Řekněme, že tvé čtyři romány spojuje skutečnost, že se v nich rodina jeví jako místo, kde je nemožné porozumět jazyku druhého. V debutu je to sestra, která tlumí rány osudu tím, že překládá knihu. Ve druhém románu přebírá syn spolu s téměř nesplnitelnou rolí i jazykový styl hlavy rodiny. Ve třetím se babička rozhodne přeložit druhou světovou válku ze svého propagandistického jazyka mládí do jazyka svého vnuka, který je generačně úplně jinde. A ve čtvrtém románu dcera tlumočí pro otce. Souhlasila bys tedy s tím, že právě téma překladu mezi různými jazyky se táhne jako červená nit všemi čtyřmi romány?

Musím přiznat, že tím, jak jsi to takhle analyticky položil vedle sebe, jsi mě trochu zaskočil. Upřímně řečeno jsem to takhle záměrně nenaplánovala, ale ano, máš samozřejmě pravdu. Myslím však, že tím hlavním tématem všech mých próz je rodina – ta dysfunkční rodina, která se přesto snaží vytvářet prostředí, kde spolu její členové budou vycházet. Všichni nesou svou vlastní zátěž, ale přesto se nějak snaží, v rámci svých možností, být tu jeden pro druhého. Jazyk, o kterém mluvíš, tu je také, ale spíš podvědomě.

Kritika u tvých próz pozitivně hodnotí precizní zacházení s literárními prostředky, zejména tam, kde je třeba s nimi pracovat diferencovaně. Jedna recenze na Als die Kirche den Fluss überquert přímo hovoří o kontrolované nevyváženosti. Zároveň se obsahově i vypravěčsky opíráš o postupy různých žánrů. Je pro tebe rytmus stylistické proměnlivosti stejně důležitý jako samotný děj?

Ne, to bych neřekla. Myslím, že to prostě vyšlo náhodou. Mé romány spíše odrážejí mou osobní cestu a vývoj jako spisovatelky. Můj úplně první román byl, jak by se to dalo říct, možná román pro mladé dospělé. Odehrává se z pohledu dítěte a dospívající dívky. Šlo mi tedy o úhel pohledu. Román Als die Kirche den Fluss überquerte je vyprávěn z pohledu muže.

Další je zasazen do historického kontextu: druhá světová válka, spousta rešerší, spousta řemeslné práce. A teď je to autobiografické. A myslím, že je možné sledovat, jak si osvojuji různé etapy a roviny psaní. Po každém projektu udělám další krok vpřed. Alespoň to tak vnímám, že pokaždé zkouším něco nového. Nejen z principu, ale proto, že se chci naučit nové řemeslné postupy v psaní.

Tvůj debut Zwischen Schaumstoff byl v roce 2016 vybrán do městského čtenářského programu „Innsbruck čte“, v jehož rámci bylo rozdáno 10 000 výtisků. Pomohlo ti to v tvé další práci?

Ano, a jak. To byla samozřejmě úžasná věc. Byla jsem tehdy ještě velmi mladá autorka a šlo o opravdu velkou kulturní akci, do které bylo vloženo mnoho úsilí a která byla zorganizována s velkým nasazením a kurátorována s láskou k literatuře. A to pro mě znamenalo opravdu hodně. Navíc mi to dodalo sebevědomí a pocit, že to, co píšu, je zjevně dobré a zajímavé. Tehdy jsem si začala říkat: možná bych mohla dělat víc, možná bych mohla experimentovat, možná bych si mohla víc věřit.

Vím, že tvůj debutový román byl původně povídkou. Co se stalo, že z toho vznikl román? Nebo spíš takhle: co se muselo stát, aby román vznikl?

Položit tu otázku takhle, tedy „co se muselo stát?“, to je dobré. Právě s touto povídkou jsem vyhrála literární soutěž pořádanou nakladatelstvím Edition Exil. To pořádá v Rakousku už přes dvacet let literární soutěž Exil Literaturpreis, která je zaměřena výhradně na migranty, lidi s různými identitami v nejširším slova smyslu. Poslala jsem tam povídku a obsadila jsem druhé místo. To bylo v roce 2010. Exil je malé, nezávislé nakladatelství a snaží se spolupracovat s mladými autory. Redaktorka se mnou hodně pracovala a já jsem hodně psala.

Ale nikdy bych si netroufla napsat celý román. Krátká povídka, pět, deset nebo patnáct stránek, to je v pořádku. Ale román o 300 stránkách, jak by to mohlo vůbec jít? Takže, co se muselo stát: jednou mi nakladatelka řekla: „Didi, co takhle vydat knihu?“ A já na to: „Jo, nevím, možná.“ A ona: „Dobře, tak tu knihu vydáme. Já to ohlásím a ty ji musíš napsat.“ Tak jsem to vzala velmi vážně – a pak jsem tu knihu najednou opravdu za rok napsala. To byl katalyzátor.

A tady je také vidět role malých, individuálních, nezávislých nakladatelství, která stále společně s autory vykonávají tuto důležitou práci na příbězích, na jejich rozvíjení a na jejich redakční úpravě. Opravdu si vyhrnou rukávy, ponoří se do textu a postarají se, aby právě s nováčky vytvořili něco, co za to bude stát. To dnes už mnoho velkých nakladatelství nedělá.

Velká nakladatelství chtějí hotové rukopisy, chtějí vytisknout 300 stran mezi dvěma deskami. Výslovně to zdůrazňuji, malá nakladatelství pro literaturu dělají mnohem víc než ta velká.

To by byl také argument pro veřejnou podporu takových podniků.

Rozhodně ano. Vždyť hotové romány se neobjeví zničehonic.

V románu Was bei uns bleibt jsi si za téma zvolila mezigenerační trauma. Věříš, že potlačená minulost je skutečně vepsána do tělesných návyků, do každodenního života generace vnoučat a dětí?

Tomu rozhodně věřím. A věda nám to potvrzuje. Už sedmdesát let se totiž provádějí studie o traumatu a o tom, jak se vtiskává do těla, a víme, že skutečné trauma dokonce mění DNA potomků. A dá se to sledovat až do páté generace. Existuje jedna velmi rozsáhlá studie týkající se velkého irského bramborového hladomoru, při kterém zemřela čtvrtina Irů. Další čtvrtina byla nucena emigrovat a v zemi zůstala pouze polovina obyvatelstva. To celým národem naprosto otřáslo a poznamenalo ho to, protože hladomor trval dva roky. A dodnes, tedy opravdu o pět generací později, to lze vyčíst u irských pravnuků z jejich DNA. A to mi připadá nesmírně fascinující.

K tomu ještě jedna věta. Myslím, že my v Evropě s naší velmi pohnutou historií – máme za sebou dvě světové války, zažili jsme mnoho povstání, transfery, pokusy o zničení a opětovné formování celých národů –, věřím, že každý má i ve své vlastní rodině velké příběhy a možná i traumata, která se hluboce vryla do paměti a nějakým způsobem utvářejí i děti a vnoučata.

Možná teď trochu odbočujeme, ale je to pro tebe téma s ohledem na to, jak právě Rakousko zachází se svou minulostí?

Ano, to je zajímavá otázka, protože Rakousko velmi dlouho o značné části své historie opravdu nemluvilo, opravdu se s ní nevyrovnalo, všechno se intenzivně zamlčovalo. Mám samozřejmě na mysli přístup k druhé světové válce a nacismu. A to trvá dodnes – že se některé věci nevyřešily, že se to neudělalo pořádně, že se s pamětí nezachází správně. Uvedu jeden příklad, protože to souvisí právě s mým románem Was bei uns bleibt. Místo, kde se román odehrává, je bývalý koncentrační tábor v Hirtenbergu, kde bylo uvězněno 400 žen, především z bývalého východního bloku, a dnes na tomto místě není vůbec nic. Není tam pamětní deska, žádné informace, žádný památník, vůbec nic, a to mi připadá nesmírně smutné a také trochu neuctivé vůči minulosti. Ale tím to nekončí, pozemek, na kterém se koncentrační tábor nacházel, byl nyní prodán developerské společnosti a má tam vzniknout nákupní centrum.

To hodně vypovídá o tom, jak se v Rakousku zachází s historií. Ne u všech témat, ne u všech lidí, ale tohle je bohužel negativní příklad. Snažila jsem se tedy ve svém románu také trochu tematizovat i tuhle slepou skvrnu.

A jak u těchto, řekněme, dokumentárních románů hledáš rovnováhu mezi prohlášením a svědectvím, mezi trivializací, zveličováním postav a dramatizací jednotlivých osudů?

Psaní tohoto románu mi připadalo nesmírně těžké. Už proto, že kladlo extrémně vysoké technické nároky a vyžadovalo spoustu rešerší. Navštívila jsem řadu archivů, mluvila jsem s očitými svědky, zhlédla jsem mnoho dokumentárních filmů, přečetla spoustu historických knih. Nejprve je třeba to všechno nějak shrnout. Sbíráš a sbíráš a sbíráš a sbíráš, pak to začneš zapisovat, dáváš tomu tvar knihy a napíšeš tam mnohem víc, než je třeba, protože máš potřebu tam nacpat všechny ty znalosti a informace, které jsi nashromáždil, ale ono to není dobré. V první verzi je to takhle v pořádku, ale pak tím musíš projít a velmi pečlivě a hodně škrtat. Čtenáři přece také přicházejí s vlastními znalostmi tématu a není třeba jim všechno vtloukat do hlavy. Můj tehdejší prvotní instinkt autorky mi říkal, že jim to musím všem ukázat. Ale ono úplně stačí, když některé věci necháš v pozadí, aby to bylo přítomné, nemusí na to být tak vidět.

Ve svém psaní otevíráš ženskou perspektivu. Nejen v posledním či nejnovějším románu Ostblockherz, ale i v knize Was bei uns bleibt je příběh vyprávěn z pohledu babičky, dělnice v muniční továrně. Je pro tebe ženská perspektiva důležitá, protože je v současné literatuře nedostatečně zastoupena? Má tvé psaní takříkajíc politický rozměr, nebo bys tak daleko nešla?

Tak daleko bych nešla. Tak to prostě vyšlo, ale musím říct, že teď, když se mě na to ptáš, musím uznat, že je samozřejmě důležité dát prostor hlasům, které dosud nebyly tak často slyšet.

Když teď přejdeme k Ostblockherz, musím se zeptat na jednu věc. Ta kniha má silně autobiografický charakter. Považuješ za smysluplné rozlišovat obecně mezi kategoriemi jako autofikce, explicitní autobiografie a kompoziční svoboda románu, nebo to pro tebe není téma?

Myslím si, že většině čtenářů je to relativně jedno. Mnoho z nich slyší předponu „auto-“ a to, co následuje, už není tak důležité. Oni chtějí slyšet příběh. Navíc v těch pojmech hrají roli i trendy – právě teď je v módě „autofikce“, dříve to byla autobiografie a za dva roky to bude zase něco jiného, třeba „memoár“. To nevíme. Ten zájem jde v nějakých módních vlnách a jsou to do jisté míry marketingové pojmy, ale na příbězích se nic nemění.

Postava dcery v Ostblockherz se v nové zemi stará o svého otce. Posouvají se tím patriarchální struktury? Existuje morální povinnost mladých lidí, zejména dcer, podporovat v emigraci rodinu?

To je obtížná otázka. Nejdřív ty patriarchální struktury: ty se nemění. Morální povinnost? Ne, upřímně řečeno si to nemyslím. Věřím, že v rámci rodiny existuje všeobecná povinnost vzájemně se o sebe starat. Já se starám o tebe, ty se staráš o mě a všichni se staráme jeden o druhého, protože jsme společenství, jsme rodina. Ale nemyslím si, že děti a později dospělé děti mají paušální povinnost starat se o rodiče. To podle mě neexistuje. Vzájemnou péči v rámci rodiny však považuji za důležitou.

Ještě bych ale dodala, že v tomto patriarchálním systému, jak jsi se zmínil, samozřejmě existují určité vzorce a očekávání. Myslím, že od dcer se očekávají jiné věci než od synů. Z kulturně-historického hlediska se samozřejmě především od dcer očekává, že se budou starat o rodinu, o stárnoucí rodiče. V historii to většinou tak dcery také dělaly. Nechci to teď nijak hodnotit. Je to dobré, ale i špatné. Správné i nesprávné. Ale myslím si, že právě teď je doba, kdy se o tom uvažuje diferencovaně a tato paušální povinnost už není vnímána jako paušální. Že se diskutuje o tom, kdo komu co dluží.

Dalším výrazným tématem knihy je jazykový deficit. Mohla bys prosím vysvětlit, jakou roli hraje ve vztahu mezi dcerou a otcem? Ona zapomíná slovenštinu, on se učí němčinu a pro oba je to dost namáhavé. Domnívám se, že nejde jen o metaforu pro rozdíly mezi oběma životními situacemi.

Ne, je to samozřejmě víc než jen metafora. To, co se děje, je opravdu zcela reálné. Co se totiž stane při migraci? Rodiče často říkají dětem: „Nauč se nový jazyk, nauč se ho rychle“, protože to je klíč k integraci do nového života. A tak to bylo i u nás. Rodiče mi řekli: „Didi, nauč se co nejrychleji německy.“ Tak jsem se naučila. Ale co se často stává, když se člověk učí něco nového? Trochu zapomíná to staré, že. A tak jsem se na jedné straně posunula vpřed do nové země, k nové identitě, ale zároveň jsem se také vzdálila od staré země, od staré identity, a tím pádem jsem se také vzdálila od otce a od rodičů.

Nejparadoxnější na tom je, že rodiče sice tento úkol dětem dají, ale s výsledkem pak nejsou spokojeni, protože vidí, že se jim dítě vzdaluje. Pak je přepadnou obavy ze ztráty, ztrácejí nad ním kontrolu a také truchlí nad tím, že se dítě posouvá jinam. A z toho pak vzniká i vztek. A pak možná i hněv dětí, protože děti říkají: „Ale já jsem udělala, co jsi mi řekl, a ty přesto nejsi spokojený.“ A oba postoje jsou správné, oba mají pravdu. K tomu se ještě přidává skutečná ztráta jazyka a výsledkem je opravdu velmi složitá směsice, která má spoustu nuancí a s níž, jak se domnívám, mnoho rodin bojuje. Bohužel se o tom moc nemluví.

Co se vlastně skrývá za názvem Ostblockherz? A existuje vlastně něco takového jako „srdce východního bloku“, je to orgán, který ty nebo já máme?

Myslím, že je to skutečný orgán a že mi bije uvnitř hrudi. Pro mě bylo důležité spojit tímto názvem do jednoho slova dva protiklady. Když Západ mluví o bývalém východním bloku, navěšuje na něj spoustu stereotypů. Říká se, že je to drsné prostředí a že lidé tam jsou tvrdí, chladní a mlčenliví. Ano, to jistě také platí, ale já znám lidi z Východu také jako velmi vřelé a vášnivé lidi, kteří velmi tvrdě pracují pro svou rodinu, pro svou komunitu, pro lepší budoucnost a kteří se nevzdávají víry, že zítra bude lépe než dnes. A to jsem chtěla zohlednit, když jsem spojila to tvrdé s tím měkkým. Tak vzniklo „srdce východního bloku“.

Vnímáš Ostblockherz jako interkulturní literaturu v terminologickém smyslu, tedy jako prostor pro analýzu současnosti z hlediska identit?

Ano, vnímám.

Tvůj styl se v Ostblockherz vyznačuje vyprávěním bez sentimentality, melodramatičnosti či heroizace. Přesto je vypravěčka zjevně emocionálně angažovaná. Podle některých prozaiků musí být příběh vyprávěn s odstupem, jinak dochází k jakési sekundární dramatizaci, která může vyústit v kýč. Kde podle tebe leží hranice? Kolik emocí je ještě možné zobrazit, aby nepřehlušily to, co chceš sdělit?

Myslím, že když se na to ptáš v návaznosti na Ostblockherz, které má velmi minimalistický, zdrženlivý styl, odpověď zní, že to byl samozřejmě záměr. A byla to také velmi tvrdá práce. Protože je to autobiografické a protože je to příběh o mně a mé rodině, je to velmi osobní a spojené s mnoha emocemi. A text byl těmi emocemi zpočátku velmi, velmi nabitý. Byl plný hněvu, frustrace a smutku. Při psaní jsem ale také pochopila, že pro mě jako pro člověka je možná důležité tyto emoce přenést na papír. Avšak pro mě jako spisovatelku, která chce tento příběh vyprávět a která ho chce sdělit dalším, je důležitější tyto emoce poněkud zjemnit a nechat čtenářům prostor, aby si k nim dovytvořili emoce vlastní. A to je, myslím, také to, co dělá dobrou literaturu. Ta nevypráví všechno do posledního detailu, nevysvětluje všechno, ale skicuje scény a postavy a ponechává čtenáři prostor pro vlastní práci. Protože ti se tak mohou ztotožnit i s úplně odlišnými příběhy.

Postava otce symbolizuje jistou patriarchální tvrdost, která je specifická pro východní Evropu. Myslíš si, že generace našich otců byla odolnější a že ta naše – nemluvě o té ještě mladší – je příliš citlivá? Nebo je to jen klišé, které se zabydlelo mezi lidmi třeba našeho věku?

Myslím, že je to stereotyp. Věřím, že muži z generace našich otců byli velmi, velmi silní a velmi odolní. Ale tím, že byli tak striktně vychováváni a formováni podle určitého vzoru mužnosti a tak pevně se upnuli na to, že právě to je jejich role, přišli o schopnost odchýlit se od ní, a tím možná i o tu měkkost. Myslím si, že by měli ještě mnohem víc co nabídnout. A právě to se dnes mění – že se trochu odkláníme od těchto velmi statických, konzervativních genderových rolí. Stále existují, ale chápeme, že je možné i něco víc. A myslím si, že dnešní mladá generace to přijímá s velkou vděčností, odmítá určité věci a dovoluje si také více zranitelnosti a více slabosti. A není schopnost připustit slabost vlastně síla?

Pro mého otce jako muže určité generace, jak jsem ho poznala, slabost neexistovala. Nesměla existovat a člověk musel pokračovat dál, dokud se buď nezhroutil sám, nebo dokud všechno neexplodovalo. Ale to není zdravé a žádný člověk to nevydrží. A to nikomu neprospívá. Síla je sice důležitá, ale přimíchat k ní trochu slabosti není na škodu.

Pro kluky to bylo těžší, ti nesměli plakat vůbec…

Vůbec. Například můj bratr byl také tak vychován. Když se někdy rozplakal, táta byl hned u něj: Neplač, kluci nepláčou. Jsi silný, jsi velký. Naučili jsme se potlačovat emoce a držet si odstup. To není zdravé.

Otec však také žije ve svém vlastním rozporu. Na jedné straně je vězněm své patriarchální role. Na druhou stranu žije spoután typicky migrantskou taktikou, že nesmí vyčnívat, aby nedělal potíže. Je právě to ten impuls, díky kterému se otec a dcera znovu sblíží?

Tyto dvě postavy, otec a dcera, jsou v příběhu samozřejmě odcizené. Což je také dáno tím, že otec od dcery vyžadoval velmi mnoho a dcera se pod tím téměř zhroutila. Když však dospívá a sama se stává dospělou, začne přesněji a diferencovaněji chápat, co migrace zase vyžadovala od otce – že byl prostě velmi uvězněn mezi tímto obrazem mužnosti a patriarchálními očekáváními vůči němu jako živiteli rodiny, který však v kontextu migrace v nové zemi selhává, protože si to prostě neuvědomuje. Nenachází práci, nenachází si přátele a má potíže najít svou novou roli. To ho vlastně ničí. A když to dcera v průběhu let opakovaně pozoruje a vidí, co to s ním jako s člověkem dělá a že si to sám nevybral, najde způsob, jak k němu chovat více empatie a porozumění a najde tak i cestu k určitému smíření s ním.

Obecně i s ohledem na tvé dřívější romány: lze mezigenerační propasti přepsat nebo je překonat prostřednictvím psaní? Může toho literatura podle tebe dosáhnout?

Ano, rozhodně. Považuji to za velmi důležité. A myslím si, že je třeba spolu mluvit, je třeba navázat dialog a literatura toho může dosáhnout právě tímto způsobem. Literatura je pojivem naší společnosti a literatura toho dokáže opravdu hodně.