Jan Skácel stoletý (7. února 1922 – 7. listopadu 1989)
Sylvie Richterová

„Na břehu řeky, v které plyne čas“

K Vašim stým narozeninám se teď můžeme společně ujistit, že krása je nesmrtelná.

Drobná publicistika – Výročí
Z čísla 3/2022

Milý Básníku, stojím na tom břehu už docela blízko Vás. Kdysi nás dělily roky dlouhé, jaké dostávají do života jen děti. Nedohlédnou k pramenům ani k ústí, snad proto, že ještě bydlí ve věčnosti. Proto jim rozumějí básníci. Dnes jsme si už docela nablízku, Vám je sto roků a vidíte, jak je řeka dlouhá. To nic, které nás dělí, spadá do stejného nekonečna. Přeji Vám i sobě, aby bylo nebe s životem lidí navždycky spojeno uměním, poezií, Vašimi básněmi. Aby lidé nezapomínali, že poezie dokáže spojit zemi a nebe.

„Janku,“ říkali Vám ti, co Vás znali v Králově Poli, od studentských let na reálném gymnáziu. A po celém Brně, když už jste byl velkým básníkem. Věrně jste spolu sedávali u vína a spolu věděli, co jeden sám vědět nemůže. Nebo nesmí. Sama teď ani já nevím, jestli jsme si tykali, když už jsem byla dospělá. Podle Vašich dopisů a novoročních veršů to vypadá, že ano, ale raději k Vám vzhlížím dětskýma očima z koutku dávného obýváku, kde jste u nás doma sedával s kamarády. Zapamatovala jsem si díky jednomu rušnému večeru, že tenkrát existovali básníci, kteří nepochybovali o smyslu otázky, je-li ten, kdo píše básně, skutečně básník. Nebo není. Hlasy jste zvedali, ten Váš byl chvílemi rozhněvaný. Celý život jsem se vracela k té otázce a zprvu soudila, že je to přece pleonasmus, potvrzovat, že kdo píše básně, básník je. A kdo jste vy, abyste soudili! volávala jsem na tu dávnou a dávno zmizelou sešlost. Teprve když jsem dosáhla svobody stáří, které už neriskuje pokušení nadřazeně soudit, uvědomila jsem si, že ano, Vaše otázka smysl má. A potkat velkého básníka je dar osudu. Byli jste s Oldřichem Mikuláškem oba už tenkrát velcí, ale ostatní to ještě nevěděli – a možná ani vy.

Jako studentka jsem o pár let později v Praze řekla docela důležitému komusi, že mám ráda Mikuláška a Skácela a ten kdosi se mi povýšeně vysmál. A zároveň politoval, jak jsme na té Moravě zaostalí a folklorní. Výhled z Prahy na Moravu, o tom něco věděli už Janáček nebo Mucha. Vaše metafyzika je sice docela jiná než Holanova, ale rozhodně není míň originální. Ne každý si všimne, že Vašimi básněmi lze nahlížet do vesmíru nekončícího, stále se proměňujícího bytí, kde se všechno prolíná a prorůstá, každá věc dává významy druhým a od druhých dostává. Barvy, stíny, zpěv slavíka, domácí zvyk a smrt jsou viditelné a jednají. Ve Vašich básních je i konec věčný, tedy bez konce. Svět sem vstupuje, aby nalezl trvání. „Odlévání do ztraceného vosku“? Vy svůj vosk určený ke ztracení nevkládáte do bronzu, vkládáte ho do času.

Henri Bergson filosoficky velkolepě zvěčnil svobodný, individuální a identitu tvořící čin, který spočívá v proměně času v trvání. Něco jiného je ovšem hovořit o tom, byť filosoficky, a něco jiného je proměnu uskutečnit. To má v moci jenom umění. Věřím, že jste tajemství trvání objevil dávno sám, možná už v jihomoravském dětském ráji. Nebo jste se s ním už narodil, určitě jste o něm nepochyboval, když jste po válce práskl dveřmi filosofické fakulty a šel pracovat jako dělník do strojíren v Líšni. Wikipedie tuto okolnost neuvádí, lze mít to podezření, že vyhazov byl dílem fakulty, ale kdo by se dal mýlit tehdejšími způsoby. Úplně nový způsob vyhazovu jsem zažila o čtvrt století později, začátkem devadesátých let, kdy mi mladší pražský kolega zhurta sdělil, že si přestává vážit mé práce, protože jsem napsala o Vaší poezii. Důvod: „Jsou to jenom slova.“ Na to tedy nemám slov a z nebe slyším Váš kuřácky zvučný smích.

O slovech jsme si, milý Janku, jednou dlouze vyprávěli v Brně. Byl to jeden z nejzajímavějších rozhovorů, mezi čtyřma očima. Povídali jsme si o tom, že slova mají barvu a vůni, že se nás dotýkají, někdy jejich vlastnost poznáváme skoro po hmatu či po chuti. Přinášejí nálady, pro které není jméno, nese je slovo samo. V duchu je člověk i zahlédne. Konkrétní cit pro řeč se podle Vás už téměř vytratil, „kolébka řeči“ je ve Vašich verších „otlučená“. Ale Vy jste slova pěstoval, jak se sluší na živé bytosti, které nám slouží a se kterými je třeba zacházet s nejvyšší pozorností. Třeba si s nimi i hrát, v jejich hloubi rozpoznávat, co, odkud a kam přinášejí. Ano, Vaše básně probouzejí duchovní smysly, o kterých akademické způsoby nic nevědí.

Jak to, že třeba větička „Tma nás má“ zazní osudově a znovu ožije o několik stran dál ve Vámi znovu objeveném slově „mítmavo“? V něm pro změnu tmu máme zase my? Určitě, čím dál tím víc jí tady je. Vaše pozornost vrací život slovům, jako když dýchne na promrzlé ptáče. Vy slova potřebujete pro věci nejtěžší: Podle témat je na prvním místě Vašich básní smrt. Umírání, pohřeb, vzpomínka na mrtvé: přímo, implicitně, náznakem, stále. Vykupuje ji to básnické trvání.

Zdrobnělina Vašeho jména vždycky měla afektivní význam, ale také připouštěla i omlouvala eventuální jankovitost. Mám před očima Ljubu, svou maminku a Vaši celoživotní blízkou duši, když nad dřezem nádobí nahlas uvažovala o tom, jak musíte vstávat ve čtyři ráno na vlak do Líšně. Zážitky, o které jste se později se mnou často dělil, se ale nejčastěji týkaly totálního nasazení, bombardování tunelu, ve kterém jste uvízl s „totálně nasazenými“. Později jste vzpomínal také na cestu do Vietnamu, pro poznání: „V Hanoji jako v Holubí Zhoři.“

Odešel jste pouhých deset dní před začátkem nové historické kapitoly. Milan Kundera o tom kdesi píše a snaží se pochopit, jak může několik dní proměnit celý životní prostor historie – a co v našem vědomí historie vůbec je. Věřím, že dál přísně nahlížíte, jak si na Zemi vedeme. O Vašich posledních starostech svědčí dopisy, které jste psal Jiřímu Friedovi.

Básnické tvoření je jedinečné a konkrétní, jeho silou je krása a vědomí, že řeč je živou bytostí. Každému bytí se ve Vaší poezii dostává pozornosti a lásky.

Tak jsem Vás poznala, i Vaši blízcí měli v hlase lásku k Jankovi a úctu k poezii. Vaše obočí se nemuselo mračit, bylo tak ohromné, že se mohlo klidně zároveň divit a zlobit. Slzám nikdy nedovolit, aby se slily do pláče. Ten, komu netečou, víc trpí. A když je básníkem, promění je v kapky rosy a nechá stříbrem zářit ze všeho, co o ně prosí.

Básník Jan Skácel si umí hrát se slovy i s dětmi, se zvířaty mluví, lidem naslouchá. Očima vidí, co se neukáže, než v duši. Vnímá dětsky přesně, co se kolem doopravdy děje: Když „soumrak sní hlavy koní“„tma odchází k řece o polednách“, slyší pohádky, které jsou plné hrůz. Proto čaruje v tomto světě, a může si dokonce s dětmi potmě hrát:

se zavázanýma očima
na schovávanou se smrtí.

Komu že „hlava sejde“? Vaše bolest, básníku, je tak strašlivě jasnozřivá, ostrá, ostrozraká, že často musí skrýt, co vidí. „Dávení podávaná panně“? Ptám se, jako se ptám, jaká že je ta „chyba broskví“, která „by nás zabila“? Vyslovujete hádankami, na nás je hledat, vždyť

vše, co je stvořeno
je za nás nebo v nás.

Však také

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil.

Před námi:

Brána podepřená
Zlatými meči

A kdo do ní vejde

básník neprozradil. Básník ovšem pozná velkého básníka, i kdyby bylo jeho jméno v řece času rozpuštěno. Když je zná, vysloví je a vyvolá. Kolikrát jsem četla se srdcem v hrdle Vaše rozloučení s Františkem Halasem, kolikrát trnula nad Erbenem nebo Sládkem ve Vaší poezii. (A kdo básníka nepozná, je pouhý dásník.)

Možná tkví chyba broskví v tom, že mají slupku sametovou, ale jejich jméno se skví. Nebo je „chyba broskví“ jenom ta naše, když „v sladkost upadáme“ jako ony? Blížíme se hnilobě? Čas, krajina, zvířata, ptáci, stíny, hlasy, rána: Všechno se ve Vašich básních proměňuje a propojuje v nepřetržité metamorfóze. Vaše pohádka je plná hrůz i kouzel, krásy i vtipu. V pohádkách se skrytá pravda časem obnažuje, stačí

slyšet zlomeným ouškem jehly
ztracené ve stohu.

Je to pohádkový rozkaz, těžký jako to staré

Běž tam, nevím kam, přines to, nevím co.

Však také nevědět je Vaše velké téma: „a ani děti nebudou nic vědět“.

Nevíme nevíš nikdo neví
neptej se kam…

Na Vaše věrné nevědění jsem hodně myslela nad Nevěděním Milana Kundery, i na Váš nerozbitný džbán, džbán na prázdno i na víno. Antický džbán německého filosofa a venkovský džbán Vaší víno rodící Moravy. Prázdno, bez kterého nelze nic naplnit. Báseň tvrdí, že čas džbán přece jenom nakonec roztříštil, ale ve Vašich básních se časem nic neztrácí, lidé i události trvají, i když mizí. Trvají v tom kouzelném prázdnu, které v básni rozsvěcuje vědomí. V mých vzpomínkách také chodíte spolu s Milanem Kunderou po břehu Svratky, kdesi v Žabovřeskách. Tak si to aspoň pamatuji, přestože jsem tou dobou žila spíš na břehu Tibery. Oba jste mi o tom vyprávěli, říkávala jsem si potom často, jestlipak Janek věděl, jak moc ho Milan měl rád. Vaše básnické dílo je v jeho Nevědění přítomné jako krása, kterou ignorance zabíjí. V Nevědění se lidé sice už o básníky nezajímají, ale o Vaší poezii teď díky románu vědí všude na světě. Je skoro nepřeložitelná, ale z vlastní zkušenosti vím, že je možné ji v jiném jazyce znovu najít. Měl jste radost, když Vaše čtyřverší vyšla italsky ve skvostném vydání. Vyvolala hluboké ohlasy a jako mávnutím kouzelného proutku se rozutekla mezi čtenáře. Byl to dar pro nás pro oba. K Vašim stým narozeninám se teď můžeme společně ujistit, že krása je nesmrtelná. Smrtelná je jenom civilizace nemocná natolik, že krásu přestane vnímat. Přeji Vám, a určitě Vy přejete světu, aby k takové hrůze nedošlo.

Chviličku.
Načítá se.
  • Sylvie Richterová

    (1945), poslední knihou, kterou vydala, je sbírka Tajné ohně obsahující předchozí Neviditelné jistoty a Čas věčnost (Malvern, 2020). Verše se toho roku neuváděly, uvádět nemohly, na scéně byly veřejné choroby. Kdoví, ...
    Profil

Souvisí

  • Jan Skácel stoletý (7. února 1922 – 7. listopadu 1989)
    Jiří Trávníček

    „A je tu bezednost té chvíle“

    Skácel byl svou senzitivitou básníkem skrznaskrz moderním, ale toho křídla literární moderny, které zastával spíše Mandelštam či Eliot než Apollinaire či Breton.

    Drobná publicistika – Výročí
    Z čísla 3/2022
  • 02_anketa_Kral
    Petr Král
    Anketa s Martinem Stöhrem, Zuzanou Karlovou, Radimem Kopáčem, Petrem Motýlem, Věrou Koubovou, Robertem Fajkusem, Antoniem Parentem, Donatella Giancasperem, Zbigniewem Machejem, Petrem Adámkem, Janem Gabrielem, Petrem Hruškou, Danielou Langer, Janem Gogolou ml., Jiřím Kloboukem, Romanem Erbenem, Michalem Šandou, Sylvií Richterovou, Františkem Dryjem, Maxem Ščurem, Michalem Ajvazem, Milanem Ohniskem, Wandou Heinrichovou, Jaromírem Zelenkou, Vendulou Bednářovou, Milanem Klepikovem, Janem Rubešem, Josefem Hrdličkou, Pavlem Kostiukem, Vlastou Voskovcovou, Marinou Vanci-Perahim, Robertem Kanóczem, Pavlem Řehoříkem, Ivanem Štrpkou, Jakubem Řehákem, Jaromírem Typltem, Janou Bokovou, Jaromírem Zeminou a Patrikem Linhartem

    „Tanec je pro vás víc než rovná cesta,“ řekl mi tehdy

    Ptá se Milan Ohnisko

    Petr byl ztělesněním noblesy: jak osobní, lidské, tak noblesy poezie s celým jejím bohatstvím, čítajícím tisíce let a tisíce odstínů. (Max Ščur)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 21/2020
  • Nekrolog za Petra Krále

    Petr Král (4. 9. 1941 – 17. 6. 2020)

    Vzpomíná Sylvie Richterová

    Poesie pro Tebe byla a pořád je nejvyšší hodnotou. Už proto, že vše, čemu poesie chybí, je mrtvé.

    Drobná publicistika – Nekrolog
    Z čísla 13/2020
  • Dora KaprálováOstrovy

    Ostrovy a metamorfózy Dory Kaprálové

    Reflektuje Sylvie Richterová

    Protože literatura má smysl, jenom když klade otázky i překážky, když vyžaduje nasazení čtenáře a lze s ní vést dialog.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 9/2020
  • Anketa s Vítem Janotou, Janou Štroblovou, Milanem Šedivým, Alicí Hekrdlovou, Alešem Kauerem, Sylvií Richterovou, Ondřejem Maclem, Miloslavem Topinkou, Marií Šťastnou, Petrem Borkovcem, Karlem Pazourkem, Natálií Paterovou, Adamem Borzičem, Jitkou Bret Srbovou a Zdenou Bratršovskou

    Štvaný muž bloudí, Muso, sinými moři…

    Ptá se Svatava Antošová

    Ponořit se do antického světa jako do živé vody je nezbytné, abychom se přestali rozpadat v moderní prach. (Sylvie Richterová)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 6/2018