Julia Miesenböck

z Lapačů prachu Lucie Faulerové

Beletrie – Próza
revue Ravt 10/2021

Das war der schlimmste Moment ihres Lebens, bis auf all die anderen. Das war der schlimmste Moment meines Lebens, bis auf all die anderen. Bis auf all die Momente, die ich schon hinter mir hatte und die mir zuwinkten, mit zufriedenem Ausdruck nach getaner Arbeit, und bis auf all die Momente, die sich auf mich freuten, ungeduldig von einem Bein aufs andere traten, mich mit vorgestrecktem Kinn und offenen Armen erwarten.

Doch das Lustige daran ist, dass man sich wirklich an alles gewöhnen kann. Und so wird es mit der Zeit irgendwie langweilig. Man zittert nicht mehr vor Angst, kaut nicht mehr an den Nägeln, weil man nervös ist, man hält das Gesicht hin, bereit für die Ohrfeige, und mit dem Finger zeigt man sogar auf die Stelle, an die man diesen beißenden Segen dieses Mal bekommen möchte, oh ja, bitte, mehr, mehr, Klatsch auf die eine Seite, Klatsch auf die andere. Und falls es nicht genug wehtut, falls einen das nicht überrascht, bestürzt, in die Knie gehen lässt, die Sporen gibt, zu Boden wirft, nicht beinahe tötet und den Hals zuschnürt, ist man sogar etwas enttäuscht. War das alles …? Im Ernst – das? Mehr hast du nicht zu bieten? Na so was. Daumen runter.

Das aber war der schlimmste Moment meines Lebens. Mit Sicherheit. Voll und ganz. Ohne Wenn und Aber. Also bis auf all die anderen, das versteht sich von selbst.

Über die leere Bühne erklingt ein müdes Schlagzeug, ba-dam tsss, ich mache mich aus dem Staub und schalte die letzte blinkende Leuchtstoffröhre aus.

 

Byla to ta nejhorší chvíle jejího života, tedy kromě všech ostatních. Byla to ta nejhorší chvíle mého života, tedy kromě všech ostatních. Kromě těch, co už byly za mnou a mávaly mi s výrazem spokojenosti z dobře odvedené práce, a kromě těch, co se na mě těšily, přešlapovaly nedočkavostí, vyhlížely mě s vytrčenými bradami a s doširoka se rozevírající náručí.

Jenže legrace je, že zvyknout se dá opravdu na všechno. A tak vás to po čase začne tak nějak nudit. Přestanete se třást strachy, přestanete si hlodat nehty z nervozity a na tu facku nastavíte tvář, ještě prstem ukážete, kam si to štiplavé požehnání přejete tentokrát, ó ano, prosím, ještě, ještě, plesk z jedné strany, plesk z druhé. A pokud to dost nezabolí, pokud vás to nezaskočí, nepřekvapí, nepodlomí nohy, nekopne do slabin, nesvrhne na zem, nepřizabije a nepřidupne vám to krk, jste dokonce lehce zklamaní. To bylo všechno…? Vážně – tohle? Nic lepšího neumíš? Pche a palec dolů.

Tohle byla ale ta nejhorší chvíle mého života. S přehledem. Na plné čáře. Bez debat. Tedy kromě těch ostatních, to dá rozum.

Prázdným jevištěm znějí unavené bicí, ba-dam tsss, odklízím se ze scény a zhasínám poslední rozblikanou zářivku.

Chviličku.
Načítá se.
  • Julia Miesenböck

    Bohemistka a překladatelka. Vystudovala komparatistiku a slavistiku na Vídeňské univerzitě a později působila jako lektorka němčiny v zahraničí: nejprve na Jagelonské univerzitě v Krakově a potom na Goethe Institutu v ...
    Profil

Souvisí

  • Pomalu všechny už myšlenky vaše sdružují se samy sebou s hovnem, každé druhé přirovnání vaše čerpáno je ze záchodu, jakoby záchod byl polovinou světa; a tak pomalu všechny už věci ve vás zhovnatěly, svět je vám hovno, boha samého dovedete si představit jen v podobě hovna.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 14/2018
  • Lesk a bída překladatelství
    Rita Kindlerová, Helena Beguivinová, Kateřina Klabanová, Markéta Vinická, Miloslav Uličný, Zdeněk Beran, Dana Svobodová, Jiří Hrubý, Alena Morávková, Lenka Kuhar Daňhelová, Vladimír Medek, Jana Zoubková

    Anketa

    Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 13/2018