„Ty jsi jazykovědec? Tak to bych měl začít hovořit spisovně.“ – „Ty jsi češtinářka? Tak to si budu muset dávat pozor na hrubky, když ti někdy budu psát.“ Nemohu mluvit za všechny absolventky a absolventy lingvistických a bohemistických oborů, ale z vlastní zkušenosti i podle rozhovorů se svými známými z branže vím, že obdobné reakce při seznamování se s novými lidmi zažíváme poměrně často. Jsem si vědom, že obvykle jde o pouhý vtípek sloužící k prolomení konverzačních ledů, a tak se mu spolu s dotyčnými zasměju, načež je ujistím, že se z mojí strany rozhodně nemusejí obávat opravování, nebo dokonce nějakého kádrování na základě jejich psaného projevu. Na obecné rovině mě však trochu mrzí, co takovéto hlášky mimoděk vypovídají o tom, jak si česká společnost často představuje lingvistickou práci. Tedy že jejím hlavním úkolem je vytvářet pravidla a pedantsky dohlížet na jejich dodržování. Takové představy jsou důsledkem školského pojetí jazyka jakožto vyučovacího předmětu, v němž se naučíme, co je správně, přičemž „správně“ rovná se spisovně. Jakékoliv odchylky od této normy, byť třeba přirozeně nářeční, jsou následně považovány za chyby, které autorita (vyučující) trestá (udělením horší známky). Přestože část veřejnosti zabývající se jazykem profesně opravdu spatřuje své poslání v puristické „kultivaci“ vyjadřování, v současné lingvistice představuje naštěstí jen menšinu.

Školou normalizované zaujetí ve prospěch jediné, akademicky standardizované podoby jazyka má různé implikace. Jednou z nejpatrnějších je fetišizace pravopisu, jako by to byla nejdůležitější složka celého komplexního systému jazyka. Příčina tohoto přílišného důrazu na pravopis je prostá. Jedná se totiž o jev výrazně formální a povrchový – čímž nemyslím povrchní, ale dobře viditelný, uvědomovaný a snadno popsatelný –, a tudíž se dá důsledně regulovat. To nám dává pocit, že jsme si něco tak nespoutatelného, jako je jazyk, alespoň trochu ochočili a máme to pod kontrolou. Zároveň je pravopis „dán čistě arbitrárně [libovolně či nahodile, pozn. OS] společenskou konvencí“ (Nový encyklopedický slovník češtiny), což z něj činí jeden z nemnoha jazykových fenoménů, v němž můžeme provozovat černobílé škatulkování. A to my lidé milujeme. Rozhodnout se například, kdy napsat měkké i a kdy tvrdé y, samozřejmě není vždy úplně lehké, avšak stále jde pouze o binární volbu, v níž je jedna možnost v souladu s Pravidly českého pravopisu, zatímco druhá nikoliv. Naproti tomu když časujeme slovesa, volíme mezi významově blízkými přídavnými jmény nebo třeba řadíme věty v odstavci pro zachování koheze textu, máme na výběr z mnohem většího počtu možností, z nichž nelze pokaždé stoprocentně určit jedinou vhodnou. Tyto procesy jsou nejen namáhavější, ale také se „správnost“ jejich výsledků hůře hodnotí. A hodnocení druhých je další věc, v níž si lidský druh libuje.

Jak jsem již zmínil, pravopis jako takový není záležitostí povrchní, v některých situacích naopak bývá pro náležité pochopení určitého sdělení velmi důležitý. Za povrchní však lze označit takzvané Grammar Nazis (doslova gramatičtí nacisté, český ekvivalent se ale běžně nepoužívá), což jsou jedinci obsedantně lpící na dodržování kodifikovaného spisovného jazyka, a to zejména v oblastech gramatiky a pravopisu. S jejich aktivitou se můžeme setkat především v internetových diskusích a na sociálních sítích, kde horlivě upozorňují na chyby v psaném projevu ostatních uživatelů. Byť se mohou tvářit, že jim záleží pouze na úrovni jazykové kultury, často z jejich nevyžádaných oprav čiší elitářství, touha se předvést a snaha diskreditovat veškeré názory či argumentaci člověka, který se provinil neodpustitelným hříchem špatně zvolené předpony s‑/z‑. Když je šance druhým ukázat vlastní chytrost, tak se přece musí využít, no ne?

Absurdnost přehnaného zaměření se na pravopis vynikne, když se důkladněji podíváme na to, jak funguje jazyk mluvený (problematiky psanosti a mluvenosti a jejich vztahu se „Na jazyku“ dotklo již ve Tvaru 5/2025). Spisovná čeština má totiž kodifikovaný nejen pravopis (ortografie), ale také výslovnost (ortoepie), jíž se přitom zdaleka nevěnuje taková pozornost. A to přestože nepříliš známá příručka Výslovnost spisovné češtiny má teoreticky stejnou kodifikační závaznost jako „provařená“ Pravidla českého pravopisu. V praxi se jedná o normu, jíž se drží, respektive by se měli držet zejména veřejně vystupující mluvčí, například televizní a rozhlasové moderátorstvo. V těchto masmédiích je požadavek na spisovnou výslovnost zcela namístě proto, aby byla zajištěna pokud možno co největší srozumitelnost sdělení, tedy z téhož důvodu, proč očekáváme pravopisně bezvadné texty v novinách. Představme si ale svět, v němž by naše výslovnost v každodenních rozhovorech byla pod stejným drobnohledem jako naše psaní třeba v komentářích facebookových příspěvků, což jsou zhruba stejně neformální situace. Kritiky by nebyl ušetřen nikdo.

Oproti pravopisu, který může s velkou pílí dokonale ovládnout v podstatě kdokoliv, je perfektní spisovná výslovnost pro běžného smrtelníka prakticky nedosažitelná. Důvodů je vícero, například řečová variabilita daná biologicky hlasovými odlišnostmi mezi jednotlivými mluvčími. S tím částečně souvisí též soubor jevů označovaných jako fonetické redukce. To jsou důsledky úspornějšího artikulačního úsilí, kdy řečové jednotky (hlásky, slabiky, slova či větší celky) nejsou vysloveny ve své plné formě. Typickým příkladem může být slovo protože vyslovené třeba jako [prče] nebo [bže], rozdílných realizací však mohou být desítky. Většinou nejde o záměrně odbytou či příliš lenivou výslovnost, k fonetickým redukcím totiž v mluvě dochází přirozeně tím, jak v relativně rychlém proudu řeči navazujeme hlásky artikulované velmi odlišně (pozicí jazyka, tvarem rtů atd.). Přestože nejvíce redukujeme nepřekvapivě ve všedních spontánních konverzacích, mnohé empirické výzkumy prokázaly, že do určité míry je to nevyhnutelné i ve formální komunikaci a připravených řečových projevech.

Cílem tohoto článku nebyla kritika ortografické normy. To bych byl pokrytec, neboť díky existenci pravopisných pravidel a požadavku na jejich dodržování ve vybraných typech textů si můžu přivydělávat korekturami. Jen bych si přál, abychom se kvůli pravopisu mezi sebou zbytečně nehrotili, podobně jako moc neřešíme odchylky ve výslovnosti. Protože hnidopišství Grammar Nazis neprospívá nikomu ani ničemu jinému než jejich egu.