Prožil*a jsem traumatický zážitek a mám krizi – udělám nejlíp, když si odpočinu na nějakém pěkném odlehlém místě, tam se mi přece nemůže nic stát. Kolik postav z hororů si muselo říct na začátku něco podobného, fatálně mylného? Velká část hrdinů Stephena Kinga v čele s Jackem z nadčasového Osvícení, manželský pár z von Trierova Antikrista, osiřelá hrdinka Slunovratu, hrdina z Uteč, který jede navštívit rodinu své přítelkyně… Pokračovat by bylo možné dál a dál. Podobnou úvahu provedla také Harper (Jessie Buckleyová) – hlavní postava hororového snímku Men režiséra a scenáristy Alexe Garlanda: Během pobytu na venkovském sídle se chce vzpamatovat z toxického manželství, které – jak se dozvíme hned na začátku snímku – skončilo tragicky. Jenže na Harper (kupodivu) nečeká vlídná, chlácholivá náruč přírody, ale ohrožení, kterému se jen těžko vzdoruje.

Před hrdinkou se brzy začne otevírat svět mužských venkovských postaviček. Všechny hraje totožný herec (Rory Kinnear) a všechny představují určitý druh nebezpečí. Od správce domu, který slídí, jestli je Harper stále „paní“, přes faráře, co jí sahá na koleno a obviňuje ji z tragédie, jež se stala jejímu bývalému manželovi, po hospodského nebo policistu, kteří nepřikládají žádný význam hrdinčině strachu z neznámého stalkera… Smyčka kolem Harper se nebezpečně stahuje a je evidentní, že ve vesnici pro ni není žádné bezpečné místo – a tím nejméně bezpečným je dům, v němž si chtěla užít samotu a klid.

Snímek Men je ve svém poselství někdy až naivně doslovný, ale zároveň není hloupý. Nejprve je nutné prozkoumat, co s příběhem dělá volba jednoho herce, který hraje všechny mužské party s výjimkou hrdinčina manžela. Co by se stalo, kdyby šlo o různé herce? Jak by to příběh ovlivnilo?

Svou volbou Garland bohužel jednoznačně přitakává esencialismu. Ten by šel jednoduše vysvětlit takhle: Muži i ženy mají svou určitou neměnnou „podstatu“, která není příliš ovlivněna výchovou, vzděláním ani sociálními podmínkami. Linie feminismu, které byly esencialismem ovlivněné, měly své nejsilnější zastoupení v 70. a 80. letech. Od té doby však začaly být důkladněji promýšleny proudy, které chápou gender jako určitou škálu spíš než jednoznačné vymezení a zároveň berou do úvahy křížení různých nerovností.

Volbu jednoho herce však nemusíme číst jako ilustraci, že „všichni muži jsou stejní“, ale jako snahu vystihnout určité zákonitosti patriarchátu. A tady se Garlandova volba stává zajímavou. Pokud totiž chápeme patriarchát jako systém, který nutí do předem připravených, omezujících, nepohodlných rolích ženy, ale i muže, lze si klást otázku, nakolik jsou vesničané s totožnou tváří vyjádřením právě tohoto tlaku na stejnost. Nakolik přitakávají „mužnosti“, která však nemá žádnou hloubku ani význam; je jen maskou, kterou je nutné si nasadit, aby byl klid, aby na sebe dotyčný nestrhával nežádoucí pozornost a nevyprovokoval ještě víc agrese.

Pokud by tedy Garland zvolil možnost, kdy jsou jednotliví muži z vesnice ztvárněni různými herci, ztratil by tuto symbolickou rovinu, která – ač se může na první pohled zdát banální – nepřináší jednoznačnou interpretaci. Zároveň by však dozajista vynikla jednoduchost celého vyprávění. To stupňuje tlak na hrdinku, která se musí – podobně jako hlavní antagonista s jednou tváří a mnoha těly – přerodit v někoho jiného. Harper se musí doslova podívat do tváře osobě, jejíž smrt si vyčítá, a zároveň nahlédnout toxicitu celého vztahu.

V jedné z důležitých sekvencí snímku se z mužského charakteru rodí nová postava a z té další a další… „Novorozený“ muž udělá pár vratkých kroků, snaží se zorientovat, ale hned mu začne růst břicho a z jeho těla se nezadržitelně dere další (totožný) člověk. Řetězec rození a umírání, bolesti a prvních nádechů. Tahle těžko zapomenutelná body horror scéna je však jen zopakováním předchozí teze. Ať už se na to díváme tak, že linie patriarchálního násilí je víceméně bez konce, nebo obecněji – že určité genderované vzorce chování se bez ustání reprodukují. Zastavit tuto ničivou dynamiku (jak lze soudit právě podle poslední sekvence snímku) sice není nemožné, ale vyžaduje to neuvěřitelné množství síly.

Snímek nemá ambici přinášet psychologicky prokreslené hrdiny. Jejich osobnosti jsou průhledné a jednoduché natolik, aby bylo skrz ně možné zahlédnout hlavní teze snímku. Charakter samotné Harper se odvíjí výhradně od toho, že je vdova. Snímek nám tak představuje hrdinku, jejíž hlavní (a víceméně jedinou) osobní charakteristikou je to, že přišla o manžela. Ačkoli je ona hlavní postavou, zůstává celý film tou odvozenou. To je jeden z největších, nijak nereflektovaných rozporů snímku.

Některé symbolické scény jsou potom snaživě proženské, což ale ještě neznamená, že mají feministické vyznění (o které ale Garland možná ani neusiloval – ostatně v rozhovorech zdůrazňoval, že celkový význam je pouze na divákovi). Když Harper bez dovolení utrhne jablko ze stromu v zahradě, je evidentní, že se tím dopustila „hříchu“, jakéhosi mocného narušení dosavadního řádu věcí. Stejně tak scéna, kdy se hrdinka prochází zelenozeleným lesem a začne si v jeden moment prozpěvovat; zkoumá svůj hlas, jeho možnosti a baví se ozvěnou. Také tahle akce má rychlou odezvu: Harpeřin hlas přiláká stalkera, který jí bude znepříjemňovat život. Nebo když hrdinka vstoupí do hospody, ve vesnici jakéhosi výsostného hájemství mužů, a „dovolí si“ s nimi nesouhlasit. Všechny tyhle scény vypadají jako jakési feministické omalovánky: Už zdálky je obrázek zřetelný, takže není třeba ho ještě vybarvit, ale tvůrci to pro jistotu udělají, aby jejich poselství neuniklo ani zadním řadám. Celek je pak sice výrazný, ale únavný.

Snímek Men je nejsilnější kupodivu v momentech, ze kterých se snaží rychle vyvléct, a to když sledujeme, jak se Harper snaží vypořádat se svým vztahovým traumatem. Tady totiž film jemně našlapuje kolem hranice, co je skutečné ohrožení a co jsou obrazy její ztrápené mysli. Tehdy se dokonce vyjeví nejzajímavější linka příběhu, která je lemována otázkami, co je rovný vztah, co (ne)lze druhému odpustit a jaké násilí může být pácháno ve jménu údajné lásky. Tahle subtilní, přitom provokativní část však příliš rychle mizí. Horor Men občas napoví, kudy by se mohl vydat žánrový snímek, který by chtěl skutečně vyprávět o genderově podmíněném násilí. Třeba si z něj vezmou inspiraci budoucí díla. Tahle cesta lesem a vesnicí se však zdá slepá.