Poptávka po „černé slonovině“, tedy po černých otrocích, zapříčinila rozsáhlou nucenou migraci afrického obyvatelstva. Většina afrických otroků byla prodávána a dovážena z různých částí Afriky do karibských kolonií, kde měly evropské mocnosti plantáže s cukrovou třtinou, kávou, indigem a dalšími výnosnými plodinami. Přestože tito otroci byli ve většině kolonií brzy pokřtěni, stále si uchovávali svou původní víru a tradice svých předků, které spojovali s prvky křesťanství, ale také s prvky původního indiánského animismu, evropské lidové magie a dalších náboženských a spirituálních vlivů západního světa. Tak začala vznikat silně synkretická náboženství, tedy náboženství mísící různé náboženské směry a vlivy okolního prostředí. Pro afrokaribská náboženství je typická mimořádná životaschopnost, flexibilita a schopnost organicky do sebe vstřebávat vnější vlivy.

Přístupy koloniálních mocností k otrokům se místně lišily, a v důsledku tak měly vliv i na lokálně rozdílné formování náboženství. Přes dílčí odlišnosti vykazují všechna afrokaribská náboženství společné hlavní rysy. Mezi ně patří uctívání mrtvých předků a víra v existenci životní síly (nejčastěji nazývané ašé). Většina těchto náboženství pracuje s technikami divinace (věštění), iniciace (zasvěcování), posedlosti či obětování a při svých obřadech kladou silný důraz na léčení jednotlivců i celé komunity. Je potřeba dodat, že v kontextu afrokaribských náboženství bývá posedlost božstvy považována za posvátný a žádoucí stav sloužící ku prospěchu celé náboženské komunity. Obětováním božstva získávají sílu ašé, díky níž mohou působit na hmotný svět. Ne všichni afrokaribští bohové však požadují zvířecí obětiny. Pokud se tak stane, je zvíře usmrceno humánním způsobem a zcela spotřebováno. Například na Haiti se při velkých obřadech s obětinami často dosyta najedí i obyvatelé chudinských čtvrtí, kteří si jinak maso nemohou dovolit. K afrokaribským náboženstvím řadíme haitské a dominikánské vúdú, kubánskou santeríu, palo, kult Šango na Grenadě a Trinidadu, spirituální baptisty z Trinidadu a Tobaga, jamajské rastafariány i kult obeah, brazilskou umbandu, macumbu a kandomblé. Z těchto náboženství částečně vychází také neworleanské vúdú nebo americká lidová magie praktikovaná na jihu Spojených států.¹

Existují různá božstva a duchové, někteří jsou zcela unikátní, ale mnoho z nich je uctíváno po celém Karibiku i jinde ve světě. Jako typický příklad může sloužit bůh Ogun, kovář a válečník, který je dodnes uctíván v Africe, Brazílii, v zemích Latinské Ameriky, Karibiku i v Severní Americe. Uvádí se, že Oguna v různých formách a podobách uctívá okolo sedmdesáti milionů lidí v Africe a v obou Amerikách. Napříč afrokaribskými tradicemi je rozšířen také kult mořské bohyně, na Kubě známé jako Jemandža, na Haiti jako La Sirene a v Africe jako Mami Wata. Velmi důležitým duchem je šejdíř a šprýmař střežící cesty, brány a křižovatky. Je znám jako Legba, Eleguá, Ešu a pod mnoha dalšími jmény.

Tento článek by mohl i nadále vyjmenovávat rozličné afrokaribské duchy a božstva. Takovým příliš zobecňujícím přístupem bychom však jen klouzali po povrchu a nenahlédli bychom pod povrch žádného z náboženských systémů důkladně. Proto se v následujících odstavcích zaměřím na božstva pouze z jednoho náboženského systému – haitského vúdú – s jeho barvitými podrobnostmi a vzájemnými vazbami.

Loa, duchové haitského vúdú

Na Haiti žije devadesát procent katolíků a přibližně pět procent protestantů a příslušníků dalších vyznání, přičemž sto procent obyvatelstva praktikuje vúdú, jak praví nejčastěji opakované rčení na téma vztahu Haiti a náboženství. Většina Haiťanů je římskokatolického vyznání, jako takoví věří v boha stvořitele, kterému kreolsky² říkají Bondye (z francouzských slov bon dieu, dobrý bůh). Bondye je nevyčerpatelným zdrojem duchovní síly ašé, z níž byl stvořen vesmír a která je obsažena ve všem živém i neživém. Emanací (vyzařováním, vyvěráním, procesem vznikání nižšího z nejvyšší božské bytosti) této duchovní síly jsou loa, jejichž hlavním úkolem je fungovat jako prostředníci mezi bohem a lidmi. V jistém smyslu je každé loa pouhým aspektem jediného ústředního kosmického principu.

Vúdú nerozlišuje mezi duchem a bohem. V našem kontextu vnímáme mezi oběma slovy jistý hierarchický rozdíl, nicméně v africkém vodun i v haitském vúdú se jedná o synonyma. Samozřejmě to neznamená, že haitské vúdú nerozlišuje mezi většími (loa gros) a menšími, či také kreolskými (loa kreyol) duchy. Velká loa jsou všeobecně známá a jejich kulty mají početné přívržence i mimo Haiti. K menším loa se vztahují lidé jen v určitém regionu, vesnici nebo rodině. Pokud jde o četnost loa, tradičně bývá uváděn počet 401, jindy 600. Nikdo nezná jejich přesný počet, jelikož neustále vznikají nová loa a stará jsou zapomínána. Samotný výraz loa pochází z fonských slov lo (tajemství) a lon (nebesa). Podle jiných názorů může být tento termín odvozen z francouzských slov les lois neboli zákony. Jedná se o méně pravděpodobnou variantu, kterou však sami stoupenci vúdú doplňují půvabným dovětkem: loa byla stvořena podle zákonů božího stvoření.

Loa nejčastěji představují personifikace přírodních sil nebo zemřelé předky a jako taková jsou morálně neutrálními bytostmi. Všechna loa mají vlastní symboly, barvy, dny, oblíbené nápoje a pokrmy, místa uctívání, písně, tance, rytmy i křesťanská synkretická vyobrazení. Například barvou Erzulie Fredy je růžová a zlatá, jejím symbolem srdce a synkretizována bývá s Pannou Marií Sedmibolestnou. Loa jsou posvátná, promlouvají ve stavech posedlosti, snech i uvnitř hlav svých následovníků.

Osobní, chladní a horcí duchové

Vyznavači haitského vúdú věří v osud v podobě životní cesty, kterou si zvolí duše člověka ještě před narozením. Tento koncept není rigidní ani predestinační. Je podobný například konceptu pravé vůle Aleistera Crowleyho. Každý člověk má svůj vlastní, individuální osud, který by se měl snažit naplnit, a právě v tom mu mají pomáhat duchové.

Lidé se rodí s určitým počtem duchů, kteří je v průběhu jejich života doprovázejí. Někteří z nich se mohou v jistých životních etapách projevovat silněji, zatímco ti, jejichž vlivu zrovna není potřeba, ustupují do pozadí. Tím, že vúdúisté poznávají povahu rozličných loa, učí se kontrolovat události ve svých životech. Současně poznáváním loa nahlížejí povahu boha jakožto zdroje posvátné životní síly ašé.

Podle představ afrokaribských náboženství lidská duše sídlí v hlavě, a tak je hlavním osobním duchem každého člověka i vládcem všech ostatních doprovodných duchů jeho „pán hlavy“. Lze jej připodobnit ke strážnému andělu. Identita „pána hlavy“ může být určena pouze zasvěceným knězem. Děje se tak méně spolehlivě během divinace. K nejspolehlivějšímu určení „pána hlavy“ dochází v průběhu iniciačních obřadů.

V rámci haitského vúdú jsou duchové rozdělováni do takzvaných národů, které částečně vycházejí z původní etnické příslušnosti afrických otroků. Tradičně bývá uváděn počet jednadvacet národů. V současné době jsou nejpočetnějšími a nejznámějšími národy duchů Rada a Petro. Jelikož se vúdú neustále vyvíjí, tyto dva národy do sebe postupem času vstřebaly i jiné menší národy duchů. Tak jsou dnes v rámci národa Petro uctívaní duchové z Konga, Senegalu, Angoly a z dalších afrických zemí.

Jméno duchů Rada je patrně odvozeno ze slova Arara, které vzniklo zkomolením jména dahomejského přístaviště Allada. Nejvíce otroků dovážených na Saint-Domingue mezi lety 1690–1750 pocházelo z království Dahome (dnešní západoafrický stát Benin) a většina z nich byla na loď mířící přes Atlantik naložena právě v Alladě. I proto tento národ duchů silně ovlivnil formování a současnou podobu haitského vúdú.

Duchové Rada jsou označováni také jako rasin, tedy kořenová loa. Představují vzpomínky na vše, co byli schopni zotročení Afričané uchovat ze svých původních tradic. Na Haiti tito duchové zaručují kontinuitu afrického dědictví. Při obřadech pro duchy Rada se připomínají dávní předkové, slavná minulost a duchovní hodnoty Afriky. Duchové Rada jsou klidní a vznešení. Za své služby většinou požadují pouze drobné obětiny, alkohol, ovoce a menší zvířata. Jedná se o duchy chladné povahy a jako takoví pracují pomalu. Při obřadech se uctívají přede všemi ostatními loa, ihned po modlitbách věnovaným nejvyššímu bohu, Bondyemu.

Pojmenování duchů Petro je údajně odvozeno od jistého Dona Pedra. Podle historiků byl Don Pedro mulat, majitel plantáže a vlastník otroků. Současně byl také zasvěceným vúdú knězem, který se později přidal k Haitské revoluci na přelomu 18. a 19. století. Podle jiných badatelů mohl jméno tohoto duchovního národa inspirovat Dom Pedro, což je jméno, které v historii přijalo hned několik králů z Konga, odkud pochází také velká část duchů uctívaných v národu Petro. Někdy se s mírnou nadsázkou říká, že Petro není ani tak národ duchů jako styl liturgie, ve kterém se slouží mnoha duchovním národům. Uvnitř skupiny loa Petro totiž najdeme duchy pocházející z mnoha afrických kmenů, a objevují se zde i vlivy indiánské spirituality. Původ některých duchů Petro se odvozuje ještě z Afriky, další z nich se poprvé objevili až v průběhu 16.–18. století na Haiti.

Duchové Petro patří k horkým duchům, což znamená, že mají divokou, nezvladatelnou, až agresivní povahu. Práce s nimi je náročná a její výsledky přicházejí rychle. Za své služby požadují větší a nákladnější obětiny, například vepře, ovce nebo krávy. Vyznavači vúdú na Haiti si dávají pozor na to, co jim slibují, protože tito duchové nezapomínají. Někdy jsou duchové Petro považováni za zlé, a bývají dokonce ztotožňováni s ďáblem. Toto vidění vychází z nepochopení jejich horké (aktivní) povahy. Duchové Petro se zrodili ze vzteku namířeného proti otroctví a otrokářskému systému. Vznešení bohové dávných afrických tradic nedokázali své vyznavače připravit na brutalitu otroctví ani je inspirovat ke vzpouře. K tomu se musela zrodit nová božstva. Kdykoliv bylo vúdú na Haiti násilně potlačováno, převládly v něm obřady horkých duchů. Jejich povaha odráží skutečnou podobu dnešního Haiti – často je násilná, je v něm veliká chudoba, nemoci a bolest. Na rozdíl od duchů Rada se duchové Petro neohlížejí zpět do minulosti. Pohlížejí do budoucnosti, představují změny a přinášejí sílu k uskutečnění těchto změn.

Mrtví slouží živým

Kromě dvou nejznámějších národů duchů existují ve vúdú také jednotlivá božstva se širokou základnou přívrženců. Informace o nich jsou dobře dostupné prakticky kdekoliv na internetu a v mnoha knihách. Naopak za nepříliš známou, s výjimkou Barona Samediho, se považuje následující trojice duchů: Gran Bwa, Kalfou a Baron Samedi. Jedná se o tři nejdůležitější loa uctívaná haitskými čaroději, která mají velice symbolickou povahu: Gran Bwa je duchem lesa, rostlin a bylin; Kalfou je pánem křižovatek a také stezek vedoucích mimo vyšlapané cesty; Baron Samedi vládne hřbitovům a mrtvým. Společně tato loa představují metaforu lidského života: Člověk se rodí z hlíny lesa, odkud bere výživu. Na svých životních cestách prochází mnohými křižovatkami a činí rozhodnutí, z nichž některá jsou zcela zásadní. Na sklonku života se pak každý setká s pánem hřbitova. Současně tato loa reprezentují tři mocná a magická místa, na nichž je prováděna většina magických praktik.

Pokud jde o smrt a duchy s ní spojené, vyznavači haitského vúdú rozlišují mezi duchy smrti a hřbitova, jimiž jsou Ghede, Baroni a Brigity, a kultem předků. Již zmíněný Baron Samedi zastává roli pána hřbitova. Jeho družkou a vládkyní hřbitova je Manman Brigite. Na Haiti se Baronem a Brigitou stávají první muž a první žena pohřbení na nově založeném pohřebišti. Kromě hřbitova společně vládnou všem duchům, kteří nebyli zařazeni do kultu předků. Do kultu předků může být ve vúdú uveden pouze ten, za něhož jeho rodina nechala vykonat náležité pohřební obřady. Jelikož jejich zaplacení není pro nemajetné Haiťany jednoduché, stává se, že chudé rodiny přicházejí i o to nejcennější – o své předky. Ke stejné situaci dochází, pokud rodina není schopná zaplatit za pronájem hrobového místa, kosti předků jsou pak z rodinného hrobu vyjmuty a přemístěny do velkého společného hrobu. Lidé, kteří takto přišli o své rodové předky, se obracejí na duchy Ghede, fungující jako univerzální předci pro všechny.

Ghede představují velkou a různorodou skupinu duchů. Někdy jsou dokonce považováni za samostatný národ duchů, jindy bývají vnímáni jako zcela oddělená kategorie duchů. Před Ghede jsou si všichni rovni a sloužit jim může každý. Je pro ně typický oplzlý humor. Rádi říkají nevybíravé vtipy a nejšťastnější se cítí, když někoho přivedou do rozpaků. Často přicházejí, aby zlehčili jinak vážné situace. Za jejich – na první pohled – prostoduchými žerty se příležitostně skrývá politická satira, společenská kritika nebo hluboká moudrost. Ghede vždy říkají pravdu a poznají každou lež, milují odkrývání pokrytectví a falešného svatouškovství. K smrti rádi využívají toho, že si mohou říkat, co chtějí. Koneckonců jsou mrtví, co dalšího by se jim ještě mohlo stát?

Psychologicky duchové smrti ve vúdú reprezentují dva základní lidské pudy Erós a Thanatos, které jsou hnacími silami veškerého života. Mezi jejich domény patří humor, sex a smrt, které mají společné všichni lidé bez ohledu na společenské postavení. Ghede vládnou minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Jestliže někdo popírá tyto duchy, popírá i svou vlastní minulost – takovým lidem Ghede s oblibou připomínají, že jsou také jejich budoucností. Avšak nikdy nezraňují lidské srdce a city, pouze pýchu. V přítomnosti truchlících či trpících osob projevují až překvapivě hluboký soucit. Ačkoliv Ghede nelze považovat ani za zlé, ani za dobré, přesto se nevyplácí rozhněvat je nebo urazit.

Při jedné příležitosti v padesátých letech 20. století byl duchy smrti a hřbitova posednut celý zástup vyznavačů vúdú, kteří se shromáždili před prezidentským palácem v hlavním městě. Dožadovali se od prezidenta symbolického peněžního daru, který lidé tradičně duchům Ghede dávají na jejich svátek. Prezident v obavě z velkého davu peníze raději rychle zaplatil… Většina duchů přichází, pokud jsou zavoláni během obřadů. Jedině duchové Ghede přicházejí i bez pozvání – jako smrt samotná.