Člověk se učí celý život. Třeba od dětí. Hrál jsem kdysi se svým malým synkem Člověče, nezlob se. Syn stál s figurkou na startu, načež mu padla čtyřka. Nečekal na šestku a vydal se promptně do pole, nikoli ale na herní dráhu, nýbrž rovnou do domečku čili do cíle. „To ale nejde,“ řekl jsem mu a posunul figurku zpátky na start. „Ale jde, hele,“ opáčil synek a figurku vrátil zpátky do takřečeného chlívku. Úplně mi tím vytřel zrak! Nebo spíš otevřel oči. Ono to opravdu šlo, když tedy člověk pominul něco takového jako pravidla hry. Mě by to nikdy nenapadlo. Natolik jsem byl vycepovaný k víře v předpisy a normy.

O relativitě pravidel a vůbec celého konceptu logiky se lze učit také od klaunů. Klaun si přeje k Vánocům nový nos, protože ten starý má děravý. Bojí se střel z revolveru, protože dělají díry v šatech. Ale kdyby ho někdo trefil třeba do ruky, bude to bolet tu ruku, ale jeho ne. Zato když klaun někoho nakopne do hlavy, stěžuje si, že ho ten druhý „kopnul obličejem do nohy“. A když na něj volají, tak nepřijde, protože nevolají jeho, ale jen jeho jméno… Klaunská logika je podobná logice básníka, který říká „Země je modrá jako pomeranč“. Klaun i básník se umějí dívat na svět jinak, než je běžné, a hledat díry v té vezdejší vládnoucí logice.

Podobnou moc mají i anekdoty. Manželka si prohlíží dámský časopis. „To jsou ale krásné hodinky,“ povzdychne si žena nad reklamními stránkami, „ty bych chtěla mít.“ – „Opravdu?“ podiví se manžel. „No tak si je vystřihni!“ Odzbrojující logika. Ostatně, nač utrácet za zbytečnosti, že. Lekce v klaunském důvtipu udělují též židovské vtipy. „Tak koukám, Roubíček, jejich dcera Sára se vdala.“ – „Nevdala,“ odpoví Roubíček. – Kohn zaraženě: „Ale já viděl Sáru, jak v parku kojí dítě.“ – Roubíček: „No co, má čas, má mlíko, tak proč by nekojila?!“ Nač vysvětlovat zvědavci trable s nemanželským děckem, potažmo tatínkem, co vzal roha. Má čas, má mlíko, proč by nekojila? Jasné jako facka.

Ty nejlepší vtipy nás učí vidět svět z lepší stránky. „Co mám dělat, rabíne? Můj syn se zbláznil!“ – „A jak se to projevuje?“ – „Víte, přijdu k němu, a co nevidím: na stole nakrojený ovar a v posteli křesťanská holka!“ – „No, to není tak velké neštěstí. Kdyby měl ovar v posteli a na stole nakrojenou křesťanku, to by byl teprve malér.“ Platí to i pro všední dny. Rabín oznámí v synagoze sbírku na potřeby obce a dá kolovat svůj klobouk. Za chvíli se vrátí k majiteli klobouk zcela prázdný. Rabín zvedne ruce k nebi: „Díky, Hospodine, že se mi vrátil aspoň ten klobouk!“ Jeden z mých nejoblíbenějších kreslených vtipů zobrazuje dům uprostřed noci. Na prahu stojí v pyžamech postarší manželé a hledí na otevřené okno v patře svého domu. K oknu je přistaven žebřík a křoví dole pod ním se ještě chvěje útěkem. Muž říká: „Ztratili jsme dceru, ale získali jsme žebřík.“

Proč o tom mluvím? Dva moji kamarádi si v průběhu let vzali život. Jeden se ve dvaceti bláznivě zamiloval. Když ho jeho vyvolená opustila, měl pocit, že bez ní nemůže žít, a tak se zabil. Ten druhý přivedl na buben firmu zděděnou po otci. Nevěděl, co si má počít, bál se odsouzení, myslel, že s takovou hanbou nelze žít, a tak se zabil. Ona to vlastně byla v té chvíli řešení logická, racionální a v řádu věcí. Když se na svět díváte s klapkami na očích a nevidíte nic než svůj problém, nic než holou realitu a její obvyklá herní pole, jeví se vám odchod ze světa jako jediné možné, a tudíž i rozumné řešení. Jenže to je nebetyčná blbost! Ten první mohl hbitě přefiknout jinou holku, ten druhý zdrhnout za kopečky, posedět si v chládku nebo pumpnout fotra o úspory. Mimochodem, jeho otec se po tom průšvihu vrátil z penze do firmy a během roku dluhy vyrovnal a podnik postavil zas na nohy. Vím, člověku se to mluví, když se neocitl ve stejné situaci, ale těm nešťastníkům v danou chvíli podle mého chyběla síla říct si: Do háje s logikou, polibte mi zadek s pravidly a zákony, život je cennější. Chybělo jim nějaké pomyslné třetí oko. Zatímco těmi dvěma běžnými hledíme na skutečnost, třetí oko vidí svět z nadhledu, z ptačí perspektivy, kdy se velké problémy zdají menší a povýtce směšné. A navíc ti dva zapomněli zohlednit, že situace na bojišti se mění každým okamžikem.

Mám rád scénu z divadelní hry Woodyho Allena Levitující žárovka, která se odehrává mezi varietními kouzelníky. Když muž oznámí ženě, že od ní odchází, ona ho ve vzteku praští po hlavě kouzelnickou hůlkou, která se jí v ruce rozevře v kytici papírových květů. To je ono! Vmžiku to může být jinak a z tragédie se stane sranda. Nebo si vezměte dadaistickou báseň „Sebevražda“ od Louise Aragona. Zní lakonicky:

A b c d e f / g h ch i j k / l m n o p q / r s t u v x / y z.

Je to jen fór? Teoretik avantgardy Karel Teige si to nemyslel. V knize Svět, který se směje o této básni říká: „Dejte rozzuřenému člověku přetrhnout namočený papír a je po vzteku. Dejte sebevrahovi přeříkat abecedu: směšnost, paradox a bláznovství tohoto počínání dají vypadnouti revolveru z ruky.“ Leo Rosten v knize Jidiš pro radost zas uvádí chasidskou historku o člověku, který zabloudí v temném lese a chce se pomodlit k Bohu o pomoc. Jenže u sebe nemá modlitební knížku a paměť mu neslouží, a tak prostě jen odříká všechna písmena abecedy s tím, že Hospodin si je už sestaví do modlitby sám. Nemusíme taky všechno řešit jen my.

A když už se nějaká tragédie stane, je tady ještě umění, aby nám pomohlo s nastalou hrůzou se vyrovnat. Tohle umí třeba režisér Quentin Tarantino. Jeho filmy Hanebný pancharti a Tenkrát v Hollywoodu považuji za zfilmované anekdoty. V té první pronásleduje nacisty zabijácké komando Židů, v té druhé zkapou v žáru plamenometu vrazi z Mansonova gangu, zatímco zavražděná herečka Sharon Tateová přežije. Je lákavé představit si i jiné varianty. Třeba Jana Palacha, jak polévá benzínem policejní auto a dává do držky esenbákovi. Anebo Ježíše v zahradě getsemanské, kterak chytne Jidáše za flígr a mrští s ním do větví osiky, načež se kopem z otočky zbavuje přibíhajících pochopů. Jedna z prvních českých grotesek vznikla promítáním filmu od konce. Jmenovala se Obrácený svět. Ukazovala, jak lidi chodí na plovárně pozpátku a jak plavci vyskakují z vody na můstek. Anebo ještě jinak:

Celý život nosím v náprsní kapse, blízko srdce, kulku z revolveru. Jednoho dne po mně někdo hodil Bibli a ta kulka mi zachránila život.