Ondřej Schmid

Kdože tvoří češtinu?

Nemám to sice empiricky podložené, ale domnívám se, že málokterému z 52 ústavů Akademie věd ČR je v médiích a společnosti věnováno tolik pozornosti jako ÚJČ. Přesto se na základě vyjádření výše a jemu podobných zdá, že část veřejnosti nemá správnou představu o jeho činnosti. Je pravda, že jazyk je v kontrastu s neživou i živou přírodou a do jisté míry i se společenskými fenomény (např. ekonomikou, politikou či uměním) specifický v tom, že ho spoluutváří každý z nás (nikoliv že v ÚJČ jsou „jediní, kdo tvoří češtinu“, jak zaznělo v jedné z poradenských interakcí) prakticky každý den.

Drobná publicistika – Na jazyku
Z čísla 19/2026

Nebýt mého mentora a dobrého kamaráda Michala Škrabala, rubrika Na jazyku by pravděpodobně nikdy nevznikla. Nemám na mysli pouze přímou příčinu, tedy že mi psaní pro Tvar „dohodil“, ale také skutečnost, že naše debaty – ať už při seminářích a konzultacích, či nad půllitrem hostomického piva – značně pomohly formovat moje uvažování o jazyce a vědách jazykem se zabývajících, jež se propisuje do výběru i zpracování témat jednotlivých článků. Michal je nejen zkušený lexikograf a lettonista, ale též nadšený popularizátor vědy hýřící nápady, jak lingvistiku přibližovat široké veřejnosti. A tak jsem ani chvíli neváhal, když přišel s návrhem, že bychom do Tvaru mohli napsat – koordinovaně, ale každý zvlášť – něco o knize Jazyková poradna, dobrý den. O češtině a jejích uživatelích (NLN, 2022). Volba této publikace nebyla náhodná, neboť komentování rozdílů mezi laickým a odborným pojetím jazyka patří k našim evergreenům. Michalovu recenzi si budete moci přečíst v příštím čísle, já se v následujících odstavcích zaměřím na pár oblastí, v nichž mi poznatky této monografie přišly nejpřínosnější. Nejprve se ale sluší uvést o ní základní informace, aby bylo čtenářstvo v obraze.

Knihu napsal autorský kolektiv skládající se z pěti pracovnic a dvou pracovníků jazykové poradny (JP), jejíž provoz zajišťuje oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český (ÚJČ) Akademie věd ČR. „Jazyková poradna pomáhá uživatelům češtiny při řešení různorodých otázek týkajících se jazyka a komunikace a poskytuje jim informace o češtině“, a to formou bezplatných telefonických konzultací a zpoplatněných písemných odpovědí (web ÚJČ). Právě záznamy telefonátů do JP se staly materiálovým podkladem pro rozbory umožňující dosáhnout hlavního cíle monografie – poznat a ukázat podoby vztahu mluvčích k češtině (případně k jazyku obecně) a k jejímu užívání v sociálním kontextu. Jednotlivé kapitoly pak představují konkrétněji vymezená témata, např. pohledy na jazykovou změnu, fenomén laických pravidel, nesnáze při užívání jazykových příruček atd.

A co jsem si tedy z četby odnesl? Dílčích zjištění, založených na fascinujícím příkladovém materiálu (přepisy autentických telefonických interakcí JP), je celá řada, ale z prostorových důvodů se zde podíváme jen na tři obecnější, volně provázané body. Každý z nich uvedu vybraným úryvkem z přepisů, který danou problematiku trefně ilustruje.

[J]á mám češtinu ráda a nerada ji przním.

Jedním z konceptů, který se napříč knihou využívá pro nahlížení a vysvětlování vztahů jazyka a jeho uživatelů, jsou tzv. postoje k jazyku. Jejich definičním rysem je evaluativnost, a právě hodnotící soudy se v promluvách tazatelů (označení pro lidi volající do JP) vyskytují často, přičemž se váží nejen k jazyku celkově, ale také k jeho prvkům či jevům spojeným s jeho užíváním. Ukázalo se, že čeština je nejčastěji hodnocena jako krásná (nádherná, hezká) a složitá (obtížná, těžká, „tvrdej voříšek“); nezanedbatelným prvkem hodnocení je též dichotomie správně/špatně. Tazatelé dále vůči češtině vyjadřují emocionální vztahy, nezřídka velmi expresivně, obzvláště když jde o jevy, které se jim nelíbí („docela tedy šílím a trpím“, „vlasy mi vstávaj hrůzou na hlavě“, „dláto na uši“, „mě trošku tahá za voči“, „vono to vypadá blbě prostě“). Možná tušíte, co volající dráždí nejvíc…

Já bych vás chtěl upozornit na jednu věc, a sice že neustále proniká do naší krásné rodné řeči mnoho cizích výrazů z angličtiny […]. Prosím vás, to je strašný.

Nepřekvapivě jde o přejímky z jiných jazyků, v současnosti především z angličtiny. Autorstvo konstatuje, že fenomén cizosti vzbuzuje v lidském druhu zvědavost, a tudíž mimo jiné „podněcuje k přemýšlení nad vlastním nakládáním s jazykem“, což se projevuje i tím, že o tématu přejímek už toho bylo ze všech stran napovídáno a napsáno víc než dost. Kromě zvědavosti však může cizost vyvolávat též pocit ohrožení. Zřejmě proto analýza potvrdila, že mezi tazateli výrazně převažuje negativní pohled na přejímky, přestože jim podle zkoumaných interakcí tazatelé prakticky vždy rozuměli, jen se jim prostě nelíbily („paskvil“, „neskutečný patvar“, „ošklivý“). Ze zasazení do širšího kontextu také vyplynulo, že tento postoj je svým způsobem univerzální jak v čase (český odpor ke germanismům v době Jana Husa i v 19. a 20. století či nelibost vůči slovům latinského a řeckého původu v období baroka), tak napříč kulturami (v knize jsou uvedeny příklady z Norska, Jižní Koreje a Japonska). Lingvisté se sice dlouhodobě
snaží vysvětlovat, že „přejímání z cizích jazyků je zcela přirozené, funkční a není nijak ohrožující“, ale xenofobní odmítání něčeho cizího ze společnosti asi nikdy úplně nezmizí. A tím se dostáváme ke třetímu bodu…

[A]le prostě je to ochrana […], ochrana českého jazyka. A to by měl Ústav pro jazyk český dělat, ten tam kvůli tomu je a kvůli tomu já si ho z daní platím, rozumíte, jako občan.

Nemám to sice empiricky podložené, ale domnívám se, že málokterému z 52 ústavů Akademie věd ČR je v médiích a společnosti věnováno tolik pozornosti jako ÚJČ. Přesto se na základě vyjádření výše a jemu podobných zdá, že část veřejnosti nemá správnou představu o jeho činnosti. Je pravda, že jazyk je v kontrastu s neživou i živou přírodou a do jisté míry i se společenskými fenomény (např. ekonomikou, politikou či uměním) specifický v tom, že ho spoluutváří každý z nás (nikoliv že v ÚJČ jsou „jediní, kdo tvoří češtinu“, jak zaznělo v jedné z poradenských interakcí) prakticky každý den. Z toho však nevyplývá, že by ÚJČ měl dělat něco jiného – např. „chránit“ efemérní stav něčeho, co se přirozeně neustále proměňuje –, než co dělají ostatní akademické ústavy, tedy vědecký výzkum. Probírané monografii se daří tento fakt průběžně a nenásilně reflektovat, což může být pro laiky poněkud nový pohled na náš obor.

S posledním bodem souvisí pobídka z kapitoly o roli ÚJČ, která si zde zaslouží ocitovat:

[J]e podle našeho mínění potřebné pokoušet se o [změnu chápání úlohy ÚJČ] pečlivou a patřičně zacílenou popularizací jazykovědy (spíše než jazyka, protože ten už u veřejnosti populární je), vysvětlováním fungování jazyka ve společnosti a v návaznosti na to podstaty činnosti lingvistů a ÚJČ. Takovou popularizaci vidíme jako jeden ze základů vztahu lingvistů a laiků, proto její dobré provádění předkládáme jak výzvu pro celou českou lingvistiku.

Tak já se o to budu snažit dál.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Ondřej Schmid

    Sliby chybí

    Možná si říkáte, proč se tak rýpat v pár slovech z plakátů. Nedělám si iluze, že rozbory nadšených lingvistů změní svět k lepšímu. Jsem však přesvědčen, že když se někdo uchází o jakoukoliv formu moci nad ostatními, měli bychom kritickému zkoumání podrobovat všechny aspekty jejich vystupování, jazyk nevyjímaje, neboť i ten je indikátorem, kdo jak se svěřenou mocí naloží.

    Drobná publicistika – Na jazyku
    Z čísla 17/2026
  • Ondřej Schmid

    Přídavek!

    Koncem června v Poslanecké sněmovně zaznělo, že klimatická krize se vyznačuje tím, že „v létě je horko, v zimě je zima, v noci je tma“. Kdo by s touto úvahou založenou na selském rozumu nesouhlasil? Možná právě sedláci, kterým toto rozumování nijak neochránilo úrodu před extrémními vedry.

    Drobná publicistika – Na jazyku
    Z čísla 15/2026
  • Generativní AI „pozřela“ výsek všeho lidského psaní (nezanedbatelnou část v rozporu s autorskými právy), „přežvýkala“ je do jakési statisticky zprůměrované imitace přirozeného jazyka, a tou nyní „krmí“ zpátky téměř celé lidstvo – aktivních uživatelů LLM může být podle některých odhadů celosvětově sice „jen“ něco přes jednu miliardu, avšak pasivními příjemci AI obsahu jsou zřejmě všichni uživatelé internetu, často nevědomky.

    Drobná publicistika – Na jazyku
    Z čísla 13/2026
  • Ondřej Schmid

    Masovost na míru

    Možná jsem jen paranoidní, ale když na sítích něco vypadá, že to bylo kurátorsky vybráno přímo pro mě, předpokládám za tím spíše generalizace a přiřazení mého online já k nějaké homogenní demografické či zájmové skupině. Díky Orwellovi už víme, že válka je mír, svoboda je otroctví a nevědomost je síla. Dnes vidíme, že personalizace je masovost. A onen hnací motor významového posunu? Umělá inteligence.

    Drobná publicistika – Na jazyku
    Z čísla 11/2026
  • Ondřej Schmid

    Odemykání diskursu

    Už jen seznam klíčových slov dokáže podat hrubou představu o zásadních prvcích zkoumaného diskursu, avšak sám o sobě pro komplexní analýzu nestačí. Korpusová lingvistika naštěstí poskytuje ještě další, propracovanější metody a nástroje, s jejichž využitím se dá jakýkoliv diskurs odemknout opravdu důsledně. O tom ale někdy příště.

    Drobná publicistika – Na jazyku
    Z čísla 9/2026