kulturní nebo literární zvláštnosti zahraničnímu publiku však není zcela snadné. Vhodný rámec samozřejmě nabízejí velké akce, jako je například letošní Frankfurtský knižní veletrh anebo programy Českých center. I když dnes ještě nelze odhadnout dopady umělé inteligence na výuku cizích jazyků a mezikulturní znalosti, zdá se mi, že bohemistika bez intenzivního studia jazyka nemá smysl, protože by pak musela zůstat povrchní. Bez studia jazyka by nakonec nebylo možné vybudovat specificky bohemistickou perspektivu.
Bohemistika má jedinečnou možnost vidět vzájemné kulturní spodní proudy mezi českým světem a zbytkem světa. Zatímco obecnější komparativní obory často vnímají menší literatury jen jako pasivní příjemce globálních vlivů, bohemistika vidí opačný, aktivní proces: ukazuje, jak české prostředí světové podněty specificky zažívalo, přetvářelo a vracelo zpět do oběhu.
Dokáže totiž sestoupit k mikrohistorii tohoto dialogu – k jemné tkáni literárních překladů, recepcí a zdánlivých marginálií, skrze které ideje reálně cestovaly přes hranice. V neposlední řadě pak bohemistika rozumí specifické sociologii českého čtenáře a tomu, jak hluboce je proces čtení v tomto kontextu historicky provázán s národní a existenciální sebereflexí.
Aby však tento potenciál nezůstal nevyužit, bohemistika musí opustit svou slonovinovou věž. Smyslem oboru by totiž nemělo být jen samoúčelné analyzování, ale především propagace a ‚prodej‘ české literatury světu. Příliš často bohemisté ztrácejí ze zřetele tento cíl tím, že se uzavírají do složité odborné terminologie. Přáli bychom si spíš, aby odborné texty uměly artikulovat složitosti v přístupném, živém jazyce – stylem, který má blíže k esejistice v literárních přílohách světových novin. Namísto vytváření neprostupného ‚akademismu‘ bychom měli hledat cestu k širšímu čtenářskému publiku po celém světě.
Na mezinárodním poli může bohemistika dlouhodobě sledovat hlavně svůj zánik, nebo přinejmenším uvadání. I u nás je coby součást humanitního vzdělávání pod tlakem z různých stran. Věcí, které z této semi-periferní a prekérní pozice může vidět, je celá řada, ale myslím, že vlastně nejsou moc nové. Zahraniční bohemistika ví, jaké to je obhajovat vlastní existenci. To je zkušenost, které je podle mě vždy třeba naslouchat. V dobách umělé inteligence zase zřejmě není jiný obor tak dobře vybavený k tomu vysvětlit, proč je dobré, aby byl každý člověk schopen napsat (ve svém rodném jazyce) text, který má hlavu a patu. Sám. Nebo aby uměl text sám přečíst a vyložit. A že nejde jen o to outsourcovat proces a získat výsledek, ale o tu zkušenost. Že to může být krásné a může nás to proměnit. A že kdyby se někteří mocní lidé naučili naslouchat zkušenostem ohrožených a taky vidět tu krásu, tak by třeba přestali po všem šlapat. Tak magickou moc bohemistika má!
Bohemistika od doby svého vzniku vidí češtinu ve všech jejích aspektech. Tím se nutně odlišuje od, dejme tomu, práv, architektury, psychologie a dalších oborů, které si samozřejmě do jisté míry tvoří vlastní jazyk, ale (v českém prostředí) využívají češtinu, aniž by ji skutečně „viděly“. Otázku bych upravil: je něco, co vidí bohemistika, ale nevidí to anglistika, hebraistika, hungaristika či sorabistika? Abych řekl pravdu, nevím. To zajímavé většinou začíná tam, kde se obory začnou propojovat. Žádný člověk není ostrov – a bohemistika teprve ne.
Svůj život jsem spojil s bohemistikou právě z toho důvodu, že se zabývá českým jazykem a literaturou v širším kontextu české historie a kultury. A to mi vyhovuje. Sám zkoumám hlavně moderní českou divadelní hru a její poetiku. Bohemistický pohled ve srovnání kupříkladu s teatrologickým umožňuje interpretovat drama nejen jako předlohu pro divadelní inscenaci, ale také jako svébytné literární dílo, které naplňuje rysy určitého literárního žánru, hlásí se k poetice konkrétního autora, kondenzuje znaky určitého uměleckého směru apod. Bohemistika vidí na dramatu takřka vše a vše bere do hry při jeho zkoumání.
V důsledku dějin českých zemí a Moravy skýtá česká literatura jedinečné příklady průniků jazyků a kultur. Jako literární badatelka specializující se na mnohojazyčnost v literatuře považuji český případ za obzvlášť zajímavý. Nadnárodní a mnohojazyčné aspekty přitom – také z historických důvodů – nebyly vždy ve všech obdobích na povrchu české literatury viditelné. Dnes jsou však zřetelnější, částečně i v důsledku nedávné migrace do Česka a nástupu nové generace mnohojazyčných autorů.
Díky mnohaleté tradici, ke které přispěla řada výjimečných osobností, a díky hlubokému sepětí s českou společností nabízí dnes bohemistika zcela zásadní pohled na to, odkud pocházíme, co nás formovalo, jací jsme v současnosti a co můžeme nabídnout světu 21. století. Je nedílnou součástí české kulturní paměti. Abych byla konkrétnější: v české literatuře se promítají staletí jejího vývoje po boku dalších národů a jazyků, což lze snadno odečítat i z těch nejsoučasnějších děl, z jejich kompozice, struktury, intertextuality, jazykových prostředků a konečně témat. Zároveň tato literatura vzniká v jazyce, který je nutně limitován počtem uživatelů a velikostí knižního trhu – i to svou podobou reflektuje. Pohled na současnou literaturu tak v součtu nabízí jak poznání o české umělecké komunikaci v té komplexnější, hlubší formě (která zahrnuje určitou intelektuální spoluúčast čtenářů a čtenářek), tak o hledání těch, kdo v knihách odžívají především vlastní emoce a chtějí, aby je text nesl. Literárněvědná bohemistika díky tomu dokáže velmi plasticky ukázat některé rysy české identity spolu se souvislostmi, v nichž se projevují. Přispívá tím významně k sebereflexi české společnosti. Literatuře jiných jazyků pak bohemistika nabízí především pohled odjinud, který často umožňuje překonat slepá místa – což samozřejmě platí oboustranně. Právě provázanost s jinými jazyky, literaturami a obory doma i ve světě vytváří živnou půdu pro rozvoj jak české literatury, tak bohemistiky obecně.
Bohemistika vychází z českého jazyka a literatury, ale to neznamená, že vždy jen zůstává v národním kontextu. Bohemistika ukazuje, že i literatura národa s relativně malým počtem mluvčích může být velmi různorodá. Tím, že se podíváme na českou literaturu v širších kulturních kontextech, můžeme sledovat její přesahy a souvislosti a nahlédnout, co znamená střední Evropa jako svébytný a mnohovrstevnatý kulturní prostor.
Bohemistika se může stát zrcadlem odrážejícím kultury sousedních zemí. Bohemistika, germanistika a polonistika by neměly být izolovanými ostrovy, ale spíše oblastmi mezikulturního srovnávání, místy, kde se hledá vzájemné porozumění, kterého nikdy není dost. Porozumění, sblížení a (trochu dnes zapomenutá) vzájemnost bude dosaženo, když rozpoznáme podobnosti a rozdíly ve způsobu, jakým vnímáme a popisujeme svět, jak se projevuje v díle spisovatelů a básníků. Bohemistika by neměla zapomínat, že literární povodí Vltavy a Visly přispívá k velkému povodí evropské literatury. Ale pouze bohemistika, která se zabývá komparativními snahami (příkladem je obdivuhodná práce profesorky Krystyny Kardyni-Pelikánové), a to nejen na polsko-českém úseku, ale i v dalších „směrech“ a „oblastech styků“, a bohemistika, která podporuje vhodné překladatelské iniciativy, se stane cestou k poznávání kultury sousedních zemí, a tedy i kultury evropské jako takové.
Nejsem si jistá, co může vidět tradiční bohemistika zaměřená na jednu národním jazykem definovanou kulturu. Velký přínos však vidím v jejím otevírání se širším kulturním souvislostem – ať už se jedná o zkoumání vícejazyčnosti českých zemí, nebo mezinárodní regionální kontext. Dnes už se nejedná „jen“ o zkoumání vícejazyčnosti v habsburské monarchii (jež je sama o sobě zásadní), ale podobný přístup se stále častěji aplikuje i na soudobou historii. Opouštíme od upřeného pohledu na Západ, více komunikujeme napříč středovýchodní Evropou a vytváříme širší kontext pro vnímání jednotlivých národních literatur. Tato perspektiva snad může i ostatním oborům otevřít jiný pohled na vztahy mezi národním a univerzálním a přispět k hlubší reflexi naší regionální zkušenosti, kterou ještě bezmála čtyřicet let po pádu socialistických režimů často označujeme za postkomunistickou.
Jsem skeptický vůči (lákavé) představě, že náš obor, a tedy naše literatura, disponuje něčím, co jiné obory a literatury nemají. Nemyslím, že je něco esenciálního či funkčního, co je pro českou literaturu specifické – drobná specifika má každá literatura včetně české, ale na to daná otázka asi nemíří. To však, co bohemistika může vidět a co snad nenahlédnou jiné filologie, možná spočívá ve velikosti české literatury. Oproti větším literaturám totiž lze tu českou – která není nikterak malá – snáze přehlédnout v celku, a to jak v celku úplném, tak v celcích dílčích. O těchto jevech pak lze heuristicky únosně vydat počet, aniž bychom museli příliš zjednodušovat a redukovat.
Za nejzajímavější rys bohemistiky považuji to, že kultura v Česku je výsledkem interakcí různých evropských uměleckých a literárních proudů. Bylo by téměř škoda škatulkovat české kulturní dědictví pouze jako součást slavistiky. Zdá se mi, že ani nelze kategorizovat českou kulturu na základě jediného etnika (multivrstevnatost je asi síla našeho oboru). Mám dojem, že by bohemistika měla mít za úkol zviditelňovat experimenty a pokusy o nalezení nových (a dokonce subverzivních) nápadů. Zatím si toho okolní svět moc nevšímá.
Bohemistika je zamyšlením nad naší kulturou. Její hlas formovala historie a tímto hlasem mluvíme jak pro domo sua, tak ke světu. Bohužel, v moderní době se historický čas u nás zadrhnul v roce 1939 a následovalo půlstoletí průšvihů. Nebylo možné se vyjádřít ba ani myslet bez překážek. Nakupily se nánosy, které není lehké odstranit. Někteří to dovádějí až do Husa: když Němci u nás byli ‚nominalisti‘, Češi museli být ‚realisti‘. Překotné dohánění Evropy taky nevedlo vždy k lepšímu. Pochopení vlastní historické zkušenosti není automatické. Je to práce, agon, zápas. V současné krizi humanistických oborů naše i světová bohemistika má stejný úkol: vymést před vlastním prahem a pak mluvit k sobě i ke světu (ať už poslouchá(me), nebo ne). Stoletý pražský strukturalismus jakožto kritická neideologie a koherentní, komplexní myšlení o literatuře a umění tu má své místo: průbojný ve své době, ukazuje teď sice vrásky svých inspiračních modelů a improvizací, ale ukrývá také překvapivý potenciál, který dosud zůstával skryt. Vedle rozpolcené postavy Mukařovského se vynořuje rozmáchlá osobnost Romana Jakobsona, kterou nelze redukovat na přenos ruského formalismu do již českého strukturalismu. Ostatně se také domnívám, že je na čase restituovat jeho češství, třebaže to byla nikoli jeho zaviněním jen pětadvaceti- až třicetiletá ústřední epizoda jeho života.
Tvar vychází již více než 30 let a díky profesionální redakci bude vycházet i nadále. S vaší pomocí bychom ale chtěli zpřístupnit kvalitní literaturu co největšímu množství čtenářů a zároveň ji učinit dostupnější.
