Básník těžko zařaditelný a zároveň básník patřící tak nějak všude. Ani čistý tradicionalista, ani novátor; ani plnokrevný senzualista, ani autor ryze spirituální; ani úplně obrazný krajinář, ani ne tak zcela básník přemýšlivě intelektuální.

A přece ve všech výše uvedených protikladech přebývá. Pohybujeme se zde v široce rozprostřených sceneriích s modrajícími chrpami a zároveň se touláme po brněnských ulicích; přivolává se Bůh a současně se furiantsky tvrdí, že žádného není třeba; mnoho básní jako by vyrostlo z folklorního kmene, ale v jiných je plno skrytých odkazů, parafrází, odvolávání se na jiné autory a kulturní tradice; najdeme tu polohy sošně archetypální vedle těch, kde propukla radost z jazykové hry a nenadálých slovních blíženectví; snovatel útěšlivých scenerií se stromečky a ovečkami i geometr ostrých hran; najdeme u něj básně, v nichž si jejich autor uměl krásně „zamajstrovat“ (napsat pěkně klenuté verše) a vedle nich i zauzlované gnómy, miniatury po čínském způsobu.

Jan Skácel (7. 2. 1922 – 7. 11. 1989). Básník, zakázaný básník, prozaik, překladatel, novinář, šéfredaktor, rozhlasový redaktor, ale také zedník, silniční dělník, dělník v továrně, tunelář (v původním slova smyslu), biletář v kině Moderna, opravář…

Životní stigmata

Tím prvním je totální nasazení. Jako dvacetiletý byl v roce 1942 do konce války nasazen do Říše. Pracoval v Hermann-Göring Werke ve St. Valentinu, v Beton Morier Bau ve Wiener Neustadtu a v Beton Morier Bau v Ebensee. Do Ebensee ho poslali za trest, konkrétně za to, že se několikrát pokusil o útěk. Ebensee platil v rámci totálního nasazení za nejhorší tábor v celé třetí říši. Během totálního nasazení Jan Skácel pracoval jako odklízeč trosek po náletech, jako ten, kdo pohřbíval mrtvé do masových hrobů, jako dělník v továrně na tanky, betonář a tunelář při stavbě podzemní továrny na benzin. K tomu zažil i velký tyglík národů:

Poznal jsem mentalitu evropských národů, byli jsme tam všichni ze zemí obsazených Němci a obsazená byla celá Evropa. Viděl jsem zblízka koncentrační tábory i zajatce.

Tato zkušenost, a to v tak mladém věku, musí člověkem zamávat; a také vám pořádně přeskládat hodnoty. Vyprahlí a unavení přicházeli domů třeba i vojáci z první světové války, což známe například od Hemingwaye. Zažili toho zkrátka příliš, nadto příliš brzy, na to, aby jim běžný život dával smysl. Vraceli se jako zcela vyhaslí a letargičtí.

Tato zkušenost do Skácelových sbírek příliš nevstoupila, ale je jí dost ve verších, které napsal před svou prvotinou (Co zbylo z anděla, 1957). Je v ní však báseň „Betonáři na procházce“, text nijak časově ukotvený, ale přesto v něm lze číst zkušenost totálního nasazení: Vycházky byly pouze v neděli (a to ani ne každou), betonáři si vykračují a „Život je možná jednoduchý / jak rána z děla, / jako kanonáda“. Děla – kanonáda, to zde není neotřelý obraz, ale realita války, byť ne přímo na frontové linii. Nepřímým prosakem této zkušenosti je pak vědomí smrti, kterou u Skácela najdeme v celém jeho díle. Už od mládí totálně nasazeného protektorátního dělníka odklízejícího mrtvoly po náletu si na ni zvykl jako na něco samozřejmého. A smrt se stává jedním z nejpevnějších bodů jeho básnického hodnotového světa. Smrt jako utkvělý obraz vesnické piety Panny Marie s umučeným Ježíšem na klíně, jako vzpomínka na maminčin pohřeb, mrtví vojáci pijící „vodu skrze květiny“ či pole, kterému se říká „na Dávném prosu“ a na němž

roste naše smrt a je to mařinka.

Druhým životním stigmatem je normalizace. Po žírných letech šedesátých, kdy básníkovi vyšlo několik sbírek, kdy byl šéfredaktorem Hosta do domu, nastoupil zákaz. Tím Skácel přišel i o pravidelný příjem. V roce 1970 byl vyloučen z KSČ; nakladatelství Československý spisovatel mu vypovědělo smlouvu na sbírku Stracholam. Jako mnoha jiným českým a slovenským spisovatelům je i Janu Skácelovi odebrána možnost publikování a uplatnění v oblasti kultury. Skácelovi žijí z platu manželky Boženy; zhoršuje se básníkův zdravotní stav – fyzický i psychický (trpí depresemi). Do oficiálního oběhu se může vrátit až v roce 1981 sbírkou Dávné proso.

Danou zkušenost člověka vypovězeného z literatury najdeme i v jeho básních („básníci zakázaní za živa“). I tohle byla pro Skácela zkušenost smrti, možná ještě tíživější než připomínka smrti fyzické, neboť si ji bylo nutno odžít ještě během života, nadto ve věku produktivního padesátníka. Nic v jeho generaci mimořádného, ale přece dost nečekané pro toho, kdo se v padesátých letech cítil být na straně těch, kdo jsou u kormidla dějin, a v letech šedesátých získal roli oprávce pomýleného směru. A hle, léta sedmdesátá z nich udělala trosečníky. Loď dějin se ubírá do studených vod normalizace a bezčasí. A už bez něj. Velká životní krize však rodí i velké básnické prozření. V širokou známost vstoupila báseň „Píseň o nejbližší vině“ (ze sbírky Dávné proso), osobní, generační i obecně lidské přiznání se k nedělitelnosti viny:

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

Je to básníkovo privátně-generační „hoď kamenem, kdo jsi bez viny“. V dobovém kontextu tato báseň představovala pro lidi Skácelovy generace, a z nich pak pro ty, kdo byli na počátku normalizace zbaveni zaměstnání či publikačních příležitostí, sebereflexi – zrcadlení v krvavé studánce. Skácel zde přichází s tím, že vinni nejsou jenom „oni“ (víme kdo). Vinu nerozdávají dějiny, nosíme si ji v sobě všichni („a každý z ní už jednou pil“). Vyznění básně umocňuje i fakt, že s tímto pojetím viny přichází ten, kdo byl od sedmdesátých let vržen na stranu poražených a odstavených. Nepatřil jsem koneckonců i já mezi ty, kdo kdysi odstavovali jiné? Oběť dějin prosí o odpuštění. Mrzí mě to, promiňte:

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

Opravdu silná báseň. Nádherná svou zpěvnou lehkostí – a přitom kolik toho v sobě nese.

A litoval jsem, že nemám děti, protože bych je na to představení samozřejmě zavedl.

– píše Skácel v jednom vyznavačském textu. Třetím stigmatem je bezdětné manželství. Jde o jakousi spodní lítost (klíčové básníkovo slovo), smutek ze dna. Existuje svědectví člověka, který též prožil život v manželství bez dětí, jak potkal Jana Skácela v hračkářství. Prohlížel si tam nějaké plyšáky, bral je do rukou, ponořen do tohoto světa jakoby zcela mimo svět vnější. Když ho onen člověk pozdravil, bylo na Skácelovi vidět úlek… a plyšák letěl zpátky do police. Strach, že byl přistižen při něčem, co je jen a jen osobní a s čím se nechodí ven. Manželům Skácelovým nebylo dáno, aby měli děti, nicméně za básníkem zůstaly půvabné básnické knížky pro děti, ve dvou případech psané na obrázky Josefa Čapka (Kam odešly laně a Proč ten ptáček z větve nespadne), v jednom v kongeniální souhře s dalším malířem – Otou Janečkem (Uspávanky). Jde o verše pro děti všeho věku, takové, v nichž je útěšlivo a vždy i lehce tajemně. Na žádný pád nejde o užvatlanou snadnou múzu, takovou, kterou je mnoho autorů ochotno psát jakoby levou zadní. Děti – ty přece snesou všechno.

Generace

Je to silná generace. Rokem narození jsou Skácelovými blíženci například Ivan Blatný (1920), Zdeněk Rotrekl (1920), Emil Juliš (1920), Ivan Slavík (1920), Ludvík Kundera (1920), Karel Ptáčník (1921), František Listopad (1921), Ludvík Aškenazy (1921), Ivan Skála (1922), Emanuel Frynta (1923), Josef Suchý (1923), Jindřiška Smetanová (1923), Josef Škvorecký (1924), Ivan Diviš (1924), Jiří Šotola (1924). Někteří stihli své debuty před Únorem (např. Rotrekl, Suchý), někteří se dokonce stačili stát i literárními hvězdami českého básnického nebe (Blatný). Dost z nich si muselo počkat na vhodnější politické počasí (Škvorecký, Juliš). Dílem tedy jde o „generaci rozptýlenou“ (termín Ivana Slavíka), dílem o generaci opožděnou: Mnozí se v oficiálním oběhu potkávají s debutanty šedesátých let.

Na Skácela vyšel debut v roce 1957, tedy na vlně básníků kolem časopisu Květen. Ostatně několika tóny byla jeho prvotina (Co zbylo z anděla) dobovou kritikou s květňáky dávána do souvislostí. Jinak rok 1957 se české poezii arcipovedl. Vyšla běsovitě temná skladba Krajem táhne prašivec od Oldřicha Mikuláška, Monology od Milana Kundery, cyklus svíravě milostných dramat, široce rozepjatá skladba Františka Hrubína Proměna, na podobné vlně se nesoucí Závrať Miroslava Floriana; Šotolův Svět náš vezdejší, erbovní opus celé skupiny Května. Básnickým traktátem Mistr Sun o básnickém umění se vrátil Jiří Kolář. A také byla z pozůstalosti vydána jedna z nejpodstatnějších sbírek Františka Halase – A co?.

Jana Skácela, od roku 1945 člena KSČ, měl v dalším období čekat osud těch, kdo uvěřili, že dostávají šanci poopravit směr dějin. A tato víra se stává tvořivě velmi plodivou. Jsou to do velké míry oni, kdo se podílejí na obrodném procesu šedesátých let, na kulturním zázraku té doby. Do značné míry představuje emanaci tohoto druhu i Host do domu, v jehož čele Skácel stál od roku 1963, časopis bytostně šedesátoletní zejména svou lehkostí, ba i hravostí, dále pak spojením umu a vědění i invenční grafickou podobou. Šlo o setkání lidí, kteří na sebe slyšeli; sedli si. Co do sestavy byl Host do domu časopisem hodně generačním; co do zaměření už nikoli. Byl velmi otevřený i vůči mladým autorům, nedogmatický; chytrý i moudrý. Skácel ho okořeňoval svými „mladými recenzemi“, tištěnými vždy na konci čísla. Byly to osobité drobné prózy na různá témata a psané vždy s nenapodobitelným poetickým přesahem. I proto mnoho čtenářů začínalo číst časopis odzadu. S každým novým číslem se čekalo na Skácela.

Co do poezie samé, Skácel se na generační vlně nikdy nesvezl. Nepatřil ani k žádnému básnickému uskupení.

Erben – Neruda – Toman – Halas

Skácel je poeta doctus, ovšem takového ražení, že to nikdy nepotřeboval dávat najevo. Sečtělý jako málokdo. Čtenářem byl před Pánem Bohem. A byl čtenářem velmi náročným, ale pozor – nikoli snobem. Jak sám tvrdí, i ke svému psaní se pročetl:

Já dlouho nic nepsal. Četl jsem, samozřejmě, psaní je vždycky otázka četby. Byl jsem v tomhle vášnivec, ale nikdy mě nenapadlo, že budu někdy psát básně. Asi jsem jeden z mála, kteří v pubertě nepsali básničky.

Měl rád ruskou literaturu (tuhle náklonnost zdědil po svém otci, velkém rusofilovi), kterou znal velmi do široka. Dostával se – prostřednictvím rusisty Miroslava Drozdy – i ke knihám z exilu. A náruživě ji doporučoval svým blízkým, což v době normalizace znamenalo jít přes značnou kulturní bariéru. Vše ruské, navíc to ze sovětské éry, bylo totiž zatíženo pachutí. Kromě toho četl vše další. Prý platilo, že když si půjčil knihu od někoho druhého a kniha ho zaujala, tak ji původnímu majiteli nevracel. A druhá strana to měla respektovat. Říct si o vrácení knihy se jaksi neslušelo. Stejně tak to ovšem Skácel respektoval v opačném gardu. Autor těchto řádků si vzpomíná, jak básníka v osmdesátých letech potkal nahoře na České ulici. Byl knižní čtvrtek, pod paží jsem měl zabalený paklík knih a v očích lehce vítězný úsměv: Mám je. Básníka jsem uctivě pozdravil a on, vida, co mám pod paží, hned na mě: „Ukaž!“ Ve chvílích, kdy šlo do tuhého – a knihy do této agendy patřily přímo prioritně –, Skácel nekompromisně přecházel na tykání. Vrhl se na můj paklík, roztrhl balicí papír a uviděl obálku Borgesovy Fantastické zoologie a hned tradá bez jakéhokoli dalšího slova do knihkupectví Československý spisovatel. Jestli se mu toho Borgese podařilo získat, to nevím. Přece jenom: Bylo čtvrteční odpoledne a nejlepší kousky už byly rozebrány.

Přejděme od čtenáře k básníkovi. Už zběžným pohledem je znát, jak mnoho pro Skácela znamenala tradice – zpočátku hlavně lidová, posléze široce literární, ke konci zejména ta antická. Mnohými je brán jako velebitel návratů, idylkář probásňující se k dávnému préteritu vesnických společenství. To je však jen dojem čistě povrchní. Skácel byl svou senzitivitou básníkem skrznaskrz moderním, ale toho křídla literární moderny, které zastával spíše Mandelštam či Eliot než Apollinaire či Breton. Spíše tedy pojetí moderny syntetické než bojovně experimentální. Takové, jež hledá smír s tím, co bylo, netrvajíc na ostrém švu mezi „teď“ a „kdysi“ a nezahazujíc to dávné jako nepotřebnou veteš.

Co se týče tradice české, máme za to, že Skácelův básnický rodokmen utvářejí především tito autoři: Neruda, Erben, Toman a Halas. Co je této čtveřici společného? Založení básnické výpovědi spíše na odosobnění než lyrickém sebevýrazu. Dále je to schopnost vnímat krajinu. A i tady na principu odosobnění, tedy ne jako výrazu lidské duše, ale jako něčem svébytném nebo spíše jako prostoru, kde se člověk snaží nalézt soulad s něčím víc, než je on sám, vyjít ze sebe. A za další je to výrazová úspornost, tedy pojetí poezie nikoli jako široké klaviatury poloh a rejstříků; daleko spíše jako čekání na ten správný tón a zahraný ve správném okamžiku. Někdy je to přímo i v dikci:

A topoly a lípa
šuměly posud nad ztemnělou střechou

– to je Toman, ale klidně by to mohl být i Skácel. Nebo:

Osmistěn noci rozpadá se k ránu
a jeho ostré hrany spáče zraňují

– to je Skácel, ale zcela organicky by to působilo i u Halase. A takto by mohla vypadat Halasova skácelovská odpověď: „Na tepně strach již bdí / setřeny oči jsou“. „Chodí, chodí po horách / volá, píská, hledá“ je Erben, ovšem i u Skácela je to Smuténka, jež „zpívá si na poli“ „a chodí / po konopných cestách podzimu“. Ostatně k Erbenovi Skácel blíženecky poznamenává: „Básník, který mi leží na srdci, básník bez podoby v mramoru […]. Nezemřel mlád. Starý a unavený rozloučil se s tímto světem.“ A Neruda? Stačí si jen zalistovat Prostými motivy, aby na vás – téměř na každé stránce – nevykouklo cosi zakukleně nebo i zjevně skácelovského:

A na nebi nad malou chaloupkou
tak do dálky hvězda se třpytí –
snad aby tři králové věděli,
kam napřesrok s poklonou jíti

Vždyť tohle by klidně mohlo být jedním z čísel ve sbírce Skácelových čtyřverší (Chyba broskví a Oříšky pro černého papouška).

Celé básnické čtveřici je společné i to, jak všichni uměli zvládat kompozici; psali kousky navýsost propracované – a přitom se z nich tu a tam vyloupl jeden verš, zázračný monostich, který je schopen jako meteorit samostatně létat sémantickým vesmírem.

V čem je Skácel nejskácelovatější?

Skácel je básníkem, jehož lze rozeznat. A to celkem hned a jasně. Má svá erbovní slova (ticho, dávno, bílý, sníh, líto, dětství, smrt), jakož má i svá slova nezaměnitelně osobitá (tratidla, smuténka, mitmem a mítmavo); najdeme u něj i nenapodobitelná slovní spojení, která nemohou být jiná než jeho (chyba broskví, kdo pije potmě víno, příliš čistý sníh, nesnadné léto); má svůj vlastní způsob, jímž nechává slova natékat do obrazů (zádumčivé krajiny, zastavené chvíle, spoře naskicované scenerie); má i zcela vlastní dikci, jíž staví slova vedle sebe – a právě tato slova a právě takto. Všechno toto dohromady činí básníka básníkem, a ne pouhým básnitelem (chtěl by být básníkem, ale je v tom moc chtění), zbásňovatelem (tím, kdo se snaží mít poezii na obalování něčeho jiného) či básničkářem (pěstitelem pěkných slůvek, vysněné představy poezie jako ideální krásy).

Jaké tedy jsou ty skácelovské figury či postupy? A co vše o básníkovi prozrazují? Čili příležitost na malý interpretační seminář. A protože čas letí, omezíme se v něm na figuru jedinou.

Mohli bychom ji nazvat jako figuru a. Pár příkladů: „A je tu bezednost té chvíle“; „A jsou i slova zoufalá a krutá“; „A kdo nás napomene“; „A dlouho uléhají stíny“. Jde o a, které je – gramaticky vzato – dílem spojkou, dílem částicí. A je to i a výrazně rytmotvorné. Pomáhá totiž básníkovi rozběhnout verš do jambické spádivosti – měkké, vlídné, civilní. Ale hlavně navozuje v básni nenásilnou spojitost jejích částí. Věci jsou kladeny vedle sebe, a to tím nejvolnějším způsobem. Jako by tím básník říkal, že poezie by neměla vysvětlovat, ale daleko spíše evokovat a v této evokaci volit ten nejměkčí, nejméně násilný způsob: přiřazování. Obzvláště účinná je tato figura na začátku básně:

A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tahle bílá chvíle.

Kdybychom vstupní a škrtli, tak se nám nejenom rozpadne jambický rytmus (nastoupí kolovrátkový trochej), ale báseň začne daleko tvrději, definičně. Ve verzi s a jako by její skutečný počátek byl někdy před prvním slovem a prostřednictvím a se přidává jen cosi dalšího. Doplňuje se nějaký předchozí děj, pokračuje se v něm. Bodem nula básně není její první slovo. Básnické tvoření je tak navazováním, pokračováním v tom, co už započalo jinde, před básní. Jde tedy o a, jež potlačuje moc básníka jako stvořitele. Navíc v sobě tato figura nese i biblickou dikci z počátku Genesis: „A bylo světlo“. Ani zde ono a nestojí úplně na začátku; tam je Bůh. Ačkoli slova mají magickou sílu tvořit, tato moc nepochází z nich, rozumějme: z nás. Jsou jen odpovědí na cosi dávného, prohledáváním se k počátku. Nebo možná ještě spíše lítostí, že jsme toto dávné už ztratili či zapomněli.

* * *

Jan Skácel napsal i toto eschatologické čtyřverší. Napsal ho pro nás, ale i – do budoucna v čase minulém – o sobě. Nebo možná spíš za nás i za sebe:

Odešel tiše
za ticho se schovat
hlomozným světem
na smrt unavený

Neodešel, je tu pořád s námi. Především svými slovy. Tím, co v nich vyslovil, i tím, k čemu se jimi dokázal promlčet.